ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.540.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 540/2019-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem s. r. o., IČO 49101684, se sídlem v Ústí nad Labem, Malátova 2437/11, zastoupená JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti žalovaným: 1) statutární město Ústí nad Labem, IČO 00081531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 11/2013, o dovoláních žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2018, č. j. 8 Co 53/2018-106, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2017, č. j. 34 C 11/2013-66, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemku par. č. 1480/49, jehož součástí je stavba č. p. XY, část obce XY, vše v katastrálním území XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli svými dovoláními žalobkyně a žalovaný 1).
Žalobkyně naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolacím soudem (dle jejího mínění) dosud neřešených otázek, zda ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), přešly do vlastnictví obcí též samostatné stavby výměníkových stanic, sloužících vytápění obytných domů, a zda ke splnění povinnosti obce uplatnit své vlastnické právo ve lhůtě stanovené ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. postačovalo včasné podání žaloby o určení vlastnického práva od obce odlišným subjektem práv, a to formou hlavní intervence ve smyslu ustanovení §91a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Žalovaná 2) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí dochází v rozsahu a za podmínek zákonem stanovených, a to ze zákona ( ex lege) ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991). K přechodu věcí z majetku státu je přitom třeba kumulativního naplnění všech zákonem stanovených podmínek. V případě přechodu „obytných domů“ (nepatřících k tzv. historickému majetku obcí; srov. §2 cit. zákona) jde o podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona, k nimž – krom vlastnictví státu a lokalizace domu v katastrálním území dané obce – patří zejména charakteristika domu jako „obytného“ ve smyslu tehdy platných předpisů (srov. §59 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty) a existence práva hospodaření náležejícího organizacím, u nichž na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace [srov. §67 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. Podmínkou přechodu obytného domu do obecního vlastnictví bylo tedy jeho stavební dokončení a kolaudace jako „domu obytného“. Předpokladem přechodu vlastnictví ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. pak byl stav rozestavěnosti objektu ke dni 31. 12. 1992 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1612/2013, nebo ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 950/2000).
Jestliže tedy odvolací soud, vyšedše ve shodě se soudem prvního stupně ze skutkového zjištění, že předmětná výměníková stanice, jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 17. 3. 1983, je samostatnou stavbou, jež nesplňuje kritéria obytného domu, když představuje stavbu technické vybavenosti, uzavřel, že se na daný objekt §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nevztahuje, nikterak se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Uvedené judikatuře přitom korespondují i závěry odvolacího soudu, dle nichž v situaci, kdy dotčený objekt k datu 31. 12. 1992 nebyl rozestavěným, nemohlo k přechodu vlastnictví ze státu na obec dojít ani ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.
Zpochybňuje-li pak žalobkyně konkluze soudů nižšího stupně o charakteru předmětné výměníkové stanice (tvrdíc v rozporu se zjištěním soudů nižšího stupně, že tvoří funkční celek s obytnými domy), směřují její výtky toliko do roviny kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a neotvírá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Vady skutkových zjištění totiž dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak přípustnost dovolání založit nemohou (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Na vyřešení otázky, zda ke splnění povinnosti obce uplatnit své vlastnické právo ve lhůtě stanovené ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. postačovalo podání žaloby o určení vlastnického práva od obce odlišným subjektem práv, a to formou hlavní intervence ve smyslu ustanovení §91a o. s. ř., pak rozhodnutí odvolacího soudu (tak jak byla tato otázka žalobkyní položena) zjevně nezávisí, když projednávanou žalobou hlavní intervence ve smyslu §91a o. s. ř. uplatněna nebyla, jestliže si na předmětnou nemovitou věc nečiní nárok žalobkyně (nýbrž mělo být určeno vlastnické právo žalovaného 1/) a mezi žalovanými v době podání žaloby (ale ani později) neprobíhalo soudní řízení o určení sporného vlastnického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1042/2008, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1419/09).
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný 1) není ani vlastníkem pozemkové parcely č. 1480/49 v katastrálním území Krásné Březno, byť jde o historický obecní majetek ve smyslu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., když své vlastnické právo dle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. neuplatnil ve lhůtě do 31. 3. 2013 u příslušného katastrálního úřadu ani u soudu, ostatně koresponduje ustálené judikatuře. Ta se sjednotila na tom, že dle zákona č. 172/1991 Sb., upravujícího přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přecházely jednotlivé věci do vlastnictví obcí přímo dnem jeho účinnosti (srov. §1, §2, §2b), případně dnem 1. 7. 2000 (srov. §2a), přičemž bylo na příslušné obci, aby si takto (ex lege) získané vlastnické právo k nemovitým věcem nechala zapsat do katastru nemovitostí. Protože ani po více jak dvaceti letech od účinnosti zákona nebyla některá (sporná) vlastnická práva obcí do katastru nemovitostí zapsána, stanovil zákonodárce (novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb., účinnou od 29. 6. 2012) v zájmu právní jistoty obcím k nápravě tohoto stavu lhůtu k podání návrhu katastrálnímu úřadu nebo určovací žaloby u soudu do 31. března 2013 s tím, že pokud tuto povinnost nesplní, přechází vlastnické právo dnem 1. dubna 2013 zpět na stát. Není přitom pochyb o tom, že jde o hmotně právní prekluzivní lhůtu (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Co 2428/2013, uveřejněný pod č. 89/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 644/2015, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 579/2015, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2158/2016, nebo ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2498/2017, a nález Ústavního soudu z 9. 8. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/2016) týkající se toliko vztahů mezi obcemi a státem, a nikoliv též jiných subjektů práv, jimž tak právo uplatňovat za obec příslušným způsobem její vlastnictví zjevně nepříslušelo (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5735/2017).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v projednávané věci předpoklady přípustnosti dovolání podaného žalobkyní naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. o věci samé, v níž bylo potvrzeno zamítnutí uplatněné žaloby, svým dovoláním též v řízení z procesního hlediska zcela úspěšný žalovaný 1), dlužno uvést, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému bylo tímto rozhodnutím jinak zasaženo do jeho práv. Určujícím je přitom výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen takovému účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, jejž svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší či změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004, či ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014). Z uvedeného důvodu, nemůže-li být dosaženo ve věci samé z procesního hlediska pro dovolatele příznivějšího výsledku, není žalovaný 1) k dovolání v uvedeném rozsahu subjektivně legitimován.
Směřuje-li pak žalovaný 1) své dovolání rovněž vůči nákladovým výrokům, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1, 3, §218 písm. b/ o. s. ř.) taktéž dovolání žalovaného 1).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně a žalovaného 1) byla odmítnuta a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované 2), jež se vyjádřila k dovolání žalobkyně, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon, tj. 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu