ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.1.2018.1
KSUL 70 INS XY
70 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 1/2018-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Home Credit a. s. , se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26 97 86 36, zastoupeného Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, PSČ 128 00, proti žalovaným 1) M. S. , narozenému XY a 2) I. S. , narozené XY, oběma bytem XY, o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 70 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků M. S. a I. S. vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 70 INS XY, o dovolání (původního) žalovaného Ing. Aleše Klaudy, jako insolvenčního správce dlužníků M. S. a I. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2017, č. j. 70 ICm XY, 102 VSPH XY (KSUL 70 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2015, č. j. 70 ICm XY, určil, že žalobce (Home Credit a. s.) má za dlužníky (M. S. a I. S.) pohledávku ve výši 14.400,07 Kč (dílčí pohledávka č. 2) z titulu neuhrazených úroků z úvěru č. 3705401414, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 70 INS XY.
Vrchní soud v Praze k odvolání (původního) žalovaného [Ing. Aleše Klaudyho, jako insolvenčního správce dlužníků M. S. a I. S.) ] rozsudkem ze dne 15. srpna 2017, č. j. 70 ICm XY, 102 VSPH XY (KSUL 70 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu – uzavřel, že dílčí pohledávka č. 2, kterou žalobce přihlásil do insolvenčního řízení jako „smluvní pokutu - představující ušlý úrok z úvěru č. 3705401414 ve výši 14.400,07 Kč“, vznikla na základě ujednání obsaženého v §6 hlavě 7 úvěrových podmínek, podle nichž v případě povinnosti dlužníka uhradit celý poskytnutý úvěr je dlužník povinen uhradit věřiteli i „smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, na kterou by věřiteli vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen“. Toto ujednání právně kvalifikoval jako ujednání „o úrocích z úvěru“ (nikoli jako smluvní pokutu), maje za to, že jde „o typické ujednání pro smlouvy o úvěru, které v podstatě kopíruje ustanovení §506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku“, na které se neuplatní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu (ze dne 11. listopadu 2013) sp. zn. I. ÚS 3512/11.
Přitom odvolací soud neshledal ani rozpor mezi přihláškou dílčí pohledávky č. 2 a žalobou co do vymezení označené pohledávky a s ohledem na „zesplatnění“ úvěru (k datu 23. listopadu 2009) [a vznik práva žalobce na zaplacení všech zbývajících dlužných splátek, včetně úroků jako ceny poskytnutých peněz, které „nepřirostly“ až po rozhodnutí o úpadku (dne 16. října 2013), ale právě v okamžiku „zesplatnění“ úvěru] neměl uplatněný nárok ani za rozporný s ustanovením §170 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal (původní) žalovaný dovolání, domáhaje se jeho zrušení.
Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 6. března 2019, č. j. KSUL 70 INS XY, KSUL 70 INS XY, (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení obou dlužníků, zprostil funkce insolvenčního správce Ing. Aleše Klaudyho a osvobodil dlužníky od placení pohledávek. Toto usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 7. března 2019 a doručeno zvlášť dlužníkům dne 8. března 2019; ve výroku o splnění oddlužení nabylo právní moci dne 7. března 2019 (§413 a §74 insolvenčního zákona). Ve smyslu ustanovení §159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona Nejvyšší soud jednal (jako s žalovanými) s dlužníky, s tím, že spor o určení pravosti pohledávky nadále považoval za spor o určení pravosti pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Tam, kde se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala [podle dohody účastníků smlouvy o půjčce (nebo smlouvy o úvěru)] pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (splátek úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úroky z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena, a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny, není na místě aplikace ustanovení §170 písm. a) insolvenčního zákona. Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž nejsou žádné „úroky“, jež by po tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině pohledávky jako její příslušenství. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 88/2014, uveřejněný pod číslem 48/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 28/2015, a ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 46/2015; přitom v posledně označeném rozhodnutí se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou povinnosti dlužníka vrátit dluh s úroky (v témže rozsahu, jako by k prodlení dlužníka nedošlo) i ve vztahu k dlužníku - spotřebiteli.
2) Důvodem vzniku popřené pohledávky (§174 odst. 2 a §198 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (viz důvody rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, jakož i závěry rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, které – ač přijaté při výkladu ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – se v tomto směru uplatní i v poměrech založených insolvenčním zákonem). K tomu srov. dále i usnesení ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, a sen. zn. 29 ICdo 55/2014.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu