ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1253.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1253/2019-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. H. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem, se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, PSČ 301 00, proti žalovanému J. Š., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem, se sídlem v Praze, V jámě 699/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 6.900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 56 C 24/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 47 Co 193/2018-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 25. června 218, č. j. 56 C 24/2016-138, zamítl „návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 6.900.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 7. 2016 do zaplacení“, a to z titulu náhrady škody.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 47 Co 193/2018-168, potvrdil rozsudek prvního stupně.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 28. února 2007 uzavřeli žalobce (J. Š. jako nájemce) a žalovaný (J. H. jako pronajímatel) „smlouvu o nájmu nebytových prostor a pozemků dle §663 a násl. obč. zák. a zák. č. 116/90 Sb. ve znění novel“ (dále jen „smlouva“). Smlouva „byla uzavřena“ na dobu určitou deseti let (počínaje dnem 1. března 2007). Podle čl. V. odst. 1 smlouvy mohl pronajímatel od smlouvy odstoupit v případě prodlení s platbou nájemného více než šedesát dnů ode dne splatnosti.
2) Žalobce se dostal do prodlení s placením nájemného od listopadu 2015; žalovaný od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 24. května 2016, který byl žalobci doručen dne 25. května 2016.
3) Dne 3. května 2016 žalovaný po několika písemných urgencích odpojil žalobci dodávku elektrické energie „do pronajatých nemovitostí“.
4) Insolvenčním návrhem doručeným Krajskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 16. října 2015 bylo téhož dne zahájeno insolvenční řízení ohledně majetku žalobce. Usnesením ze dne 25. července 2016, č. j. KSPH 72 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (žalobce) a ustanovil insolvenčního správce. Následným usnesením ze dne 3. ledna 2017, č. j. KSPH 72 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) rozhodl o řešení úpadku dlužníka reorganizací.
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení §111 odst. 2 a §316 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že žalobce nebyl omezen v úkonech nutných k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření. Proto je lichá námitka žalobce, že od listopadu 2015 nemohl platit žalovanému sjednané nájemné na úkor ostatních věřitelů. Žalobce se mohl jen stěží domnívat, že bude za insolvenčního řízení nadále provozovat část svého podniku v pronajatých prostorách ve vlastnictví žalovaného a generovat zde zisk, o němž v řízení tvrdil, že mu v důsledku jednání žalovaného ušel, aniž by žalovanému hradil sjednané nájemné a platbu za odebranou elektrickou energii, a že žalovaný je povinen toto chování žalobce na svůj úkor dlouhodobě snášet. Protiprávnost jednání žalovaného tak nebyla prokázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení otázky dosud (podle jeho názoru) dovolacím soudem nezodpovězené, a to, zda je insolvenční dlužník „oprávněn při úkonech nutných k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření upřednostnit pohledávky věřitelů, které se tohoto provozování podniku týkají“.
Dovolatel snáší argumenty na podporu názoru, podle něhož se dlužník musí zdržet jednání, kterým by některého z věřitelů bezdůvodně zvýhodnil proti ostatním věřitelům, i při provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření“; přitom věřitel se nesmí domáhat „takového“ přednostního uspokojení. Opačný závěr odvolacího soudu shledává rozporným se zásadou poměrného uspokojení věřitelů [§5 písm. a) insolvenčního zákona].
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, plyne přímo z ustanovení §111 odst. 2 insolvenčního zákona, a odpovídá též závěrům, které Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016, uveřejněném pod číslem 56/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016, v rozsudku ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněném pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 27. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 42/2018.
Z označené judikatury je přitom zjevné, že neúčinnost právního úkonu, který dlužník učinil poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, se posuzuje podle ustanovení §111 insolvenčního zákona; žalobce tak nebyl (poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) omezen v úkonech nutných k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu