ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2213.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 2213/2018-424
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M. , advokátky, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D., narozeného XY, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ M. C. , narozenému XY, bytem XY, 2/ H. C. , narozené XY, bytem XY, 3/ V. Ř. (dříve XY) , narozené XY, bytem XY, 4/ M. H. , narozenému XY, bytem XY, 5/ Z. H. , narozené XY, bytem XY, 6/ J. K. , narozené XY, bytem XY, 7/ J. L. , narozenému XY, bytem XY, 8/ J. L. , narozenému XY, bytem XY, 9/ A. M. , narozené XY, bytem XY, 10/ A. N. , narozenému XY, bytem XY, 11/ J. N. , narozenému XY, bytem XY, 12/ P. N. , narozenému XY, bytem XY, 13/ P. P. , narozenému XY, bytem XY, 14/ P. K. , narozenému XY, bytem XY, 15/ H. S. , narozené XY, bytem XY, 16/ J. Š. , narozenému XY, bytem XY, 17/ V. V. , narozenému XY, bytem XY, 18/ A. V. , narozené XY, bytem XY, 19/ T. V. , narozenému XY, bytem XY, 20/ M. V. , narozené XY, bytem XY, 21/ M. V. , narozenému XY, bytem XY, 22/ J. V. , narozenému XY, bytem XY, 23/ J. Z. , narozenému XY, bytem XY, 24/ D. Z. , narozené XY, bytem XY, 25/ M. K. , narozené XY, bytem XY, žalovaní 1/, 3/, 4/, 9/, 13/, 14/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 21/, 23/, 24/ a 25/ zastoupeni JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, PSČ 400 01, žalovaní 2/, 5/, 6/, 7/, 8/, 10/, 12/, 16/, 22/ zastoupeni JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, PSČ 400 01, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 412/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. prosince 2017, č. j. 14 Co 98/2017-331, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1/, 3/, 4/, 9/, 13/, 14/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 21/, 23/, 24/ a 25/ na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku 3 025 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2/, 5/, 6/, 7/, 8/, 10/, 12/, 16/, 22/ na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku 3 041,13 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 11/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. října 2016, č. j. 7 C 412/2014-198, Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M., jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D.) domáhala vůči žalovaným určení, že úpadce je výlučným vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí – jednotek v domě č. p. XY v obci XY a katastrálním území XY, všech zahrnujících též spoluvlastnický podíl na společných částech domu č. p. XY a spoluvlastnický podíl na pozemku parc. č. XY (dále jen „nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. až V. výroku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku a v bodě II. výroku v části, pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1/, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části bodu II. výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 5/ a 12/, dále v bodech III. až V. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a „protože existují důvody, proč by měl dovolací soud právní otázku v této věci posoudit jinak, než v případech, o kterých dosud rozhodoval“. Dovolatelka tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl a vyhověl žalobě v plném rozsahu.
Konkrétně má dovolatelka za to, že se v projednávané věci neuplatní judikatorní závěry Nejvyššího soudu (dle rozsudků ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 34/2003, ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3655/2010, a ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012, které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ) o tom, že správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení, že vlastnická práva k nemovitostem náleží úpadci. Podle dovolatelky se totiž jedná o případ „diametrálně skutkově odlišný“. Současně má za to, že odvolacím soudem prosazovaný výklad, podle něhož má dovolatelka jako správkyně konkursní podstaty nemovitosti opakovaně sepsat do konkursní podstaty, je v rozporu se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04 (veřejnosti dostupném na webových stránkách Ústavního soudu). Specifika daného případu shledává v absolutně neplatném zpeněžení sporných nemovitostí v minulosti, v jejich opětovném soupisu a ve skutečnosti, že jí bylo konkursním soudem uloženo podat určovací žaloby. Poukazuje i na to, že odvolací soud již její názor ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení potvrdil v jiných řízeních. Konečně namítá, že v případě opětovného soupisu by se konkursní soud stal „soudcem ve vlastní věci“.
Žalovaní 2/, 5/, 6/, 7/, 8/, 10/, 12/, 16/ a 22/ se k dovolání vyjádřili v podání ze dne 26. dubna 2018. Uvedli, že jsou vlastníky sporných nemovitostí (bytových jednotek), a naopak úpadce tyto nemovitosti nikdy nevlastnil. Namítají nejen neexistenci naléhavého právního zájmu, ale také aktivní věcné legitimace dovolatelky s ohledem na skutečnost, že sporné nemovitosti nejsou sepsány do soupisu konkursní podstaty úpadce.
Rovněž žalovaní 1/, 3/, 4/, 9/, 13/, 14/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 21/, 23/, 24/ a 25/ ve vyjádření ze dne 3. května 2018 namítají, že úpadce nikdy nebyl vlastníkem sporných nemovitostí s ohledem na originární vznik jejich vlastnického práva k předmětným bytovým jednotkám. Namítají rozpor žaloby, jakož i odvolání a dovolání žalobkyně s ustálenou rozhodovací praxí soudů.
Žalovaný 11/ se k dovolání vyjádřil prostřednictvím svého tehdejšího zástupce, advokáta JUDr. Roberta Čepka, LL.M., Dr., podáním ze dne 16. května 2018. Uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů. Má za to, že dovolatelka neuvádí, proč by se měla judikatura Nejvyššího soudu změnit v závěru ohledně naléhavého právního zájmu.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první, článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání proti nákladovým výrokům.
Dovolání proti prvnímu výroku v části, jíž odvolací soud zčásti potvrdil a ve zbytku změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., i ve zbytku odmítl, a to podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (na níž nemá důvodu ničeho měnit ani v poměrech projednávané věci), podle které správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitosti. Má-li správce za to, že úpadce je vlastníkem nemovitosti, sepíše ji do soupisu konkursní podstaty.
K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 34/2003, sp. zn. 30 Cdo 3655/2010, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012, ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 24. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 101/2018. Viz již i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2000, sp. zn. 20 Co 334/2000, uveřejněné pod číslem 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud stejně jako v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 101/2018 (na který v podrobnostech odkazuje, neboť byl vydán ve skutkově obdobné věci týkající se téže dovolatelky a téhož úpadce) neshledává skutkové poměry projednávané věci natolik specifickými, aby výjimečně odůvodňovaly přijetí závěru o existenci naléhavého právního zájmu dovolatelky na určení, že úpadce je vlastníkem sporných nemovitostí.
K námitce rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 220/04, lze jen poznamenat, že v tomto rozhodnutí Ústavní soud neřešil otázku naléhavého právního zájmu a nadto pouze zvažoval „spornost“ oprávnění správce konkursní podstaty opětovně sepsat (dříve zpeněžený) majetek s přihlédnutím tamním skutkovým poměrům a v jiných souvislostech.
Pro úplnost lze dodat, že možné pochyby o tom, zda v případě vedení excindačního sporu by příslušný soudce nebyl podjatý, což je patrně smyslem námitky dovolatelky, podle níž by se „konkursní soud stal soudcem ve své vlastní věci“, jsou – jak výstižně poznamenal již odvolací soud – řešitelné cestou rozvrhu práce či prostřednictvím procesní úpravy pamatující na případy vyloučení konkrétního soudce z projednání a rozhodnutí věci (§14 a násl. o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalovaných 1/, 3/, 4/, 9/, 13/, 14/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 21/, 23/, 24/ a 25/ ze dne 3. května 2018, vyjádření k dovolání žalovaných 2/, 5/, 6/, 7/, 8/, 10/, 12/, 16/ a 22/ ze dne 26. dubna 2018, vyjádření žalovaného 11/ ze dne 16. května 2018) dle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat. Za tarifní hodnotu se v rozhodované věci považuje částka 50 000 Kč dle §9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu. Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč dle §7 bodu 5. advokátního tarifu, a v případě žalovaných zastoupených společně jedním advokátem, kdy je tato odměna snížená o 20 % dle §12 odst. 4 advokátního tarifu, pak odměna ve výši 2 480 Kč. Dále náklady žalovaných sestávají z náhrady hotových výdajů advokáta ve smyslu §13 odst. 3 advokátního tarifu a vyjma žalovaného 11/, který již není zastoupen, rovněž z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty dle §137 odst. 3 o. s. ř. U žalovaných zastoupených stejným zástupcem náleží vždy toliko jediná náhrada paušálních výdajů za jeden společný úkon (dělená v poměru podle počtu takto zastoupených osob; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). U žalovaných 1/, 3/, 4/, 9/, 13/, 14/, 15/, 17/, 18/, 19/, 20/, 21/, 23/, 24/ a 25/ jde celkem o částku 3 025 Kč, u žalovaných 2/, 5/, 6/, 7/, 8/, 10/, 12/, 16/, 22/ o částku 3 041,13 Kč a u žalovaného 11/ o částku 3 400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu