ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.158.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 158/2019-928
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce T. L. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Havířská 722, PSČ 272 01, proti žalovaným 1) MASO UZENINY PÍSEK, a. s. , se sídlem v Praze 4, Novodvorská 1062/12, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 26419793, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, PSČ 110 00, 2) MASO UZENINY POLIČKA, a. s. , se sídlem v Kamenci u Poličky č. p. 300, PSČ 572 01, identifikační číslo osoby 25945491 a 3) Č. M. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, o zaplacení částky 64.000.000 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě první žalované na zaplacení částky 11.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 86/2003, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2018, č. j. 5 Cmo 229/2018-884, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaných potvrdil usnesení ze dne 14. června 2018, č. j. 13 Cm 86/2003-859, kterým Městský soud v Praze zamítl návrh žalovaných na vrácení zaplaceného soudního poplatku z odvolání (podaného proti rozsudku téhož soudu ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109) a na zrušení usnesení ze dne 20. února 2018, č. j. 13 Cm 86/2003-819, kterým tento soud vyzval žalované k jeho zaplacení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolateli zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že ustanovení §2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jež upravuje solidární poplatkovou povinnost, se neprosadí v případě účastníků majících postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř.) odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, z větší části ostatně citované již v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013, rozsudku ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, uveřejněného pod číslem 38/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 5034/2016), jakož i judikatuře Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. II. ÚS 150/06, ze dne 20. června 2006, sp. zn. III. ÚS 339/06, ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 171/06, ze dne 12. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 224/11, ze dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1711/12, nebo ze dne 4. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 240/14).
V argumentech obsažených v podaných dovolání pak Nejvyšší soud důvod ke změně takto ustálené rozhodovací praxe nevidí.
Nejvyšší soud dále nepřehlédl, že první žalovaná sice napadá usnesení odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, ve vztahu k té části výroku, která se týká soudního poplatku za vzájemnou žalobu této žalované, však dovolatelka nijak nevymezuje přípustnost podaného dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části). Srov. v této souvislosti též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněných pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Jelikož údaj o tom, v čem první žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k té části výroku odvolacího soudu, která se týká soudního poplatku za vzájemnou žalobu této žalované, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává, Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro danou vadu nelze pokračovat.
Konečně výhradou, podle níž je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, první žalovaná dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejímu přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. Namítanou vadou řízení ostatně toto rozhodnutí (stejně tak jako rozhodnutí odvolacího soudu) ani netrpí (k otázce nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu