ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.5607.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 5607/2017-141
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Ing. Heleny Horové , LL.M. , advokátky, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D., narozeného XY, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému L. P. , narozenému XY bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 412/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. července 2017, č. j. 9 Co 219/2017-121, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. července 2017, č. j. 9 Co 219/2017-121, se mění takto:
1/ Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. února 2017, č. j. 9 C 412/2014-109, se potvrzuje .
2/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. února 2017, č. j. 9 C 412/2014-109, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M., jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D.) domáhala vůči žalovanému (L. P.) určení, že úpadce je výlučným vlastníkem nemovitostí označených ve výroku rozsudku (dále jen „nemovitosti“) [výrok I.] a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 24 737 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. prosince 1995, č. j. K 71/95-131, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil JUDr. Jana Růžka (dále jen „původní správce“).
2/ Ke dni prohlášení konkursu byly nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (úpadce a J. D., dále též jen „J. D.“).
3/ Podle soupisu ze dne 20. září 1996 byly nemovitosti „zahrnuty“ do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
4/ Podáním ze dne 1. listopadu 1996 bylo zahájeno řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů D.
5/ Krajský soud v Ústí nad Labem udělil (usnesením ze dne 3. prosince 1996, č. j. K 71/95-311) souhlas se zpeněžením majetku úpadce (včetně nemovitostí) prodejem mimo dražbu.
6/ Smlouvou o prodeji (části) podniku ze dne 10. září 1997 původní správce prodal žalovanému část majetku úpadce (včetně nemovitostí) za kupní cenu 12 450 000 Kč (dále jen „smlouva o prodeji podniku“).
7/ Usnesením ze dne 20. května 2004, č. j. 15 Cmo 13/2004-429, Vrchní soud v Praze schválil soudní smír v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce a J. D.
8/ V návaznosti na to byla k jednotlivým dotčeným nemovitostem v katastru nemovitostí zapsána duplicitní vlastnická práva, tj. jak ve prospěch úpadce, tak ve prospěch jednotlivých nabyvatelů (myšleno i nabyvatelů jiného majetku úpadce než předmětných nemovitostí).
9/ Dne 6. prosince 2005 oznámil Krajský soud v Ústí nad Labem „všem vlastníkům nemovitostí zpeněžených před vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů D.“, mj. „že správce konkursní podstaty má zajistit na příslušných katastrálních úřadech odstranění duplicitního vlastnictví na nemovitostech prodaných v rámci konkursu“.
10/ V katastru nemovitostí byly odstraněny duplicitní zápisy vlastnického práva, a to v neprospěch úpadce.
11/ Žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty, nově ustavená usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2013, č. j. K 71/95-3721, v žalobě tvrdila, že smlouva o prodeji podniku je absolutně neplatná, a dále, že dle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), nastala nevyvratitelná domněnka, že nemovitosti jsou do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce pojaty oprávněně.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Přitom uvedl, že si je vědom právních závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III ÚS 220/04, nicméně tyto závěry byly překonány judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž odkázal na závěry formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 34/2003, a ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012.
Soud prvního stupně zdůraznil, že považuje-li žalobkyně kupní smlouvu za neplatnou, nic jí nebrání v tom, aby při dodržení náležitostí předepsaných pro soupis majetku konkursní podstaty přikročila k jejich opětovnému soupisu.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně, které směřovalo proti oběma výrokům rozsudku soudu prvního stupně, usnesením ze dne 20. července 2017, č. j. 9 Co 219/2017-121, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud nejprve přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem, neboť – má-li za to, že úpadce je vlastníkem nemovitostí – sepíše je do konkursní podstaty. Potud odkázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 334/2000, uveřejněné pod číslem 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu doplnil, že judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitých věcí byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem je totiž soupis majetku konkursní podstaty. Dále odvolací soud konstatoval, že pro závěr, zda majetek má být sepsán do konkursní podstaty, není významné, že se tak již jednou stalo, nýbrž to, že poté co tento majetek konkursní podstatu opustil, vznikl nový důvod pro jeho soupis. Správci konkursní podstaty nic nebrání v opětovném soupisu majetku do konkursní podstaty. K tomu poukázal na bod XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3047/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2002, pod číslem 143), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 4805/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 34/2003.
Současně však odvolací soud uvedl, že od citované judikatury se Nejvyšší soud opakovaně odchýlil, a to v usnesení ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 3934/2009, v rozsudku ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1770/2011, v rozsudku ze dne 22. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 358/2011, v rozsudku ze dne 23. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, či v rozsudku ze dne 1. července 2015, sp. zn. 21 Cdo 2344/2014. V této souvislosti zmínil i nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04. Na tomto základě odvolací soud konstatoval, že pro závěr o „přípustnosti podání určovací žaloby“ jsou významné konkrétní okolnosti projednávané věci, jimiž se tato věc odlišuje od věcí uvedených ve shora označené judikatuře. Touto okolností je v dané věci především skutečnost, že žalovaný nemovitost fakticky užívá. Význam podané žaloby se tak neomezuje jen na dosažení podkladu pro následné zpeněžení nemovitostí (tím by byl pouhý opětovný sepis nemovitostí do konkursní podstaty), ale určením vlastnického práva úpadce se vytvoří „pevný právní základ pro posouzení právních vztahů účastníků sporu rovněž v otázkách faktického užívání“ nemovitostí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., když namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by se daná věc svou povahou a okolnostmi lišila od případů, v nichž byla vydána rozhodnutí Nejvyššího soudu se závěrem, že správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem, přičemž poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 34/2003, sp. zn. Cdo 3047/2012 a sp. zn. 29 Odo 850/2001. Naopak míní, že odvolacím soudem zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se od této judikatury odlišují, byla vydána v řízeních, jejichž předmět je skutkově jiný, např. práva z veřejné dobrovolné dražby v konkursním řízení, kdy vydražená nemovitost byla následně prodána vydražitelem další osobě. Existuje-li speciální postup správce konkursní podstaty podle §18 a násl. ZKV, není dotčeno právo žalobkyně na spravedlivý proces ani právo úpadce a jeho věřitelů na ochranu vlastnického práva a není tak dán naléhavý právní zájem na určení práva.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalovaného je přípustné podle §237 o. s. ř., a to k vyřešení otázky týkající se (ne)existence naléhavého právního zájmu žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty úpadce) na určení vlastnického práva úpadce k nemovitosti, když její posouzení odvolacím soudem odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, podle něhož správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitosti; má-li za to, že úpadce je vlastníkem nemovitosti, sepíše ji do konkursní podstaty. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 34/2003, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012 (zmíněné též soudem prvního stupně), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo dále rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 850/2001, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3655/2010.
V rozsudku sp. zn. 29 Odo 34/2003 se navíc Nejvyšší soud vyjádřil přímo k otázce naléhavého právního zájmu správce konkursní podstaty na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem za situace, kdy nemovitosti byly sepsány v konkursní podstatě, správce konkursní podstaty je zpeněžil prodejem mimo dražbu a následně platnost prodeje zpochybnil.
V rozsudku ze dne 1. července 2015, sp. zn. 21 Cdo 2344/2014 (na který odkazuje odvolací soud v napadeném rozhodnutí), pak Nejvyšší soud připustil, že ve výjimečných případech lze navzdory (shora uvedené) ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dovodit, že správce konkursní podstaty má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zde klade důraz na výjimečnost konkrétního případu, nelze však právní názor vyjádřený v posledně označeném rozhodnutí aplikovat na problematiku posouzení otázky naléhavého právního zájmu správce na určení vlastnického práva k nemovitostem bez dalšího. Naopak je vždy nutné přihlížet k povaze věci a ke všem okolnostem daného případu. Ve zmíněném rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud dospěl k názoru, že jde o výjimečnou situaci, byla – jak přiléhavě vystihl dovolatel – primárně řešena právní otázka týkající se provedení veřejné dobrovolné dražby. V návaznosti na řešení této otázky pak Nejvyšší soud dospěl k rozhodnutí ohledně naléhavého právního zájmu žalobce.
V nyní posuzované věci však žádná taková právní otázka nebyla nastolena, ani z okolností dané věci neplyne nutnost posuzovat otázku obdobnou. Nejvyšší soud proto neshledává skutkové poměry dané věci natolik odlišnými od ustálené judikatury, aby odůvodňovaly přijetí závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty) na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem. Lze tak konstatovat, že nejde o specifický případ, v němž by měl být dovozen naléhavý právní zájem správce konkursní podstaty na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř., jak by se snad mohlo podávat z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2344/2014.
Nepřípadným shledává Nejvyšší soud též poukaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1770/2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, sp. zn. 21 Cdo 358/2011 a sp. zn. 29 Cdo 3934/2009, když v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nezabýval.
Jinému (opačnému) závěru nenasvědčuje ani odvolacím soudem odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. 220/04, který jednak neřešil otázku naléhavého právního zájmu, jednak zvažoval „spornost“ oprávnění správce konkursní podstaty opětovně sepsat (dříve zpeněžený) majetek s přihlédnutím tamním skutkovým poměrům (a v jiných souvislostech).
K tomu ostatně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 101/2018, vydaný v řízení, v němž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k jiným nemovitostem ve vlastnictví úpadce.
Zbývá dodat, že obstát nemůže ani argument odvolacího soudu, podle něhož je daný případ specifický tím, že žalovaný nemovitostí užívá. Taková situace totiž není nikterak výjimečná. Navíc odvolací soud přehlíží jednoznačnou dikci zákona o konkursu a vyrovnání a tomu odpovídající ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která dává odpověď na otázku, kdo je oprávněn užívat majetek sepsaný do konkursní podstaty, a to případně i v průběhu sporu o to, zda je sepis majetku do konkursní podstaty důvodný. K tomu viz §18 odst. 3 a 4 a §19 odst. 3 ZKV a v judikatuře především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71, který se zabývá důsledky toho, vyzní-li spor o příslušnost majetku do konkursní podstaty ve prospěch třetí osoby.
Jelikož právní posouzení věci, v němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolání zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud – maje za splněné předpoklady určené ustanovením §243d písm. b/ o. s. ř. − rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, včetně správného výroku o nákladech řízení.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalobkyně s odvoláním nebyla úspěšná a žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně v dovolacím řízení neuspěla.
Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (dovolání ze dne 27. října 2017), přičemž tarifní hodnota sporu představuje částku 50 000 Kč ve smyslu §9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018. Tomu odpovídá (podle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. S náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou dovolací soud přiznal žalovanému (dovolateli) k tíži žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 11. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu