ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.3084.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 3084/2019-4156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v konkursní věci úpadce Výrobně obchodního družstva Dříteň v likvidaci , se sídlem v Dříteni 1, PSČ 373 51, identifikační číslo osoby 00109291, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 K 276/2007, o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, o dovolání konkursních věřitelů 1/ M. M. , narozené XY, a 2/ J. M. , narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 281/44, PSČ 370 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2019, č. j. 2 Ko 45/2018-4122, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 4. května 2018, č. j. 12 K 276/2007-3889, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „konkursní soud“) zrušil konkurs na majetek úpadce Výrobně obchodního družstva Dříteň v likvidaci po splnění rozvrhového usnesení (bod I. výroku) a uložil správci konkursní podstaty úpadce, aby mu do 30 dnů od právní moci rozhodnutí písemně oznámil, zda uzavřel účetní knihy a sestavil účetní závěrku úpadce (bod II. výroku).
K odvolání konkursních věřitelů M. M. a J. M. (dále jen „konkursní věřitelé“) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení konkursního soudu.
Konkursní věřitelé podali proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“)[§433 bod I. a §434]. S přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2007]. K tomu srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže– veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání konkursních věřitelů proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s §238a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř.), neboť mu dovolatelé (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
V usnesení ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1646/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS 1962/15, jež je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu označená níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu), Nejvyšší soud shrnul, že z §44 odst. 1 písm. b/ ZKV, plyne, že jediným předpokladem, který musí být naplněn k tomu, aby soud podle tohoto ustanovení rozhodl o zrušení konkursu, je, aby bylo splněno rozvrhové usnesení. Odtud také plyne okruh způsobilých námitek, jimiž úpadce či konkursní věřitelé mohou brojit proti vydání takového usnesení (tento závěr Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil již v důvodech usnesení ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003, uveřejněného pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vedle argumentu, že ke zrušení konkursu nemělo dojít, neboť rozvrhové usnesení nebylo ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli ještě splněno, je to již jen argument, že vydání usnesení je předčasné, neboť rozvrhové usnesení ještě nenabylo právní moci. Lze si rovněž představit, že důvodem, pro který by konkurs neměl být zrušen ani v případě, že pravomocné rozvrhové usnesení již bylo splněno, je, že po vydání rozvrhového usnesení nastala (vznikla) právní skutečnost, na základě které úpadce nabyl další majetek (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1475/2005).
S těmito závěry (od nichž se Nejvyšší soud nemá důvodu odchýlit ani v projednávaném případě) je rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu. Dovolatelé neuvádějí žádnou z výše zmíněných (relevantních) námitek, přičemž jiné výtky nejsou s to zvrátit správnost rozhodnutí o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení.
Zbývá dodat, že opakují-li dovolatelé své dřívější argumenty o „neoprávněnosti“ prohlášení konkursu na majetek úpadce a neopodstatněnosti popření pohledávky dovolatelky, jde o výhrady, s nimiž se Nejvyšší soud (jako s nedůvodnými) vypořádal již ve svých dřívějších rozhodnutích vydaných v tomto konkursním řízení. Srov. usnesení ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 4875/2008 (ústavní stížnost dovolatelů podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne ze dne 15. října 2009, sp. zn. III. ÚS 390/09), a ze dne 22. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 1092/2016 (ústavní stížnost dovolatelů podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. července 2017, sp. zn. I. ÚS 1089/17). Nejvyšší soud dovolatele na tato rozhodnutí, jež jsou jim známa, neboť obě byla vydána k jejich dovolání, v podrobnostech odkazuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu