ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4225.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4225/2017-274
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobců a/ M. V. , narozené XY, bytem XY, b/ J. P. , narozené XY, bytem XY, c/ S. V. , narozené XY, bytem XY, d/ M. V. , narozené XY, bytem XY, e/ K. V. , narozeného XY, bytem XY, f/ J. V. , narozeného XY, bytem XY, g/ J. J. , narozené XY, bytem XY h/ F. J. , narozeného XY, bytem XY, i/ A. R. , narozeného XY, bytem XY, j/ L. Z. , narozené XY, bytem XY, k/ J. K. , narozené XY, bytem XY, l/ M. K. , narozené XY, bytem XY, m/ P. K. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, PSČ 170 00, proti žalované JUDr. Evě Hrabětové , advokátce, se sídlem v Kladně, Na vyhaslém 3264, PSČ 272 01, jako správkyni konkursní podstaty úpadce LBR spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 49681141, zastoupené JUDr. Richardem Štaincem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 1/2008, o dovolání žalobců a/ až j/, l/ a m/ proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 13 Cmo 1/2014-202, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 13 Cmo 1/2014-202, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje druhému výroku o náhradě nákladů řízení a proti té části prvního výroku ve věci samé, která se vztahuje k žalobkyni k/.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. Žalobci a/ až j/, l/ a m/ jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. září 2013, č. j. 58 Cm 1/2008-157, Městský soud v Praze vyloučil z konkursní podstaty úpadce (LBR spol. s r.o. v likvidaci) pozemek parc. č. XY o výměře 436 m 2 a pozemek parc. č. XY o výměře 32 810 m 2 , oba zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
1/ Ministerstvo zemědělství zaslalo Arcibiskupství pražskému (dále jen „Arcibiskupství“) dopisy ze dne 24. března 1948 a 31. července 1950, které se týkaly revize První pozemkové reformy. Nebylo prokázáno, že by se tyto dopisy nacházely ve sbírce listin katastru nemovitostí ke dni 26. srpna 1993. Nadto z nich přímo neplyne, že se týkají pozemků, které následně v roce 1992 prodalo Arcibiskupství níže specifikovanou smlouvou.
2/ Z knihovní vložky č. 889 pozemkové knihy pro panství XY, statek XY plyne, že ohledně revize jsou pozemky parc. č. XY a XY (výměry neuvedeny) beze změn.
3/ Na základě přídělové listiny ze dne 11. prosince 1952 vystavené ONV XY (dále jen „přídělová listina“), jež obsahovala ručně psanou poznámku „netrvá na provedení“, byly vydány do vlastnictví pro přídělce J. a A. V. pozemky parc. č. XY o výměře 436 m 2 a parc. č. XY o výměře 32 810 m 2 . Tato přídělová listina je opatřena poznámkou o položce výkazu změn č. 85/1967. Nebylo prokázáno, že by se nacházela ve sbírce listin katastru nemovitostí ke dni 26. srpna 1993.
4/ Z výkazu změn č. 85/1967 soud nezjistil, zda výše uvedená poznámka „netrvá na provedení přídělu“ opatřená podpisem „J. V.“, se týká právě pozemků uvedených v přídělové listině. Položka č. 85 výkazu změn za rok 1967 se týká nemovitostí uvedených na listu vlastnictví č. XY, na kterém na výpisu z evidence nemovitostí ze dne 22. ledna 1987 nejsou uvedeny pozemky parc. č. XY ani XY v katastrálním území XY. Tuto skutečnost potvrdil i Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, ve vyjádření ze dne 7. srpna 2013, č. j. PD – 10363/2013-210; v něm bylo uvedeno, že ve výkazu změn č. 85/67 jsou přepsány nemovitosti a práva z knihovní vložky č. 171, 239 a 312 katastrálního území XY, že pozemky dle přídělové listiny nebyly zobrazeny v katastrálních mapách, nebyly ani evidovány v evidenci nemovitostí a nebyly ani později zapsány v katastru nemovitostí, protože katastrální úřad vycházel z ručně psané poznámky na přídělové listině „netrvá na provedení“.
5/ Dne 9. listopadu 1992 uzavřelo Arcibiskupství jako prodávající s D. H. (dále jen „D. H.“) jako s kupujícím kupní smlouvu, na jejímž základě tentýž den D. H. nabyl do svého vlastnictví soubor pozemků o výměře 853 497 m 2 zapsaných na listu vlastnictví č. XY, katastrální území XY, obec XY, mezi nimiž byly i sporné pozemky (viz body 10/ a 12/), a to za kupní cenu 19 216 443 Kčs.
6/ Dne 7. prosince 1992 uzavřel D. H. jako prodávající se společností REFLEX REALINVEST s. r. o. (dále také jen „společnost R“) jako s kupujícím kupní smlouvu o převodu týchž pozemků. Kupující je nabyl do svého vlastnictví dne 8. prosince 1992 za kupní cenu 150 000 000 Kčs. Kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku ze dne 1. listopadu 1992 soudní znalkyní Dagmar Lojkovou (dále jen „D. L.“). Ve smlouvě kupující uvedl, že pozemky kupuje pro realizaci svého investičního podnikatelského záměru.
7/ Dne 26. července 1993 uzavřel A. K. (dále také jen „A. K.“) jako obdarovaný se společností R jako s dárcem, za níž smlouvu podepsal právě A. K., jeden z jejích jednatelů, darovací smlouvu na téměř shodný soubor pozemků o výměře 850 853 m 2 (nebyl darován pozemek parc. č. XY). A. K. nabyl pozemky do vlastnictví vkladem vlastnického práva 30. září 1993 s právními účinky vkladu k 27. červenci 1993 (dále jen „darovací smlouva“). Darovací smlouva obsahovala ocenění daru ve výši 4 267 302,60 Kč dle znaleckého posudku ze dne 17. června 1993 vyhotoveného soudní znalkyní D. L.
8/ V katastru nemovitostí byl (následně) jako vlastník předmětných pozemků zapsán A. K.
9/ Podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného soudem prvního stupně, oddílu C, vložky 11274, byl A. K. zapsán jako jednatel společnosti R od 23. srpna 1992 do 27. listopadu 2002.
10/ Dne 26. srpna 1993 uzavřel A. K. jako zástavní dlužník zástavní smlouvu (dále jen „zástavní smlouva“) s Komerční bankou, a. s. (dále jen „banka“), na jejímž základě banka přijala nemovitosti, které A. K. získal darem dle výše uvedené darovací smlouvy, a mezi nimiž byl rovněž pozemek parc. č. XY (jehož součástí byly i sporné pozemky parc. č. XY a XY), do zástavy k zajištění úvěru ve výši 130 000 000 Kč poskytnutého pozdějšímu úpadci dle smlouvy o úvěru uzavřené téhož dne (dále jen „úvěrová smlouva“). Zástavní smlouva obsahovala ocenění souboru nemovitostí společností „All-in a. s.“ částkou 200 758 770 Kč.
11/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. prosince 2001, č. j. 97 K 42/2001-5, prohlásil konkurs na majetek úpadce.
12/ Do konkursního řízení přihlásila společnost D o r o n společnost s ručením omezeným (dále jen „společnost D“) jako tehdejší věřitel vykonatelnou pohledávku ve výši 376 492 960 Kč (jistinu tvoří část pohledávky ve výši 130 000 000 Kč) z titulu nesplaceného úvěru dle úvěrové smlouvy. Věřitel současně uplatnil právo na oddělené uspokojení s tím, že „pohledávka je zajištěna zástavním právem k pozemku původního parc. č. XY, katastrální území XY, obec XY, v daném případě nyní pod označením parc. č. XY a parc. č. XY, katastrální území XY, obec XY, dle zástavní smlouvy ze dne 26. srpna 1993“. Danou pohledávku společnost D dne 26. dubna 2002 postoupila na společnost SODOVKÁRNA PACOV, a. s. (nyní Prague Doveloping Company a. s., dále jen „společnost S“), která se stala místo ní konkursním věřitelem [dne 8. listopadu 2002 na základě usnesení konkursního soudu dle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)].
13/ Pozemky parc. č. XY o výměře 436 m 2 a parc. č. XY o výměře 32 810 m 2 v katastrálním území XY byly zapsány do katastru nemovitostí až v roce 2004 po rekonstrukci přídělů na základě žádosti oprávněných osob, což bylo zjištěno z dopisu ze dne 8. listopadu 2004, ve kterém žalobkyně a/ (M. V.) požádala katastrální úřad o povolení vkladu práva k těmto pozemkům, a to dle výše uvedené přídělové listiny, k dopisu připojené.
14/ Sporné pozemky byly sepsány do konkursní podstaty úpadce žalovanou a účinky soupisu trvají. K výzvě žalované dle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), neuhradili žalobci do konkursní podstaty ničeho.
15/ Žalobci jsou spoluvlastníky sporných nemovitostí a jsou právními nástupci manželů J. a A. V., původních přídělců. Vlastnické právo žalobců bylo prokázáno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2010, č. j. 28 Co 627/2009-235, který nabyl právní moci dne 8. března 2010.
16/ Excindační žaloba byla podána včas.
S odkazem na §151d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“) ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000, a na judikaturu Nejvyššího soudu – rozsudek ze dne 12. srpna 2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 169, rozsudek ze dne 17. května 2011, sp. zn. 21 Cdo 3689/2009, a rozsudek ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 21 Cdo 656/2012, které jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, soud prvního stupně uzavřel, že zástavní věřitel v době uzavírání zástavní smlouvy v roce 1993 při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu na něm vyžadovat, měl a mohl mít pochybnosti o právním titulu zástavce (osoby odlišné od obligačního dlužníka) nemovitosti zastavit a též měl a mohl mít pochybnosti, zda je zástavce jediným vlastníkem předmětných nemovitostí.
Na zástavního věřitele (banku) jsou kladeny přísnější požadavky týkající se vyšší než obvyklé obezřetnosti, zejména je nutná vysoká obezřetnost při zjišťování okolností pro právní titul svědčící osobě odlišné od obligačního dlužníka, která hodlá dát do zástavy určité věci. Banka při své činnosti musela být maximálně obezřetná a měla tak povinnost si odpovědně zjistit, zda prodej nemovitostí uskutečňovaný v době probíhajících „privatizací“ v roce 1993, kdy již byl účinný i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“), byl s tímto zákonem v souladu. K tomu dodal, že zákaz stanovený v §29 zákona o půdě se vztahoval na jakýkoli církevní majetek, tedy i na převody, které realizovala samotná církev.
Podle soudu prvního stupně banka měla a musela zjišťovat, zda se Arcibiskupství hlásí ke sporným nemovitostem jako vlastník oprávněně. Kdyby tak učinila, zjistila by např. z dopisů Ministerstva zemědělství z roku 1948 a 1950, že tyto nemovitosti mohly podléhat revizi První pozemkové reformy a byly předmětem přídělu fyzickým osobám, čímž by nabyla pochybnosti o platnosti převodu pozemků z Arcibiskupství na další nabyvatele.
Další objektivní skutečností, která měla u zástavního věřitele vyvolat pochyby, bylo zjištění velmi odlišných kupních cen nemovitostí, neboť ty se výrazně měnily ve velmi krátkém časovém období. Soud prvního stupně odkazuje zejména na to, že společnost R pozemky nabyla za kupní cenu 150 000 000 Kčs za deklarovaným účelem podnikatelského záměru a že je následně darovala osobě blízké – svému jednateli (A. K.). I přes tyto zjevné indicie přijal zástavní věřitel nemovitosti do zástavy.
Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi Arcibiskupstvím a D. H. je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem o půdě, a proto i další smlouvy jsou neplatné dle zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám.
Darovací smlouvu uzavřenou mezi společností R a A. K. pak považoval za transakci učiněnou v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a to proto, že jejími účastníky byly osoby blízké, předmětem byly nemovitosti dárcem zakoupené za 150 000 000 Kčs a během měsíce darované osobě blízké.
Zástavní věřitel (banka) nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť si neověřil, zda Arcibiskupství svědčí vlastnické právo, nezjistil důvody nerespektování blokačního §29 zákona o půdě a neověřil si na příslušném soudě možnou existenci jiného vlastníka, přičemž poukázal na právní úpravu §114 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, podle které nebylo k nabytí vlastnictví nemovitosti zapotřebí zápisu v pozemkové knize, ale postačilo u soudu uložit listinu.
Soud prvního stupně uzavřel, že zástavní smlouva je neplatná pro rozpor s §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000, neboť zástavní dlužník nebyl oprávněn dát do zástavy cizí věc bez souhlasu jejího vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné s právem zástavním. Současně zástavní právo ke sporným nemovitostem nevzniklo, neboť zástavní věřitel nebyl v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, když měl a mohl mít pochyby o tomto oprávnění zástavce. Žalobci tak nejsou osobami, jejichž věci zajišťují pohledávky oddělených věřitelů vůči úpadci, takže soupis nemovitostí do konkursní podstaty byl neoprávněný.
K odvolání současných žalobců (proti bodu II. výroku) i žalované (proti celému rozsudku soudu prvního stupně) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobcům uložil zaplatit žalované 1 927 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, avšak dospěl k nesprávným právním závěrům.
Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2074/2003 a sp. zn. 21 Cdo 656/2012 a cituje §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000, odvolací soud posuzoval především dobrou vírou zástavního věřitele.
Předeslal, že nedošlo k porušení §29 zákona o půdě, neboť ten se vztahuje pouze na majetek ve vlastnictví státu (potud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu označená níže – dostupný na webových stránkách Ústavního soudu). Sporné nemovitosti pak nikdy nebyly ve vlastnictví státu, nýbrž ve vlastnictví původního vlastníka zapsaného v evidenci nemovitostí, který proto mohl se svým vlastnictvím volně disponovat.
Dále dovodil, že zástavce zastavil cizí věc bez souhlasu vlastníka (žalobců) a že zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy jednal v dobré víře, že zástavce je vlastníkem zastavovaných nemovitostí. O dobré víře zástavního věřitele v daném případě nemohla být pochybnost, respektive jeho dobrou víru se nepodařilo vyvrátit, a proto platí, že zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy v dobré víře jednal.
Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřel, že zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy nemohl při dodržení běžné opatrnosti (jejíž dodržení poskytnutí úvěru pozdějšímu úpadci ve výši 130 000 000 Kč nepochybně předpokládá) z údajů v katastru nemovitosti ověřit, zda ke sporným pozemkům neexistuje jiné právo, jež by zpochybnilo možnost či právo zástavce je zastavit. Absence jakýchkoli údajů o přídělu pozemků přídělcům v roce 1952 a způsob, jakým byly pozemky evidovány, respektive jaké o nich existovaly zápisy v evidenci nemovitostí a v pozdějším katastru nemovitostí, dávala zástavnímu věřiteli soubor informací, podle nichž byl vlastníkem pozemků v době uzavření zástavní smlouvy zástavce. To podle odvolacího soudu plyne ze zjištění soudu prvního stupně, že pozemky byly zapsány do katastru nemovitostí až po rekonstrukci přídělů v roce 2004, že v knihovní vložce č. 889 byly původní pozemkové parcely č. XY a XY, z nichž měly být provedeny příděly, zapsány beze změny, a že ke dni uzavření zástavní smlouvy nebyly v katastru nemovitostí založeny přídělová listina ani dopisy Ministerstva zemědělství z let 1948 a 1950. O vlastnictví žalobců tedy nebylo možné zjistit ničeho.
Žalobci a/ až j/, l/ a m/ napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že uplatňují dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se nemovitosti vylučují z konkursní podstaty.
Dovolatelé nesouhlasí s právním posouzením skutkového stavu odvolacím soudem, když naopak mají za to, že správně věc posoudil soud prvního stupně. Podle jejich názoru zástavní věřitel nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť si neověřil, zda Arcibiskupství svědčí vlastnické právo k nemovitostem, nezjistil důvody, proč Arcibiskupství nerespektovalo blokační §29 zákona o půdě, a neověřil si na příslušném soudu možnou existenci jiného vlastníka (k tomu odkazují na §114 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku).
Dále dovolatelé poukazují na závěry soudu prvního stupně ohledně darovací smlouvy, kterou považují též za absolutně neplatnou dle §39 obč. zák., neboť jde o transakci učiněnou v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. K tomu odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011. Také uvádějí, že zástavní věřitel měl a musel mít pochybnosti o tom, zda zástavce byl oprávněn dát předmětné nemovitosti do zástavy a zda zástavci svědčil právní titul dát cizí věc do zástavy bez souhlasu jeho vlastníka. Tyto pochybnosti byly dány objektivními okolnostmi, které měl zástavní věřitel prověřit a zjistit. Nepostupoval obezřetně a s péčí řádného hospodáře, protože jinak by zjistil, že nemovitosti nemůže přijmout do zástavy. Odvolací soud podle dovolatelů nezkoumal všechny okolnosti případu ve vzájemných souvislostech a nevypořádal se s absolutní neplatností darovací smlouvy.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, jehož skutkové okolnosti byly velmi podobné.
Závěrem dovolatelé popisují skutkové okolnosti související s poskytnutím úvěru úpadci, zástavní smlouvou a vztahy mezi A. K. a úpadcem, s tím, že mají důvodné pochybnosti o tom, zda banka postupovala s péčí řádného hospodáře. Banka si podle dovolatelů počínala minimálně vědomě nedbale. Zejména zdůrazňují, že pozdější úpadce v srpnu 1993 poskytl A. K. půjčku ve výši obdobné čerpanému úvěru, která nebyla do dnešního dne z větší části uhrazena. Dále poukazují i na to, že ani úvěr nebyl do dnešního dne splacen.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která poukazuje na své argumenty vznesené v odvolání a plně souhlasí se závěry odvolacího soudu. Dovolání navrhuje zamítnout.
Po rozhodnutí odvolacího soudu zemřela dne 8. prosince 2014 žalobkyně n/ J. V., narozená XY, naposledy bytem XY. Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. dubna 2017, č. j. 58 Cm 1/2008-257, v návaznosti na zjištění výsledku pozůstalostního řízení rozhodl o tom, že na místo této žalobkyně bude v řízení pokračováno s její právní nástupkyní žalobkyní k/, J. K.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
1/ K dovolání žalobců a/ až j/, l/ a m/ proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně k/ (se zohledněním procesního nástupnictví po žalobkyni n/).
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné (v daném případě podle §237 o. s. ř.), předchází – ve smyslu §243b odst. 5, §240 odst. 1 a §218 písm. b/ o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod číslem 158).
Při posuzování subjektivní přípustnosti nelze přehlédnout, že dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu i v částech obou výroků, ve kterých byla zamítnuta žaloba žalobkyně k/ (která dovolání nepodala) a současně bylo rozhodnuto o její povinnosti k náhradě nákladů řízení (to celé se zohledněním procesního nástupnictví).
Je tedy zjevné, že dovolatelé napadají části rozsudku odvolacího soudu, které se jich nedotýkají, dovolání tak není ve výše uvedeném rozsahu subjektivně přípustné a Nejvyšší soud proto dovolání v těchto částech odmítl podle §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s §218 písm. b/ o. s. ř.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti zbylé části druhého výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v řízení před soudy obou stupňů ohledně dovolatelů, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ K dovolání proti zbývající části rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání je ve zbývajícím rozsahu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval dovolateli uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci, neboť z dovolání uplatnění jiného dovolacího důvodu nevyplývá.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají (ani nejsou dovolateli namítány).
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn (dovolatelé se dokonce výslovně ztotožnili se skutkovými zjištěními) a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000 dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Nejvyšší soud předesílá, že v dané věci je zásadní především posouzení, zda ke sporným nemovitostem zástavnímu věřiteli (původně bance) vzniklo zástavní právo. Kdyby zástavní právo vzniklo, nemohli by být žalobci úspěšní s excindační žalobou, neboť žalovaná správkyně konkursní podstaty sporné pozemky sepsala do konkursní podstaty podle §27 odst. 5 ZKV právě na základě zástavního práva, podle něhož uplatnil oddělený věřitel (naposledy společnost S) v přihlášce pohledávky své právo na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení těchto pozemků.
S ohledem na to, že žalobci, respektive jejich předci, byli vlastníky sporných nemovitostí již od 11. prosince 1962, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2302/2010, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2010, č. j. 28 Co 627/2009-235, nemohl být A. K. vlastníkem sporných pozemků (neboť jimi dříve nebyli ani D. H. a společnost R), zástavce A. K. neměl souhlas vlastníků (a ani podle skutkových zjištění mít nemohl) a zástavní smlouva tak nemohla platně vzniknou. Proto je pro posouzení existence zástavního práva rozhodující, zda zástavní věřitel byl v době uzavření zástavní smlouvy v dobré víře ve smyslu §151d odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud zastává při výkladu §151d odst. 1 obč. zák. konstantní právní názor, který shrnul především v již opakovaně zmíněných rozsudcích sp. zn. 21 Cdo 2074/2003 a sp. zn. 21 Cdo 656/2012, a to následovně:
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.). I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti – bylo-li podle této smlouvy vloženo do katastru nemovitostí – nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z §151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Za podmínek uvedených v §151d odst. 1 obč. zák. vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 48, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2002, pod číslem 1).
Zástavní věřitel je z pohledu §151d odst. 1 obč. zák. – obecně vzato – v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. §151d odst. 1 větu druhou obč. zák.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 3293/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2011, sp. zn. 21 Cdo 3689/2009].
Dále platí, že katastr nemovitostí je soubor údajů o nemovitostech v České republice. Je zdrojem informací, které slouží mimo jiné také k ochraně práv k nemovitostem. Katastr je veřejný a každý má právo do něj za přítomnosti pracovníka katastrálního úřadu nahlížet a pořizovat si z něho pro svou potřebu opisy, výpisy nebo náčrty [srov. §1 a §21 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrálního zákona)]. Katastr nemovitostí je, co se týče zápisu vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, vybudován zejména na principu formální publicity (veřejnosti katastru nemovitostí) a materiální publicity (důvěry, veřejné víry ve správnost zápisů v katastru nemovitostí). Protože katastr nemovitostí je souborem údajů o nemovitostech, je třeba jej chápat jako celek, který úplnou informaci podává teprve ve své komplexnosti. Výpis z katastru nemovitostí je (i když i pro něj platí princip materiální a formální publicity) pouze dílčím údajem z katastru nemovitostí. Dobrá víra ve smyslu §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2000 ve vztahu ke katastru nemovitostí tedy předpokládá, že je katastr nemovitostí také jako jediný celek vnímán a je s ním i takto zacházeno.
Zkoumání dobré víry zástavního věřitele nutně vyžaduje posouzení ve vztahu k právnímu titulu, na němž se zakládá jeho přesvědčení, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Pod běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze po zástavním věřiteli s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy požadovat (od něj očekávat), nutno subsumovat požadavek aktivního zjištění konkrétních skutečností, vedoucích (poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince) k přesvědčení, že zástavce disponuje takovým právním titulem, jež mu umožňuje věc zastavit.
K posouzení dobré víry zástavního věřitele je potřebné objasnit, jakým způsobem se v době odevzdání zástavy měl a mohl (objektivně vzato) přesvědčit o tom, kdo je vlastníkem zástavy, tedy, řečeno jinak, jakým způsobem se měl a mohl přesvědčit o nabývacím titulu zástavce a zda v případě, že se o něm přesvědčil, měl či mohl mít (opět objektivně posuzováno) pochybnost, že zástavci příslušné právo k zástavě svědčí. Patřilo totiž k běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli požadovat (od něj očekávat), aby se o právním titulu zástavce vždy náležitě přesvědčil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008 sp. zn. 21 Cdo 3089/2007).
Uvedené judikatorní závěry se v projednávané věci prosadí následovně.
Nejvyšší soud má za to, že v daném případě se zástavní věřitel (tehdy banka) měl přesvědčit o nabývacím titulu zástavce (A. K.), tedy měl prověřit darovací smlouvu ze dne 26. července 1993 a vzhledem k tomu, že v okamžiku uzavření zástavní smlouvy dne 26. srpna 1993 nebyl A. K. ještě zapsán v katastru nemovitostí, musel zástavní věřitel pro zachování své dobré víry prověřit navíc jak aktuální informace v katastru nemovitostí, tak nabývací titul dárce (společnosti R), tedy kupní smlouvu ze dne 7. prosince 1992.
Pod běžnou (obvyklou) opatrnost nelze v tomto případě subsumovat požadavek, aby zástavní věřitel zkoumal celý řetězec nabývacích titulů až k Arcibiskupství, jak žádají dovolatelé. Navíc by z dostupných zdrojů nezjistil nic z toho, co dovolatelé namítají ohledně vyvlastnění a přídělu, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která nebyla dovolateli zpochybněna), převzatých soudem odvolacím, vyplývá, že nebylo zjištěno, že by se v katastru nemovitostí (ve sbírce listin) ke dni uzavření zástavní smlouvy nacházely přídělová listina ze dne 11. prosince 1952 a dopisy Ministerstva zemědělství ze dne 24. března 1948 a 31. července 1950, které se týkaly revize První pozemkové reformy (z nichž ještě k tomu dle soudu prvního stupně neplynuly přímo informace o vyvlastnění pozemků). V tomto směru je tak možné odvolacímu soudu přitakat.
Argumenty ohledně §29 zákona o půdě jsou tudíž bezpředmětné.
Stejně tak není možné za běžnou (obvyklou) opatrnost považovat požadavek, aby si zástavní věřitel zjišťoval, zda u místně příslušného soudu není uložena nějaká listina vztahující se k zastavovaným pozemkům dle dříve platného §114 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku. To by mohl zjistit pouze velmi obtížně a s vynaložením značného úsilí, a to jen tehdy, kdyby o takové skutečnosti měl alespoň nějaké indicie, což nebyl tento případ.
Nelze tedy pochybovat o tom, že zástavnímu věřiteli se zástavní dlužník jevil na základě tehdy dostupných dokumentů a informací jako výlučný vlastník sporných pozemků, neboť skutečné vlastníky ani případné vyvlastnění majetku nebylo možné při běžné (obvyklé) opatrnosti v roce 1993 objektivně zjistit. K tomu lze poznamenat, že dovolatelé, respektive jejich právní předchůdci, se sami až do roku 2004 nestarali o stav zápisu v katastru nemovitostí a částečně tak měli podíl na stavu zápisu v katastru nemovitostí, čímž též přispěli k tomu, že zástavní věřitel nemohl zjistit pravý stav věci (tj. skutečného vlastníka sporných pozemků).
Zástavní věřitel tak mohl zkoumat pouze obsah darovací smlouvy, kupní smlouvy ze dne 7. prosince 1992 a skutečnosti s nimi související.
K tvrzení dovolatelů ohledně půjčky A. K. Nejvyšší soud podotýká (ačkoli nejde o skutkové zjištění soudů), že zástavní věřitel nemohl ani při zachování běžné opatrnosti zjistit, že úpadce uzavřel s A. K. smlouvu o půjčce. Skutečnost, že pozdější úpadce vznikl krátce před uzavřením úvěrové smlouvy, nebyla v době rozvíjejícího se tržního hospodářství v roce 1993 nezvyklá. Navíc je vcelku obvyklé (a bylo to obvyklé především ve zmíněné době), že podnikatel si prostředky pro své podnikání zpočátku obstará od banky či jiného subjektu. Že později nebyl úvěr splacen, je pak pro posouzení dobré víry (v době uzavření zástavní smlouvy) nerozhodné.
Nejvyšší soud s ohledem na skutková zjištění učiněná v tomto řízení soudy nižších stupňů nepovažuje za důvodnou námitku dovolatelů, že by darovací smlouva byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy jen z důvodu neobvyklých cen jednotlivých převodů, respektive z důvodu bezplatného převodu majetku společnosti na jejího společníka a jednatele, když v rozhodné době právní úprava takovému převodu nijak nebránila. Skutečnosti nastalé později či okolnosti, které nemohly být zástavnímu věřiteli v době uzavření zástavní smlouvy seznatelné, nemohou tento závěr ovlivnit.
Na darovací smlouvu pak nelze aplikovat ani dovolateli zmiňovaný §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, neboť podle jeho §261 odst. 6 ve znění účinném do 30. června 1995 se na tento právní úkon použije výlučně zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v příslušném znění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2008, sp. zn. 33 Odo 984/2006).
Argumentace rozporem s péčí řádného hospodáře také není přiléhavá, neboť péče řádného hospodáře nemá vztah k dobré víře zástavního věřitele (nic o ní nevypovídá) a pro její posouzení tak není podstatná.
Konečně Nejvyšší soud konstatuje, že argumentace závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 není případná, protože tento nález vycházel ze zcela jiné skutkové situace a zabýval se odlišnou problematikou, neaplikovatelnou v této věci. Vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, je zřejmé, že v této věci nejde o posouzení neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu jejího uzavření v sociální a finanční tísni a že A. K. nebyl odsouzen za trestný čin podvodu související s touto zástavní smlouvou.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že zástavní věřitel byl při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře, zástavní právo tak trvá a žalovaná správkyně konkursní podstaty sepsala pozemky parc. č. XY a parc. č. XY do konkursní podstaty úpadce oprávněně.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbylé části zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Zbývá dodat, že návrh dovolatelů na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí byl zjevně neopodstatněný, neboť soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož je vylučovací žaloba podle §19 ZKV žalobou určovací, a rozsudek, jímž soud takové žalobě vyhoví, se nevykonává (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 883/2012, uveřejněného pod číslem 125/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců a/ až j/, l/ a m/ bylo částečně odmítnuto a ve zbytku zamítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalované náklady řízení, jež sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. února 2015), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 9. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu