ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2040.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 2040/2018-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně H. H. , se sídlem XY, jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D., narozeného XY, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému Statutárnímu městu Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 00081531, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 412/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. února 2018, č. j. 8 Co 261/2017-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. května 2017, č. j. 30 C 412/2014-92, Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (H. H., jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D.) domáhala vůči žalovanému (Statutárnímu městu Ústí nad Labem) určení, že úpadce je výlučným vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a „protože existují důvody, proč by měl dovolací soud právní otázku v této věci posoudit jinak, než v případech, o kterých dosud rozhodoval“. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl a vyhověl žalobě v plném rozsahu.
Konkrétně má dovolatelka za to, že se v projednávané věci neuplatní judikatorní závěry Nejvyššího soudu (dle rozsudků ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209, ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3655/2010, a ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012, které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ) o tom, že správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení, že vlastnická práva k nemovitostem náleží úpadci. Podle dovolatelky jde totiž o případ „diametrálně skutkově odlišný“. Současně má za to, že odvolacím soudem prosazovaný výklad, podle něhož má dovolatelka jako správkyně konkursní podstaty nemovitosti opakovaně sepsat do konkursní podstaty, je v rozporu se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04 (veřejnosti dostupném na webových stránkách Ústavního soudu). Specifika daného případu shledává v absolutně neplatném zpeněžení sporných nemovitostí v minulosti, v jejich opětovném soupisu a ve skutečnosti, že jí bylo konkursním soudem uloženo podat určovací žaloby. Poukazuje i na to, že odvolací soud již její naléhavý právní závěr potvrdil v jiných řízeních. Konečně namítá, že by se v případě opětovného soupisu stal konkursní soud „soudcem ve vlastní věci“.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání proti nákladovým výrokům.
Dovolání proti prvnímu výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., i ve zbytku odmítl, a to podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (na níž nemá důvodu ničeho měnit ani v poměrech projednávané věci), podle které správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitosti. Má-li správce za to, že úpadce je vlastníkem nemovitosti, sepíše ji do soupisu konkursní podstaty.
K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2002, pod číslem 143, sp. zn. 29 Odo 850/2001, ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 34/2003, sp. zn. 30 Cdo 3655/2010, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012, ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 24. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 101/2018. Viz již i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2000, sp. zn. 20 Co 334/2000, uveřejněné pod číslem 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud stejně jako v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 101/2018 (na který v podrobnostech odkazuje, neboť byl vydán ve skutkově obdobné věci týkající se téže dovolatelky a téhož úpadce) neshledává skutkové poměry projednávané věci natolik specifickými, aby výjimečně odůvodňovaly přijetí závěru o existenci naléhavého právního zájmu dovolatelky na určení, že úpadce je vlastníkem sporných nemovitostí.
K námitce rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 220/04, lze jen poznamenat, že v tomto rozhodnutí Ústavní soud neřešil otázku naléhavého právního zájmu a nadto pouze zvažoval „spornost“ oprávnění správce konkursní podstaty opětovně sepsat (dříve zpeněžený) majetek s přihlédnutím k tamním skutkovým poměrům a v jiných souvislostech.
Pro úplnost lze dodat, že možné pochyby o tom, zda v případě vedení excindačního sporu by příslušný soudce nebyl podjatý, což je patrně smyslem námitky dovolatelky, podle níž by se „konkursní soud stal soudcem ve své vlastní věci“, jsou – jak výstižně poznamenal již odvolací soud – řešitelné cestou rozvrhu práce či prostřednictvím procesní úpravy pamatující na případy vyloučení konkrétního soudce z projednání a rozhodnutí věci (§14 a násl. o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nebyla s podaným dovoláním úspěšná, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu