ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4323.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 4323/2018-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně PORR a. s. , se sídlem v Praze 10, Dubečská 3238/36, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 43005560, proti žalovaným 1) F. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY a 2) D. T. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 462/2014, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. července 2018, č. j. 7 Cmo 124/2018-496, takto:
I. Dovolání první žalované se odmítá .
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. července 2018, č. j. 7 Cmo 124/2018-496, se ve vztahu k druhému žalovanému mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2017, č. j. 5 Cm 462/2014-417, se ve vztahu k druhému žalovanému mění tak, že řízení o odvolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2016, č. j. 5 Cm 462/2014-154, se nezastavuje .
III. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 25.570 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. března 2016, č. j. 5 Cm 462/2014-154, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 5. ledna 2015, č. j. 5 Cm 462/2014-15, jímž uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně původní žalobkyni (ALPINE Bau CZ a. s.) směnečný peníz ve výši 15.500.000 Kč s 6% úrokem od 11. července 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 51.666 Kč a na nákladech řízení částku 777.584,50 Kč, (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní odvolání.
Usnesením ze dne 3. října 2016, č. j. 5 Cm 462/2014-184, Krajský soud v Brně vyzval oba žalované, aby ve lhůtě tří dnů ode dne doručení výzvy zaplatili (každý zvlášť) soudní poplatek za podané odvolání ve výši 777.584 Kč; současně je poučil, že nezaplatí-li poplatek v určené lhůtě, bude odvolací řízení zastaveno. Výzva byla zástupci žalovaných doručena dne 5. října 2016.
Podáním ze dne 10. října 2016 žalovaní požádali o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud v Brně ani jednomu ze žalovaných osvobození nepřiznal. O žádosti první žalované rozhodl usnesením ze dne 25. dubna 2017, č. j. 5 Cm 462/2014-324 (které Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesením ze dne 24. srpna 2017, č. j. 7 Cmo 138/2017-405), o žádosti druhého žalovaného pak usnesením ze dne 25. dubna 2017, č. j. 5 Cm 462/2014-392 (které Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesením ze dne 24. srpna 2017, č. j. 7 Cmo 139/2017-408).
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. října 2017, č. j. 5 Cm 462/2014-417, řízení o odvolání žalovaných (proti rozsudku ze dne 30. března 2016, č. j. 5 Cm 462/2014-154) zastavil pro nezaplacení soudního poplatku podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných usnesením ze dne 26. července 2018, č. j. 7 Cmo 124/2018-496, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích– zdůraznil, že žalovaní mohli zaplatit vyměřený soudní poplatek za odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nejpozději do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. První žalovaná soudní poplatek vůbec nezaplatila, druhý žalovaný pak soudní poplatek sice zaplatil, učinil tak však až po uplynutí výše uvedené lhůty (16. listopadu 2017).
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé namítají, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně se nezastavuje, popřípadě aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (reprezentovanou např. usnesením ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněným pod číslem 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesením ze dne 8. ledna 2018, sp. zn. 23 Cdo 2060/2017), jakož i judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15, uveřejněný pod číslem 157/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) považoval za správný postup soudu prvního stupně, který poté, co nepřiznal žalovaným osvobození od soudních poplatků, je opětovně nevyzval k úhradě soudního poplatku a neposkytl jim tak k jeho zaplacení novou lhůtu.
Odvolací soud podle dovolatelů pochybil rovněž tím, že zastavil odvolací řízení, přestože druhý žalovaný soudní poplatek sice po uplynutí lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, ale ještě před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti tomuto usnesení, zaplatil. V této souvislosti pak dovolatelé poukazují např. na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 38/2015, uveřejněného pod číslem 5/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2018“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 39/2015.
Původní žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry napadeného rozhodnutí za správné. Přitom zdůrazňuje, že dovolateli uváděná judikatura na posuzovaný případ nedopadá, jelikož dovolatelé měli jednoznačně reálnou možnost po rozhodnutí soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků soudní poplatek zaplatit.
Protože původní žalobkyně v průběhu dovolacího řízení ztratila výmazem z obchodního rejstříku právní osobnost (§185 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a spolu s ní též způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. července 2019, č. j. 29 Cdo 4323/2018-529, podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno se společností PORR a. s., jakožto procesním nástupcem původní žalobkyně.
I. K dovolání první žalované.
Dovolání první žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že v poměrech dané věci bylo namístě řízení o odvolání první žalované proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. března 2016 zastavit pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. září 2017, pro věc rozhodném) zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že:
1/ Vznik poplatkové povinnosti za (odvolací) řízení a splatnost poplatku (za odvolání) upravují ustanovení §4 odst. 1 písm. b) a §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tak, že poplatková povinnost vzniká podáním odvolání a poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (k tomu srov. např. důvody usnesení ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 674/2001, 29 Odo 675/2001, uveřejněného pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 12. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 1885/2004, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 3827/2013).
2/ Možnost zaplatit soudní poplatek za odvolání má účastník až do okamžiku, kdy odvolací soud vydá usnesení, jímž potvrdí usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. důvody R 5/2018).
O tom, že první žalovaná měla pro zaplacení soudního poplatku za odvolání dostatečnou lhůtu, rovněž není pochyb.
Z obsahu spisu je totiž zjevné, že první žalované vznikla poplatková povinnost dne 1. září 2016 (podáním odvolání – viz č. l. 166 spisu), lhůta, kterou určil soud prvního stupně k zaplacení poplatku ve výzvě ze dne 3. října 2016, první žalované marně uplynula 10. října 2016 a žádost první žalované o osvobození od soudních poplatků soudy nižších stupňů zamítly, přičemž usnesení nabyla právní moci dne 22. září 2017. Přitom odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o odvolání první žalované (pro nezaplacení soudního poplatku), až usnesením ze dne 26. července 2018.
K faktickému poskytnutí dodatečné (a přiměřené) lhůty k zaplacení soudního poplatku viz důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3827/2013, ke kterému se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 5034/2016, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14.
Dovolatelem zmíněná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu přitom zjevně vycházela z odlišných skutkových poměrů; v projednávané věci (viz průběh řízení popsaný výše) se tak (z pohledu tam formulovaných závěrů o porušení práv účastníků řízení) neprosadí.
II. K dovolání druhého žalovaného.
Dovolání druhého žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích (v rozhodném znění); potud je napadené usnesení odvolacího soudu v rozporu s níže označenou (ustálenou) judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již v R 5/2018 při výkladu citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zaplatí-li žalobce soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně až poté, kdy uplynula lhůta k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, avšak dříve, než odvolací soud rozhodne o jeho včasném odvolání proti usnesení o zastavení řízení, odvolací soud usnesení o zastavení řízení změní tak, že se řízení nezastavuje, neboť důvod pro zastavení řízení (v důsledku zaplacení soudního poplatku) odpadl. Srov. též dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 39/2015, jakož i usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 61/2017.
Pro poměry odvolacího řízení lze obdobně uzavřít, že zaplatí-li odvolatel soudní poplatek za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně dříve, než odvolací soud rozhodne o jeho včasném odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro neuhrazení takového poplatku, musí odvolací soud změnit usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení tak, že toto řízení se nezastavuje, neboť důvod pro zastavení odvolacího řízení (v důsledku zaplacení soudního poplatku z odvolání) odpadl. Srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 1863/2017.
V daném případě se pak ze spisu podává, že soudní poplatek z odvolání uhradil druhý žalovaný dne 16. listopadu 2017 (jak ostatně zjistil již odvolací soud), tedy ještě předtím, než odvolací soud rozhodl o odvolání druhého žalovaného proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro neuhrazení soudního poplatku.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k druhému žalovanému změnil způsobem popsaným ve výroku, neboť důvod zastavit odvolací řízení v době, kdy odvolací soud rozhodoval, již dán nebyl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání první žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání zástupce původní žalobkyně ze dne 1. listopadu 2018), která podle ustanovení §7 bodu 7., §11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 15.551.666 Kč) částku 25.270 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 25.570 Kč.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2, části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu