ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.62.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 62/2019-615
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, proti žalované PHL - Hotels s.r.o. , IČ 281 62 714, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o 2.448.726 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 335/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018, č. j. 35 Co 415/2017-538, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2018, č. j. 35 Co 415/2017-546, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. srpna 2018, č. j. 35 Co 415/2017-552, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 38 C 335/2012-394, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.775.360 Kč s příslušenstvím (výrok I.), do částky 673.366 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i státu (výroky IV. a V.), jakož i o soudním poplatku (výrok VI.). Ve většině tak vyhověl žalobkyni domáhající se proti žalované vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání blíže identifikovaných pozemků žalobkyně skrze stavbu hotelu XY. Právo trvalého užívání ve smyslu §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „hospodářský zákoník“), pro svou obligační povahu nikdy nepřešlo na právní nástupce původně oprávněného subjektu, čili nesvědčilo (taktéž výpůjčka, v níž se právo bezplatného užívání následně transformovalo) žalované ani jejím bezprostředním právním předchůdcům. Neprospívalo-li žalované ani věcné břemeno, postrádala v rozhodném období od 28. 10. 2010 do 24. 10. 2012 k užívání předmětných pozemků řádný titul, pročež je žalobkyni povinna poskytnout získané bezdůvodné obohacení odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému. Při určení jeho výše vyšel obvodní soud z posudku znaleckého ústavu Odhadci a znalci CZ, s. r. o., jenž je při aplikaci porovnávací metody i reflexe zastavěnosti pozemku stavbou jiného vlastníka ohodnotil částkou 1.775.360 Kč. Žalobu nepovažoval za výkon práva v rozporu s dobrými mravy a nedůvodnou shledal rovněž námitku promlčení, byla-li žaloba podána 24. 10. 2012. S ohledem na vylíčené a odkazem na skutkově obdobné spory rozhodl, jak je uvedeno shora.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 35 Co 415/2017-538, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 8. 2018, č. j. 35 Co 415/2017-552, zmiňované rozhodnutí ve výroku I. potvrdil, v zamítavém výroku II. je změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 673.366 Kč s příslušenstvím, změnil je i ve výroku VI. co do výše poplatkové povinnosti, jinak je v tomto výroku potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.) a rozhodnutí o náhradě nákladů státu (znalečném) svěřil samostatnému usnesení (výrok III.). Usnesením ze dne 27. 7. 2018, č. j. 35 Co 415/2017-546, pak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. změnil a žalovanou povinoval k úhradě nákladů řízení státu. Odvolací soud, odkázav na rozhodnutí obvodního soudu, ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry, výslovně pak ohledně pasivní věcné legitimace žalované i funkční provázanosti dotčených pozemků. Přisvědčil však námitce žalobkyně stran určování výše bezdůvodného obohacení, neshledav dostačujícím při aplikaci porovnávací metody vycházet toliko ze tří nájemních smluv. Vyžádal si proto znalecký posudek od Miroslava Roubce, jenž dospěl k celkové částce 2.588.284 Kč, jakožto ekvivalentu v daném místě a rozhodném období obvyklého nájemného. Pro řečené odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl tak, že žalobě v plném rozsahu (tj. v částce 2.448.726 Kč s příslušenstvím) vyhověl.
Proti tomuto rozsudku brojí dovoláním žalovaná, považujíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odchýlení se odvolacím soudem od ustálené rozhodovací praxe. Městský soud totiž především nerespektoval její legitimní očekávání, dovodil-li v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, že na ni (resp. její právní předchůdce) nepřešlo právo trvalého bezplatného užívání, pročež nemovitosti ani později na základě svých žádostí nemohla nabýt do vlastnictví postupem předvídaným v §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Dále odvolacímu soudu vytýká nedostatečné vyřešení problematiky funkční souvislosti předmětných pozemků, nenechal-li k jejímu prověření zpracovat znalecký posudek. Jeho závěry v tomto směru pokládá za prosté opory v provedeném dokazování, a rozhodnutí tak za příčící se konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 41/79 i stanovisku pléna Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Pls 3/80, stran samotné otázky funkční souvislost pak za rozporné s rozsudky dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1758/2013 a sp. zn. „30 Cdo 933/2007“. Konečně nesouhlasí ani s výší bezdůvodného obohacení, při jejímž určení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016, sp. zn. 21 Cdo 3043/2013 a sp. zn. 28 Cdo 946/2013, vycházel-li z v mnoha směrech pochybného znaleckého posudku, jenž nedostatečný počet srovnávaných pozemků doplnil pozemky nezastavěnými. Nebyla tak respektována judikaturou předvídaná metodika zjišťování hodnoty užívání pozemků zastavěných cizí stavbou a odvolací soud rozhodl v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování, čímž porušil právo žalované na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/16). Závěrem dovolatelka upozorňuje na vadu řízení, spatřující ji v neprovedení předkládané videonahrávky. Napadené rozhodnutí navrhuje společně s jemu předcházejícím rozsudkem obvodního soudu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření, snažíc se vyvrátit dovolací argumentaci žalované, ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání navrhla pro jeho nepřípustnost odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno rádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustným shledat nelze.
Zprvu je vhodné upozornit, že problematice zásadní pro rozsouzení aktuálního sporu se soudy včetně soudu dovolacího (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016) věnovaly již v dřívějším řízení týchž účastnic, v němž se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání totožných pozemků, toliko za jiné období. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil k podstatné části námitek, jež dovolatelka uplatňuje v nynějším řízení, pročež považuje za účelné na ně v podrobnostech pro stručnost odkázat.
Shodné argumenty dovolatelky stran porušení jejího legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům ani v této věci nemohou zpochybnit závěr soudů o absenci právního důvodu k užívání majetku žalobkyně vycházející z judikaturou konstantně zastávaného názoru o obligační povaze práva trvalého užívání ve smyslu §70 hospodářského zákoníku (za všechny k tomu srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2949/2013, a ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003). K důsledkům obligačního charakteru práva trvalého užívání pak viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011. Neprokázala-li žalovaná jiný právní titul (včetně věcného břemene – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1224/2013), lze konkluze odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení považovat za s judikaturou zcela konformní. Ohledně (v poměrech projednávaného sporu nepřípadného) poukazu na nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, je možné se opětovně odvolat na vyjádření Nejvyššího soudu ve shora citovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 2501/2016.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky brojící proti závěru o funkční souvislosti dotčených pozemků, k němuž dle dovolatelčina mínění odvolací soud dospěl bez patřičné opory ve skutkových zjištěních (což v podstatě neodpovídá vymezení jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř.). Městský soud se nadto v tomto směru přidržel podrobných a vyčerpávajícím způsobem odůvodněných poznatků soudu prvního stupně rekapitulovaných v bodě 7 napadeného rozsudku o kompaktnosti pozemků seskupených kolem hotelu XY a tvořících udržovaný areál. K námitkám dovolatelky sluší se snad poznamenat, že znalecký posudek je toliko jedním z důkazních prostředků (§125 o. s. ř.), jenž nalezne uplatnění především v situacích vyžadujících odborné posouzení (viz §127 o. s. ř., a ke specifikům provádění znaleckého posudku jako důkazu pak namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014), ovšem nejedná se o jediný důkazní prostředek a soud si o rozhodných skutečnostech může během řízení učinit názor i na základě ostatních v řízení provedených důkazů (zde např. katastrální mapa, fotografie včetně leteckých snímků, sdělení městského úřadu o rozhodnutích podle stavebního řádu týkajících se pozemků apod.) svědčících o okolnostech věci (zmiňovaná provázanost prostřednictvím chodníků, jakož i sportovní a rekreační využití dotčených pozemků). Není tedy namístě prosazovat jakousi exkluzivitu znaleckého zkoumání veškerých aspektů souzené kauzy, jak činí žalovaná, domnívajíc se, že se jedná o právní otázku, již odvolací soud nesprávně posoudil.
Samotný úsudek o tom, které pozemky souvisí s pozemkem zastavěným stavbou žalované (hotelu), a tvoří tak společně areál, jenž je mimo jiné využíván rekreanty, je bezpochyby závěrem skutkovým, jejž Nejvyššímu soudu, tedy instanci orientované na přezkum právních otázek, v dovolacím řízení revidovat nepřísluší (podrobněji viz opět příslušná pasáž usnesení sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, jež se vypořádává i s nyní se opakujícími argumenty dovolatelky včetně poukazů na konkrétní soudní rozhodnutí – sp. zn. 28 Cdo 1758/2013 a „sp. zn. 30 Cdo 933/2007“, jakož i v ní citovaná judikatura).
Poslední skupina námitek mířící proti vyčíslení výše bezdůvodného obohacení také není s to přípustnost dovolání přivodit. Odvolací soud i v aktuálním řízení zcela respektoval náhled ustálené rozhodovací praxe prosazující stanovení bezdůvodného obohacení v případech bezesmluvního užívání cizího pozemku pomocí hladiny obvyklého nájemného srovnatelných pozemků. Je-li realizováno skrze stavbu, pak je zapotřebí porovnávat pozemky zastavěné (k tomu srov. zejména dovolatelkou jmenované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, a ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4843/2016, či nedávné usnesení téhož soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018). Založil-li proto městský soud své úvahy o výši bezdůvodného obohacení na znaleckém posudku, jejž za využití porovnávací metody konfrontoval hodnoty adekvátního počtu pozemků patřičných charakteristik, a současně jej hodnotil v intencích konstantní judikatury vyžadující v případě pochybností o jeho věcné správnosti výslech znalce pro případné doplnění, respektive osvětlení informací, či odstranění eventuálních rozporů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, a ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2116/2014), není důvodu považovat napadené rozhodnutí v tomto směru za jakkoliv defektní (a tedy ani příčící se dovolatelkou jmenovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3043/2013, či v něm citovanému stanovisku pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80).
Konečně ve vztahu k poukazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, v němž artikulované závěry užití srovnávací metody rovněž a priori nevylučují, pak lze připomenout jeho skutkovou odlišnost od nyní projednávaného sporu především v aspektu nedostatku komparativního materiálu, již blíže rozebírá opakovaně odkazovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2501/2016.
Polemizuje-li snad dovolatelka se samotným výsledkem znaleckého zkoumání, jenž byl následně převzat odvolacím soudem, vyjadřuje opět nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu a s hodnocením jím provedených důkazů, které však revizi Nejvyšším soudem podléhat nemohou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Postupoval-li odvolací soud bez výjimky v intencích shora rekapitulované judikatury, přičemž svůj úsudek vycházející z v řízení provedených důkazů dostatečně odůvodnil, nelze v jeho rozhodnutí konečně spatřovat ani zásah do práva žalované na spravedlivý proces vydáním z konstantní rozhodovací praxe vybočujícího rozhodnutí, či rozpor s dovolatelkou poukazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16.
Ostatní námitky vznášené dovolatelkou (navzdory formulovanému dovolacímu důvodu dovozovaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, nedostatečně zjištěný skutkový stav, respektive neprovedení navrhovaného důkazu) pak vystihují takzvané jiné vady řízení, k nimž, obdobně jako ke zmatečnostem, přihlíží dovolací soud pouze, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., či mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5223/2016).
Směřuje-li žalovaná (dle avíza v úvodu) své podání rovněž vůči nákladovým výrokům, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nehledě na absenci jakékoliv dovolací argumentace v tomto smyslu.
Ze shora řečeného je zjevné, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nerozhodl, přičemž dovolatelka neformulovala jiný důvod, pro který by bylo možné na její podání pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyně, která podala vyjádření k dovolání, nebyla v řízení před dovolacím soudem zastoupena advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu