ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4806.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4806/2017-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti žalovanému J. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o zaplacení částky 2.888.008,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 28/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2017, č. j. 16 Cmo 26/2016-129, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem (pro uznání) ze dne 10. května 2016, č. j. 37 Cm 28/2015-55, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2.888.008,75 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 13. října 2015 do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení částku 217.580,- Kč (výrok II.)
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobou ze dne 13. října 2015 se žalobce vůči žalovanému domáhal zaplacení žalované částky s odůvodněním, že žalovaný byl jednatelem společnosti V. (dále jen „společnost“). Společnost byla v platební neschopnosti (nejpozději) od 4. října 2009, přičemž žalovaný porušil svou povinnost podat insolvenční návrh na společnost [§98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Přitom v období od 28. února 2011 do 3. srpna 2011 žalobce dodal společnosti na základě jejích objednávek zboží, které společnost nezaplatila. Dne 14. prosince 2011 společnost podala (dlužnický) insolvenční návrh. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 23. ledna 2012, č. j. KSLB 76 INS XY, insolvenční návrh odmítl pro vady; Vrchní soud v Praze toto usnesení potvrdil usnesením ze dne 23. března 2012, „č. j. 2 VSPH XY“. Dne 8. března 2013 podal žalobce insolvenční návrh na majetek společnosti (a následně složil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,- Kč a zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč). Do insolvenčního řízení přihlásil pohledávku v celkové výši 2.841.008,75 Kč (sestávající z částek 1.988.220,75 Kč neuhrazená kupní cena zboží, 314.040,- Kč úroky z prodlení k 12. srpnu 2013 a 538.748 Kč pravomocně přiznané náhrady nákladů řízení); tato pohledávka byla v přihlášeném rozsahu zjištěna. Usnesením ze dne 30. července 2015, č. j. MSPH 89 INS XY, Městský soud v Praze zrušil konkurs na majetek společnosti s tím, že majetek dlužníka je zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů. Dále Městský soud v Praze schválil odměnu insolvenčního správce ve výši 54.450,- Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a hotové výdaje ve výši 4.658,- Kč, které byly v rozsahu částky 45.000,- Kč uspokojeny ze žalobcem složené zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dopisem ze dne 11. září 2015 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení náhrady škody ve výši 2.888.008,75 Kč.
2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. února 2016, č. j. 37 Cm 28/2015-24, žalovanému uložil, aby „se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která je připojena“. Pro případ, že nárok uplatněný žalobou zcela neuzná, žalovanému stanovil povinnost, aby ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně žalovaného poučil, že nevyjádří-li se bez vážného důvodu písemně, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký závažný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že uplatněný nárok uznává.
3) Podáním ze dne 24. března 2016 (doručeným soudu ve shora určené lhůtě) žalovaný nárok uplatněný žalobcem neuznal a současně vznesl „námitku promlčení vztahující se ke všem pohledávkám, které žalobce ve svém návrhu na vydání platebního rozkazu uvedl, tj. vůči pohledávkám z neuhrazených kupních cen zboží objednaného dlužníkem, popřípadě dodaného dlužníkovi v období od 28. února 2011 do 3. srpna 2011, resp. vůči nárokům, které žalobce uplatňuje shora definovaným návrhem na vydání platebního rozkazu“.
Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 (jde o rozsudek ze dne 19. srpna 2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 37), sp. zn. 28 Cdo 1305/2008 (jde o usnesení ze dne 19. května 2009) a sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 (jde o rozsudek ze dne 27. května 2008, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 101/2008“) – uzavřel, že žalovaný proti žalobě neuplatnil žádné konkrétní námitky a námitku promlčení řádně neodůvodnil, tj. účinně nevznesl. Žalobcem uplatněný nárok ve všech jeho položkách shledal důvodným co do základu i výše.
Proto rozhodl „v souladu“ s ustanovením §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozsudkem pro uznání.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 22. června 2017, č. j. 16 Cmo 26/2016-129, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud – cituje ustanovení §114b, §153a a §205b o. s. ř. a odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16 – na rozdíl od soudu prvního stupně považoval vyjádření žalovaného „za dostatečné k tomu, aby nebylo lze presumovat, že žalobou uplatněný nárok uznal, neboť z vyjádření žalovaného jednoznačně vyplývá, že tento nárok neuznává, a také rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, tedy že jsou žalobou uplatněné nároky již promlčeny, jelikož se jedná o pohledávky z neuhrazených kupních cen zboží objednaného dlužníkem, příp. dodaného dlužníkovi v období od 28. února 2011 do 30. srpna 2011. Žalovaný tedy zřetelně projevil svůj nesouhlas s žalobou, který rovněž dostatečně odůvodnil namítaným promlčením uplatněných pohledávek z důvodu, že se jedná o pohledávky z období od 28. února 2011 do 3. srpna 2011, pročež nemohla nastat fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř.“
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že spočívá na řešení otázek procesního práva (naplnění podmínek pro rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř.), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatel rekapituluje dosavadní průběh řízení, obsáhle cituje pasáže „komentářové literatury“ k ustanovení §114b o. s. ř., jakož i z judikatury Nejvyššího soudu, kterou současně v dovolání konkretizuje, a zejména s poukazem na závěry formulované v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, sp. zn. 28 Cdo 1305/2008 a v R 101/2008, jakož i v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 21 Cdo 1601/2012, od nichž se měl (podle jeho názoru) odvolací soud odchýlit, dovozuje, že v poměrech dané věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Současně shledává nepoužitelnou judikaturu Ústavního soudu odvolacím soudem zmiňovanou.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž:
1) Má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu.
Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení §114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že − ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat − vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) V ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. jde o právní fikci, jejímž důsledkem je vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. ačkoli žalovaný nárok fakticky neuznal. Právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu se jedná o nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla právní fikce svůj takto vymezený účel splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat.
Nástupem fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání rozsudku pro uznání, v případě absence včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu dle §114b odst. 1 o. s. ř., je sankcionována pasivita žalovaného, tudíž nedochází k omezení autonomie vůle (svobodné vůle) žalovaného. Dotčená právní úprava navíc sleduje významný legitimní cíl, a to projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a posiluje rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), v souladu s níž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení.
Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, včetně judikatury obsažené v jeho důvodech.
3) Důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou; není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena. Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu a není rozhodné, jak tvrzené skutečnosti kvalifikuje účastník řízení. Dospěje-li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíhož naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen prověřit důvodnost takovým účastníkem vznesené námitky promlčení i z pohledu těchto závěrů. To znamená, že důvodnost uplatnění námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k žalobním tvrzením, případně ve vazbě na zjištěný skutkový stav věci (v rozsahu, v němž skutková zjištění opodstatňují přiznání nároku − lhostejno z jakého titulu).
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněný pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný ve (včasném) vyjádření k žalobě, vyjma nesouhlasu s požadavkem žalobce, uplatnil i výhradu (namítl promlčení uplatněných nároků), která je (obecně vzato) způsobilou obranou proti požadavku žalobce na zaplacení žalované částky, neshledal Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřeným.
Poukaz dovolatele na (v dovolání konkretizovanou) judikaturu nepovažoval Nejvyšší soud za relevantní, když tato se dílem k otázce „obsahových náležitostí“ vyjádření (§114b o. s. ř.) nevztahuje, a dílem se vzhledem ke skutkovým odlišnostem v poměrech dané věci neuplatní.
To platí i o argumentaci založené na důvodech usnesení sp. zn. 28 Cdo 1305/2008 (viz část jeho odůvodnění, podle níž „v posuzované věci jde o zcela konkrétní znění procesního podání žalované strany, vyžadující konkrétní a nezaměnitelné právní závěry“). Srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 3087/2018.
Konečně Nejvyšší soud nepřehlédl, že výrok dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu neodpovídá závěrům přijatým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, uveřejněném pod číslem 67/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Za stavu, kdy dovolání o tomto pochybení odvolacího soudu mlčí, by k této vadě mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu