ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.161.2018.1
MSPH 88 INS 9952/2014
188 ICm 1174/2017
sp. zn. 29 ICdo 161/2018-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Gerek Support s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Makovského 1177/1, PSČ 163 00, identifikační číslo osoby 04 95 42 71, zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem, se sídlem v Praze, 28. října 1001/3, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Lukáši Holému , se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka RETRUCK, spol. s r. o., zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 1174/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka RETRUCK, spol. s r. o. , se sídlem v Plzni, Budilova 161/15, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 64 83 03 81, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 9952/2014, o dovolání společnosti HOBR holding s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 29 01 15 07, zastoupené Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, PSČ 301 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2018, č. j. 188 ICm 1174/2017, 103 VSPH 729/2018-74 (MSPH 88 INS 9952/2014), takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2018, č. j. 188 ICm 1174/2017, 103 VSPH 729/2018-74 (MSPH 88 INS 9952/2014), se mění takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2018, č. j. 188 ICm 1174/2017-60, se potvrzuje .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 29. června 2018, č. j. 188 ICm 1174/2017-60, připustil vstup společnosti HOBR holding s. r. o. (dále jen „společnost“) do řízení jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného.
Insolvenční soud – cituje ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a ustanovení §93 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) − zdůraznil, že společnost vstoupila do řízení vedeného u insolvenčního soudu podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 19. června 2018, žalovaný se vstupem společnosti do řízení jako vedlejšího účastníka na jeho straně vyslovil souhlas a je dán i právní zájem vedlejšího účastníka (společnosti) na výsledku sporu, když žalobkyně „s odkazem na zápis v katastru nemovitostí zpochybňuje existenci zástavního práva společnosti k nemovitostem, které jsou předmětem sporu“. Současně insolvenční soud poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 119/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2018, pod číslem 36.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 19. září 2018, č. j. 188 ICm 1174/2017, 103 VSPH 729/2018-74 (MSPH 88 INS 9952/2014), usnesení insolvenčního soudu změnil tak, že vedlejší účastenství společnosti v řízení na straně žalovaného nepřipustil.
Odvolací soud vyšel z toho, že společnost přihlásila do insolvenčního řízení tři pohledávky zajištěné majetkem dlužníka, jejichž přímým dlužníkem je společnost Flipchart s. r. o. (dále jen „společnost F“); v insolvenčním řízení se domáhá uspokojení svých pohledávek z titulu „uhrazovací funkce zástavního práva, tj. ze zajištění uspokojení svých pohledávek, nebudou-li uhrazeny přímým dlužníkem“. Za výše popsaného stavu se však postavení společnosti (jako zástavní věřitelky) nezmění, neboť v případě, že žalobce bude v insolvenčním řízení úspěšný, nadále zůstane „zástavní věřitelkou společnosti F“ a zástavním dlužníkem se stane žalobce.
S poukazem na závěry formulované Ústavním soudem v usneseních ze dne 13. září 2017, sp. zn. IV. ÚS 2754/17, ze dne 7. května 2014, sp. zn. II. ÚS 229/13 a ze dne 14. května 2013, sp. zn. I. ÚS 2530/11, dále odvolací soud akcentoval, že společnost má na výsledku řízení (jen) „zájem ekonomický“ a nikoli právní. Současně shledal nepřípadným poukaz insolvenčního soudu na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení sen. zn. 29 ICdo 119/2016, když v poměrech odkazované věci „nebyl vedlejší účastník zástavním věřitelem přímého dlužníka (třetí osoby), dlužník nebyl nepřímým zástavním dlužníkem a jednalo se jen o to, aby vyloučením věci ze soupisu majetkové podstaty nedošlo ke snížení míry uspokojení věřitelů dlužníka“; tento závěr však byl překonán výše zmíněnými rozhodnutími Ústavního soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítajíc, že při výkladu ustanovení §93 o. s. ř. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž má právní zájem na výsledku řízení, neboť „jeho výsledkem může být dotčeno jeho právní postavení účastníka insolvenčního řízení“.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího osudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné; naopak dovolání má za neprojednatelné, popř. za nedůvodné
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání společnosti, které splňuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. (včetně toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když obsahově vymezuje právní názor zastávaný judikaturou Nejvyššího soudu), je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř, a to k řešení otázky týkající se výkladu ustanovení §93 o. s. ř., když v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje níže uvedené judikatuře Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §93 o. s. ř. se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (odstavec 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odstavec 2). V řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odstavec 3).
Podle ustanovení §14 odst. 2 insolvenčního zákona vedlejší účastenství není v insolvenčním řízení přípustné; ustanovení §16 odst. 2 tím není dotčeno.
Podle ustanovení §16 odst. 2 insolvenčního zákona vedlejší účastenství v incidenčních sporech je přípustné.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §93 o. s. ř. se podává, že:
1) Vedlejší účastník stojí ve sporu vedle některé z hlavních procesních stran (žalobce nebo žalovaného) a v řízení zásadně vystupuje sám za sebe (není tedy z titulu vedlejšího účastenství osobou oprávněnou činit procesní úkony jménem hlavního účastníka).
2) Určuje-li ustanovení §93 odst. 3 věty první o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, rozumí se oněmi „stejnými právy a povinnostmi“ výlučně práva a povinnosti procesní povahy; vedlejší účastník proto může být například zavázán k náhradě nákladů řízení nebo mu může být náhrada nákladů řízení přiznána, je však vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé.
3) Vedlejší účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Jestliže to podle obsahu spisu byl právě podporovaný účastník, který nesouhlasil s tím, aby další subjekt vystupoval jako vedlejší účastník řízení na jeho straně, pak tím, že tento nesouhlas v řízení uplatnil, vedlejší účastenství ukončil [postup podle §93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je namístě, jde-li o návrh (nesouhlas) někoho jiného než toho účastníka, kterého má vedlejší účastník v řízení podporovat].
4) Shora popsané závěry se prosadí i ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením (v incidenčních sporech) [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněného pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam citované judikatury].
5) Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm citovaná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu).
6) Pojem právní zájem na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Současně platí, že hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu tomu z účastníků řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013).
K tomu srov. např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 119/2016, včetně závěru, podle něhož přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalovaného (insolvenčního správce) zásadně právní zájem na výsledku řízení o vyloučení věci z majetkové podstaty, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usneseních ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 ICdo 2/2017, a ze dne 31. října 2018, sen. zn. 29 Cdo 970/2017.
Přitom v usnesení sen. zn. 29 ICdo 2/2017 Nejvyšší soud doplnil, že závěr o existenci právního zájmu vedlejšího účastníka (přihlášeného věřitele) na výsledku řízení o vylučovací žalobě „se neprosadí např. tehdy, bylo-li k datu rozhodování o (ne)přípustnosti vedlejšího účastenství zjevné, že případný výtěžek zpeněžení nemovitostí by byl vydán (jen) zástavnímu věřiteli, který by současně nebyl osobním věřitelem dlužníka“.
Promítnuto do poměrů projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že společnost (jako přihlášený věřitel v insolvenčním řízení dlužníka s pohledávkou za společností F jako osobním dlužníkem, uplatňující právo na uspokojení pohledávky ze zajištění ve vztahu k majetku, který žalovaný sepsal do majetkové podstaty dlužníka jako majetek dlužníka a který je předmětem vylučovací žaloby) má právní zájem na výsledku řízení, když případný úspěch žalovaného (zamítnutí žaloby) bude mít zcela zjevně dopad do právních poměrů společnosti.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že nepovažuje za relevantní důvod ke změně své judikatury ani odvolacím soudem zmíněná usnesení Ústavního soudu. Označenými usneseními totiž Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti (směřující proti usnesením, jimiž tamní odvolací soudy rozhodly o nepřipuštění vedlejšího účastenství v incidenčních sporech). Stejně jako v případě usnesení ze dne 7. února 2013, sp. zn. II. ÚS 363/13, kterým Ústavní soud (naopak) odmítl ústavní stížnost proti usnesení, jímž (tamní) odvolací soud připustil vstup vedlejšího účastníka do incidenčního sporu, tak učinil, maje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
K významu usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné viz např. důvody nálezů Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, a ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je změnil a potvrdil usnesení insolvenčního soudu o připuštění společnosti do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného [§243d písm. b) o. s. ř.].
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu a vedlejšímu účastníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 6. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu