ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4560.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4560/2018-312
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem v Praze 1, Strahovské náměstí 1/132, identifikační číslo osoby: 00415090, zastoupené JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2, proti žalovaným 1) AGRAG s. r. o., se sídlem ve Stříbrné 351, identifikační číslo osoby: 25735675, zastoupené JUDr. Vlastislavem Jarošem, advokátem se sídlem v Chodově u Karlových Varů, Lesní 994, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za vedlejšího účastenství Agrofarm 2000 GmbH, se sídlem D0826 Eichigt An der IMPA 1, Spolková republika Německo, na straně žalované, zastoupené JUDr. Vlastislavem Jarošem, advokátem se sídlem v Chodově u Karlových Varů, Lesní 994, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 445/2013, o dovolání žalovaných a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2018, č. j. 11 Co 340/2015-263, takto:
I. Dovolání žalované 1.) a vedlejšího účastníka a rovněž dovolání žalované 2.), pokud směřovalo proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2018, č. j. 11 Co 340/2015-263, se odmítají.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2018, č. j. 11 Co 340/2015-263, se ve výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 8 C 445/2013-181, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal určení neplatnosti kupních smluv uzavřených mezi Pozemkovým fondem České republiky (dále jen „Fond“) a P. D. (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků v katastrálním území XY, a to pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, oddělených geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. XY společnosti GEOING spol. s r. o. a schváleným Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj pod č. j. 860/2013, dále pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, oddělených geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 70-431/2013 společnosti GEOING spol. s r. o. a schváleným Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj pod č. j. 859/2013, a dále pozemků parc. č. XY a parc. č. XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok II.). Rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované 2) zaplacení částky 126.644,- Kč (výrok III.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované 1) k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 68.040,- Kč (výrok IV.) a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Soud prvního stupně vyšel z těchto pro věc relevantních skutkových zjištění:
- žalobkyně je církevní právnickou osobou, jejíž nepřetržitá existence je prokázána od roku 1143 dosud s tím, že její veřejné působení bylo státem násilně utlumeno v letech 1950 až 1989;
- žalobkyně nabyla předmětné pozemky do vlastnictví na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství o přídělu zbytkového statku ze dne 3. 10. 1936, č. j. 242632/IX-I/1-67-1936, s vkladem vlastnického práva do pozemkové knihy (knihovní vložky č. XY pro katastrální území tehdejšího označení XY, nyní XY) ke dni 8. 10. 1936;
- rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 16. 9. 1948, č. j. 95618/48-IX/B-22, byly předmětné pozemky tvořící součást velkostatku Valdov ve vlastnictví žalobkyně ve smyslu zákona č. 142/1947 Sb., přiděleny do vlastnictví Československého státu a správy Státních lesů a statků;
- na základě čtyř kupních smluv uzavřených v dnech 5. 3. 2008, 1. 4. 2008, 14. 4. 2008 a 10. 7. 2008 převedl Fond jako prodávající vlastnické právo k předmětným pozemkům na pana Petra Dvořáka jako kupujícího. Kupní cena, jejíž splatnost byla sjednána na dobu 10 až 30 let, byla s ohledem na následný převod mezi kupujícím a žalovanou 1) řádně zaplacena. Jednotlivé kupní smlouvy obsahují v článku IX. odst. 1 a 2 prohlášení prodávajícího, že v souladu s ustanovením §2 zákona č. 95/1999 Sb. prověřil převoditelnost pozemků, že pozemky nejsou vyloučeny z převodu podle citovaného ustanovení a v článku IX. odst. 3 prohlášení kupujícího, že je srozuměn s tím, že nepravdivost tvrzení obsažených v prohlášení prodávajícího má za následek neplatnost smlouvy od samého počátku;
- na základě kupní smlouvy uzavřené dne 16. 8. 2012 převedl P. D. jako prodávající vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalovanou 1) jako kupujícího.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jejíž majetek se stal předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Dále uvedl, že věcná legitimace žalobkyně k podání určovací žaloby vychází z ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., přičemž výslovná zákonná opora tohoto procesního nástroje činí prokazování naléhavého právního zájmu žalobkyně na navrhovaném určení vlastnického práva žalované 2) k předmětným pozemkům nadbytečným. Čtyři kupní smlouvy uzavřené mezi Fondem a P. D. označil soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), za absolutně neplatné, neboť byly uzavřeny v rozporu s výslovným zákazem vyplývajícím z blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“). Při vědomí toho, že uplatněné restituční nároky je třeba považovat za nároky primární a bezvýhradné prosazení dobré víry nabyvatele majetku, na nějž byl uplatněn restituční nárok církevní právnickou osobou, by vylučoval možnost úspěchu žaloby ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., soud prvního stupně i s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu (soud prvního stupně citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, jenž je, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) posoudil z hlediska ideje obecné spravedlnosti sílu dvou konkurujících si práv žalobkyně coby církevní právnické osoby usilující o naturální restituci svého historického majetku a vlastnického práva žalované 1), jež jej nabyla v dobré víře. Poskytl přitom ochranu vlastnickému právu žalované 1), přičemž zmínil závažnost újmy, která by jí oproti žalobkyni vznikla. Zdůraznil, že žalobkyně předmětné pozemky užívala v průběhu 30. a 40. let minulého století pouze osm let, aniž by si tak k nim mohla vytvořit potřebnou vazbu, byla s nimi historicky spjata a pozemky by byly pro žalobkyni jedinečnými. Kromě dobré víry žalované 1) a jejího právního předchůdce (P. D.), připomněl ve prospěch zachování vlastnického práva žalované 1) i zaplacení kupní ceny, investice do nabytých pozemků, jejich užívání po dobu několika let, jakož i záměr realizovat na nich dlouhodobější plány.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. 5. 2018, č. j. 11 Co 340/2015-263, rozsudek soudu prvního stupně ve věcném výroku II. změnil tak, že určil, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků v katastrálním území XY, a to pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, oddělených geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 67-431/2013 ze dne 9. 10. 2013 vyhotoveným společností GEOING spol. s r. o. pod č. 118/2013 a schváleným Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracovitě Cheb, dne 22. 10. 2013 pod č. j. 860/2013, který je součástí výroku rozsudku odvolacího soudu, dále pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, oddělených geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 70-431/2013 ze dne 10. 10. 2013, vyhotoveným společností GEOING spol. s r. o. pod č. 119/2013 a schváleným Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY, ze dne 22. 10. 2013 pod č. j. 859/2013, který je součástí výroku rozsudku odvolacího soudu, a dále pozemků parc. č. XY a parc. č. XY (výrok I.). Ve výrocích III., IV. a V. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud, vycházeje bezvýhradně ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se ztotožnil i s jeho závěrem, že právní předchůdce žalované 1) nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě čtyř (shora specifikovaných) kupních smluv, neboť tyto smlouvy jsou ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. absolutně neplatné pro porušení zákazu převodu obsaženého v blokačním ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. Vzhledem k okamžiku uzavření kupních smluv právním předchůdcem žalované 1) s Fondem vyloučil odvolací soud rovněž možnost vydržení vlastnického práva žalované 1), resp. jejího právního předchůdce, k předmětným pozemkům ve smyslu ustanovení §134 odst. 1 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně, však s odkazem na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016 (usnesení je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, upřednostnil legitimní očekávání žalobkyně coby církevní právnické osoby, přičemž ovšem současně nijak nezpochybnil dobrou víru žalované 1) při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům.
V důsledku nesprávného posouzení nároku žalobkyně na zaplacení částky 126.644,- Kč coby jejích nákladů vynaložených na pořízení oddělovacích geometrických plánů a na zaplacení soudního poplatku (dle náhledu odvolacího soudu se jedná o hotové výdaje účastníka související s vedením řízení), ve výroku III., jakož i v akcesorických výrocích o nákladech řízení IV. a V., byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali obsahově totožné dovolání žalovaná 1) a vedlejší účastník. Mají za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, přičemž se domnívají, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Argumentovali ve prospěch zachování vlastnického práva žalované 1) její dobrou vírou při nabývání vlastnického práva k předmětným pozemkům a zdůraznili, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016, na jehož závěrech založil své rozhodnutí odvolací soud, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání i žalovaná 2). Přípustnost dovolání dovozovala hlediskem odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016), přičemž zdůraznila, že ani neplatnost právního úkonu pro porušení zákazu vyplývajícího z ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. a určení vlastnického práva státu k majetku podléhajícímu naturální restituci církevní právnickou osobou, jež představují zásah do právního postavení nabyvatele takového majetku, nesmějí vést k situacím, kdy nezákonně převedený majetek bude mít pro potencionální oprávněnou osobu zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, která by pozbytím majetku byla způsobena v poměrech nabyvatele. Současně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spočívajícího v nesprávném výkladu ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelka namítala, že odvolací soud po přijetí správného závěru o dobré víře žalované 1) při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům nesprávně vyřešil otázku konkurence práva žalobkyně na naturální restituci církevního majetku a vlastnického práva dobrověrného nabyvatele. Pokud odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016, pak dovolatelka připomněla, že toto usnesení dovolacího soudu bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, zrušeno, přičemž Ústavní soud v odůvodnění nálezu, mimo jiného, konstatoval, že oproti závěrům vyjádřeným ve zrušeném rozhodnutí zaznamenala rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování neplatnosti právních úkonů uzavřených v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. názorový posun, jenž byl artikulován ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016. Zdůraznila, že vedle dobré víry nabyvatele církevního majetku jsou podstatné okolnosti, které se vztahují k osobě nabyvatele, délce užívání nabytého majetku a nepříznivým dopadům, které by pozbytím majetku na nabyvatele dolehly (citovala přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 1862/16). Připomněla, že v poměrech projednávané věci se uvedenými okolnostmi týkajícími se poměrů nabyvatele odvolací soud nezabýval. Přitom takové okolnosti mohou vést ve smyslu závěru vyjádřeného v bodě 35. nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, k upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem církevní právnické osoby. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně má za to, že dovolání žalovaného 1) nesplňuje zákonné náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., pokud jde o řádné vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, a proto by mělo být dovolacím soudem odmítnuto. Žalovaná 2) pak nesprávně interpretuje závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, jestliže akcentuje dobrou víru žalovaného 1) a upřednostňuje ji před restitučním nárokem oprávněné osoby. Připomíná, že z citovaného nálezu plyne něco diametrálně odlišného, a sice potřeba zohlednit konkrétní okolnosti věci vztahující se k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání a dopadu pozbytí majetku. Tyto mimořádné okolnosti měl přitom v řízení před soudy nižších stupňů tvrdit žalovaný 1), což neučinil. Rovněž ve vztahu k dovolání žalované 2) žalobkyně navrhla, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Žalovaná 1) a vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání žalované 2) uvedli, že touto žalovanou vymezený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (nesprávný výklad ustanovení právního předpisu) je stejně významný jako dovolací důvod uplatněný žalovanou 1) a vedlejším účastníkem, tj. že odvolací soud rozhodl věc jinak, než v obdobných případech rozhodl Ústavní soud.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 5. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnými osobami (účastníky řízení), za něž – v případě žalované 2) - jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a žalovaná 1) a vedlejší účastník jsou zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání přípustná (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliženapadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání žalované 1) a vedlejšího účastníka na žalované straně, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, nesplňuje náležitosti dovolání dané ustanovením §237 o. s. ř., jakož i výše citovanou judikaturou dovolacího soudu. V souvislosti s důvodem přípustnosti dovolání, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě odchylným posouzením právní otázky dovolacím soudem (oproti posouzení přijatému odvolacím soudem) ovšem žalovaná 1) a vedlejší účastník důvod přípustnosti dovolání vymezují. V tomto ohledu je jejich dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vadné, a tudíž neprojednatelné. Závěr o vadách dovolání obstojí v poměrech projednávané věci (s ohledem na obsah dovolání obou těchto dovolatelů) i v ústavněprávní rovině (k tomu srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 38. a 39.). Z předestřených důvodů dovolací soud dovolání žalované 1) a vedlejšího účastníka na žalované straně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Všichni dovolatelé [tedy i žalovaná 2)] napadli rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tj. i pokud jde o výrok II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a V. zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání všech tří dovolatelů směřující proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu ovšem nejsou objektivně – ze zákona – přípustná [§238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.].
Na rozdíl od dovolání žalované 1) a vedlejšího účastníka na straně žalované, dovolání žalované 2) splňuje náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. dovolatelka řádně vymezila některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované 2) je v otázce, pro niž je přípustné [nutnost zkoumat existenci mimořádných okolností na straně nabyvatele majetku, k němuž byla uplatněna církevní právnickou osobou určovací žaloba ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a jejich vliv na upřednostnění jeho vlastnického práva před restitučním nárokem oprávněné osoby], opodstatněné. Odvolací soud se při řešení vymezené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a závěrů traktovaných, mimo jiného, i v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání žalované 2) namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle ustanovení §39 obč. zák. (k jeho aplikaci srovnej i ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že smysl ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Okolnost, že nabyvatel nemovitostí představující původní majek církve, byl při jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.) v dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně realizovaných dispozic [jestliže dle sdělení katastrálního úřadu nešlo o majetek dotčený blokačním ustanovením §29 zákona o půdě a žalovaný 1) byl i Fondem ubezpečen, že na nemovitostech neváznou žádné právní vady, přičemž došlo i k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí] k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. bez dalšího nepostačuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015).
Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou reflektoval i soud dovolací (k tomu srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Ochranu vlastnického práva nabytého od neoprávněného však bylo možné za výjimečných okolností přiznat pouze v případech, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“. Na případy, v níž neplatnost smlouvy nebyla vyvolána absencí oprávnění vlastnické právo převést na straně převodce (odtud „neoprávněného“), nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., se závěry výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu nevztahují (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením).
Byť žalovaná 1) nebyla stranou absolutně neplatných čtyř kupních smluv uzavřených mezi Fondem a panem P. D. a z hlediska vlastnických transferů započatých uzavřením smluv porušujících blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. by na ni jako na druhého nabyvatele mohly být aplikovány judikatorní závěry týkající se dobré víry při nabytí vlastnického práva od neoprávněného, Ústavní soud odlišuje nabytí od nevlastníka od převodu blokovaného majetku i v dalších ohledech. Tato odlišnost spočívá mimo jiného v tom, že u nabytí od nevlastníka se zpravidla na začátku řetězce právních jednání vyskytuje neplatné právní jednání (úkon) samotného původního vlastníka (což rozhodně není případ zestátněného církevního majetku). Vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, je možnost nabytí věci blokované ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody, jako možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, zejména bod 16.). V praxi tudíž nelze v poměrech řízení o určovací žalobě založené na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně z hlediska existence dobré víry rozlišovat mezi nabyvatelem, jenž byl stranou absolutně neplatného právního úkonu uzavřeného v rozporu se zákazem vtěleným do ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., a dalším nabyvatelem, jenž tak nabyl vlastnické právo od neoprávněného [v poměrech projednávané věci se jedná o žalovanou 1)].
Judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu) uzavírá, že k prolomení účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní – účastníkem řízení tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto okolnosti musí být k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví. Na půdorysu individuálně daných okolností případu pak je úlohou soudu upřednostnit jedno z kolidujících (základních) práv (práva oprávněné osoby na restituci historického církevního majetku a práva dobrověrného nabyvatele vlastnického práva k takovému majetku). V již výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, dovolací soud dovodil, že „byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30), jímž jsou poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, bod 17).“
Promítnutí judikatorní konkluze o potřebě zkoumání mimořádných okolností, jež mohou - vedle existence dobré víry - vést k zachování vlastnického práva nabyvatele, do poměrů projednávané věci vede dovolací soud k závěru, že dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát. Odvolací soud vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016, jež bylo zrušeno výše zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, zcela pominul, že kromě dobré víry žalované 1), kterou presumoval a považoval za nezpochybněnou, mohl úvahu o prioritě práva žalobkyně na restituci církevního majetku, učinit až tehdy, nebyl-li v nalézacím řízení konfrontován s tvrzeními žalovaných o existenci mimořádných okolností, jež by upřednostnily zachování vlastnického práva dobrověrného nabyvatele (popřípadě pokud by relevantní skutečnosti nevyplývaly z obsahu spisu). Pokud ovšem soud prvního stupně své rozhodnutí na potřebě zohlednit mimořádné okolnosti případu založil (viz str. 10 až 11 písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně), avšak odvolací soud se jimi vůbec nezabýval, pak jeho právní posouzení věci založené na aplikaci ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., §39 obč. zák. a §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., je neúplné, a tudíž nesprávné. Podpořil-li argumentačně odvolací soud svůj závěr odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16 (citací bodu 35. a 36. odůvodnění nálezu), pak obecný princip in favorem restitutionis aplikoval na individuálně dané okolnosti případu, kdy Ústavní soud upřednostnil právo církevní právnické osoby na restituci historického majetku před uspokojeným restitučním nárokem oprávněné osoby (vydáním náhradních pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb.). Vzal přitom v úvahu okolnosti, jež se v poměrech projednávané věci neuplatní [viz bod 37. odůvodnění citovaného nálezu – „Pro závěr Ústavního soudu je však rozhodující, že v jejím případě pro ni předmětné pozemky představují pouze náhradní hodnotu bez jakéhokoli historického pouta. Stejný význam pro stěžovatelku tak může mít i přidělení pozemků jiných (její restituční nárok zůstává zachován), zatímco u vedlejšího účastníka tomu tak s ohledem na historické vazby na dotčené pozemky není.“].
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu ve věcném výroku I. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 6. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu