ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.5655.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 5655/2017-462
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana v Poláška v právní věci žalobce 1. správcovská a konkurzní v. o. s., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26 12 67 88, jako insolvenčního správce dlužníka Úvěrního družstva PDW, Praha v likvidaci, se sídlem v Praze 2, Lípová 1444/20, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25 79 15 83, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSC 560 02, proti žalovanému JUINVEST s. r. o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 4/1535, identifikační číslo osoby 27 11 86 22, zastoupenému JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 402/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2017, č. j. 5 Cmo 218/2017-440, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2017, č. j. 5 Cmo 218/2017-440, k odvolání žalovaného potvrdil usnesení ze dne 14. června 2017, č. j. 30 Cm 402/2010-433, jímž Městský soud v Praze zamítl návrh žalovaného ze dne 18. října 2016 „na posečkání s úhradou soudního poplatku“ (výrok I.) a zamítl návrh žalovaného ze dne 18. října 2016 „na rozhodnutí dle §9 odst. 4 písm. c) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích“ (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 25. května 2011, č. j. 30 Cm 402/2010-83, uložil žalovanému (JUINVEST s. r. o.), aby zaplatil (původnímu) žalobci (Úvěrnímu družstvu PDW, Praha v likvidaci) směnečný peníz ve výši 2.260.000,- EUR s 6% úrokem od 23. září 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 7.533,33 EUR a náhradu nákladů řízení.
2) Rozsudkem ze dne 18. února 2016, č. j. 30 Cm 402/2010-353, Městský soud v Praze k námitkám žalovaného ponechal směnečný rozkaz v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.
3) Proti výše označenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný odvolání, domáhaje se toho, aby odvolací soud směnečný platební rozkaz zrušil.
4) Usnesením ze dne 11. dubna 2016, č. j. 30 Cm 402/2010-370, Městský soud v Praze vyzval žalovaného, aby zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 2.213.482,- Kč; současně ho poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno.
5) Usnesením ze 14. září 2016, č. j. 5 Cmo 315/2016-405, Vrchní soud Praze potvrdil usnesení ze dne 16. srpna 2016, č. j. 30 Cm 402/2010-395, jímž Městský soud v Praze zamítl návrh žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nesplnil předpoklady pro přiznání „poplatkové úlevy“. Dovolání podané žalovaným proti posledně označenému usnesení Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. dubna 2017, č. j. 29 Cdo 5063/2016-427.
6) Podáním ze dne 26. května 2017 žalovaný „připomenul“, že již podáním ze dne 18. října 2016 požádal o „posečkání s úhradou soudního poplatku“ dle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, eventuálně §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích a o tomto návrhu dosud nebylo rozhodnuto.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení §9 odst. 1 a odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích – uzavřel, že „po rozhodnutí dovolacího soudu byla žalovanému poplatková povinnost připomenuta přípisem soudu ze dne 22. května 2017, kdy byl opětovně vyzván k jeho zaplacení v náhradní lhůtě pěti dnů“. Žalovaný měl více než jeden rok na to, aby prostředky na úhradu soudního poplatku získal, když žádost o přiznání osvobození od soudního poplatku podal již dne 15. dubna 2016.
Při nezměněných majetkových poměrech tak „nebylo možné“ povolit posečkání s placením soudního poplatku, neboť „v daném případě neexistují pro tento postup relevantní a žalovaným osvědčené důvody“, když žalovaný není osobou nemajetnou a ani další podmínky pro povolení posečkání s placením soudního poplatku nebyly splněny.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení otázek procesního práva, a to zda:
a) Je zamítnutí žádosti žalovaného o posečkání s placením soudního poplatku za odvolací řízení v souladu se zásadou rovnosti účastníků v řízení o žalobě, a to v případě, kdy jsou všechny peníze žalovaného u žalobce, který současnou situaci žalovaného způsobil a kde je navíc žalobce ze zákona od soudního poplatku osvobozen?
b) Lze znemožnit jednomu z účastníků podání opravného prostředku, když je zřejmé, že peněžními prostředky nedisponuje?
Dovolatel rekapituluje dosavadní průběh řízení, přičemž mimo jiné poukazuje na skutečnost, že procesní nástupce (původního) žalobce je jako insolvenční správce ze zákona osvobozen od soudních poplatků; bylo by tak v rozporu se zásadou rovnosti účastníků ve sporu, aby soud žalovanému minimálně nevyšel vstříc k otázce posečkání s placením soudního poplatku.
Dovolatel – vycházeje z ustanovení §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích a §156 odst. 1 písm. e) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dovozuje, že „soud může povolit posečkání úhrady, popřípadě rozložení úhrady na splátky, je-li důvodné očekávání částečného nebo úplného zániku povinnosti hradit, tj. v tomto případě vítězství ve sporu“. Potud zdůrazňuje, že „v naprosto obdobném případě bylo rozhodnuto o zamítnutí směnečné žaloby rozsudkem 5 Cmo 457/2015-342 ze dne 7. dubna 2016“.
Dále dovolatel poukazuje na okolnost, podle níž při podání žádosti o „posečkání s platbou soudního poplatku“ uvedl stejné argumenty, jako (původní) žalobce ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků, které bylo vyhověno. Současně má za to, že zásadě rovnosti účastníků řízení odporuje stav, kdy je žalobce osvobozen od soudního poplatku a žalovaný, „který má všechny peníze u žalovaného“, nikoli.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem např. v usneseních ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015, ze dne 14. června 2016, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 27. února 2018, sp. zn. III. ÚS 2795/17), ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. 30 Cdo 2355/2017 a ze dne 22. října 2018, sp. zn. 21 Cdo 3270/2018; 21 Cdo 2514/2018.
I v poměrech dané věci se totiž prosadí závěr, podle něhož smyslem ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích není zohlednit situaci, kdy poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů a o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku již bylo pravomocně rozhodnuto podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. tak, že se mu osvobození nepřiznává.
Současně platí, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
To, jakým způsobem soud prvního stupně rozhodl o návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků (původního) žalobce, přitom nemůže mít žádný vliv na posouzení, zda předpoklady pro osvobození od soudních poplatků splňuje v daném řízení také žalovaný (jinak řečeno, zda zjištěné majetkové poměry žalovaného rovněž odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků). Srov. již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017, jehož závěry se uplatní i pro rozhodování o návrhu žalovaného podle ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že pro účely řešení otázky, zda jsou u žalovaného splněny předpoklady určené ustanovením §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, není významné, že žalovaný má za (původním) žalobcem neuspokojené pohledávky, které přihlásil do insolvenčního řízení (původního) žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu