ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.29.2017.1
KSPL 52 INS XY
152 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 29/2017-615
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Soni Ulčové , se sídlem v Plzni, Klatovská 1204/125, PSČ 301 00, jako insolvenční správkyně dlužníka P., proti žalovanému ČEPOS - Česká potravinářská obchodní a. s. , se sídlem v Praze 6, Žukovského 888/2, PSČ 161 00, identifikační číslo osoby 25 31 34 61, zastoupenému JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka a o vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 152 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 52 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2016, č. j. 152 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPL 52 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 17. února 2016, č. j. 152 ICm XY, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (JUDr. Soňa Ulčová, jako insolvenční správkyně dlužníka P.) domáhala vůči žalovanému (ČEPOS - Česká potravinářská obchodní a. s.) určení neúčinnosti právního úkonu, jímž dlužník vydal žalovanému dne 9. února 2013 zboží ve svém vlastnictví v celkové hodnotě 3.856.396,93 Kč (výrok I.), zamítl „požadavek“ na zaplacení částky 3.856.396,93 Kč do majetkové podstaty dlužníka (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 6. prosince 2005 uzavřeli dlužník (jako kupující) a žalovaný (jako prodávající) kupní smlouvu č. 36/2005, kterou si upravili vztahy při nákupu zboží (dále jen „smlouva“). Žalovaný měl dlužníku dodávat zboží na základě jeho objednávek, cena zboží byla splatná o 7 dní dříve, než nastala splatnost závazku žalovaného vůči jeho dodavatelům. Podle čl. VIII. smlouvy, který upravoval přejímku a reklamaci zboží, nabýval žalovaný (správně „dlužník“) vlastnické právo k prodávanému zboží až úplným zaplacením ceny. Pokud by dlužník neuhradil cenu ve lhůtě splatnosti, byl žalovaný oprávněn na dlužníkovy náklady převzít zboží zpět. Žalovaný si mohl vzít zpátky neuhrazené zboží, a pokud by dlužník již toto zboží na skladě neměl, pak měl žalovaný právo odebrat z dlužníkova skladu jakékoli jiné zboží v ceně odpovídající nákupní ceně nezaplaceného zboží. Ve smlouvě nebylo uvedeno, zda ujednání o možnosti odvozu zboží má platit i po zániku smlouvy odstoupením, ani jak jinak by po odstoupení byly řešeny dluhy. Podle čl. X.2. bylo možno změny a dodatky smlouvy provádět jenom písemně. Podle téhož ustanovení měl žalovaný právo odstoupit od smlouvy v případě hrubého porušení smlouvy dlužníkem. Ke smlouvě bylo postupně uzavřeno 6 dodatků, jimiž byly měněny některé podmínky smluvního vztahu, žádný z nich se však nedotkl ujednání o možnosti zpětného odběru nezaplaceného zboží či možnosti odběru náhradního zboží za nezaplacené.
2) Dne 8. února 2013 žalovaný odstoupil od smlouvy s ohledem na dlužníkovo prodlení s úhradou splatných závazků ke dni 6. února 2013 ve výši 7.853.614,79 Kč, k jejichž zaplacení dlužník „nepřistoupil“ ani na výzvu ze dne 10. ledna 2013. Současně žalovaný dlužníku v odstoupení oznámil, že „vzhledem ke sjednané výhradě vlastnictví míní realizovat právo na zpětný odběr zboží do výše nezaplacených závazků“. Proto vyzval dlužníka, aby zboží připravil k odvozu na den 9. února 2013. Odstoupení bylo dlužníkovi doručeno 8. února 2013.
3) Podle protokolu o předání a převzetí zboží z 10. února 2013 „došlo k předání zboží podle inventurního seznamu, který byl nedílnou přílohou k protokolu. Hodnota převzatého zboží zde nebyla uvedena. Za dlužníka předala zboží paní G. Na kopii protokolu, kterou měl v držení žalovaný, byl podepsán také K. S.“.
4) Z účetní sestavy pohledávek žalovaného za dlužníkem „bylo ověřeno“, že dlužník byl k 3. únoru 2013 v prodlení s úhradou závazků ve výši 7.530.063,25 Kč. Podle saldokonta závazků za roky 2008 až 2012 odpovídaly k 8. únoru 2013 pohledávky po splatnosti částce 7.787.210,- Kč a celková výše pohledávek splatných i nesplatných činila 15.845.207,- Kč. V saldokontu nebyly uvedeny údaje právě ke dni 4. dubna 2013, kdy byl proveden zápočet, ale pouze údaj k nebližším dnům 29. března 2013 a 17. dubna 2014“; k těmto datům činila celková výše pohledávek 9.079.089,- Kč (z toho pohledávky po splatnosti 8.080.818,- Kč), respektive 9.058.744,- Kč (z toho pohledávky po splatnosti 8.780.572,- Kč).
5) Dlužník na sebe podal insolvenční návrh dne 12. února 2013, přičemž uvedl, že „má závazky za více než 34.000.000,- Kč“. Jeho úpadek byl zjištěn dne 17. dubna 2013 a současně byl na jeho majetek prohlášen konkurs.
6) Dne 4. dubna 2013 žalovaný „provedl vůči dlužníku a žalobkyni jednostranný zápočet“, v němž uvedl, že k tomuto dni evidoval za dlužníkem pohledávku v celkové výši 12.935.485,61 Kč s příslušenstvím (viz seznam faktur v příloze č. 1). Při odvozu zboží dne 10. února 2013 bylo součástí předaných věcí i zboží, jehož kupní cena byla již dlužníkem uhrazena, a dlužníkovi tím vznikl nárok na vrácení částky 3.856.396,93 Kč (viz doklady dle přílohy č. 2). Po zápočtu tedy zůstala žalovanému pohledávka v celkové výši 9.079.088,68 Kč (viz příloha č. 3).
7) Mezi dlužníkem a žalovaným byla nesporná výše závazků před zápočtem a po něm; nesporné bylo rovněž to, že dlužník byl v úpadku ještě před odvozem zboží.
8) Žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil dne 9. května 2013 pohledávky za dlužníkem, které po opravě a doplnění přihlášky ze dne 17. května 2013 odpovídaly jistině 9.052.822,61 Kč. Kromě toho žalovaný uplatnil podmíněnou pohledávku na vrácení ceny odebraného a zaplaceného zboží ve výši 3.856.396,93 Kč pro případ neplatnosti zápočtu.
9) Do insolvenčního řízení přihlásila svou pohledávku ve výši 2.861.640,66 Kč (i) věřitelka GE Money Bank, a. s. (dále jen „banka“), a to jako zajištěnou „skladovými zásobami“ (rozuměj zástavním právem k veškerým zásobám jako souboru věcí určených podle druhu, které se nacházely ve skladech v XY a ve XY, a to na základě zástavní smlouvy ze dne 12. června 2006. V době uzavření smlouvy měly skladové zásoby hodnotu 14.964.000,- Kč a dlužník se zavázal její hodnotu udržovat nad částkou 8.750.000,- Kč.
Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §345, §351 a §444 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a na ustanovení §238 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že ujednání čl. VIII. smlouvy platilo i po odstoupení od smlouvy a umožňovalo žalovanému zboží odebrat zpět i po zániku smlouvy. „Ostatně postrádalo by logiku, aby žalovaný byl oprávněn realizovat výhradu vlastnictví a odvézt zboží jen po dobu trvání smlouvy, a po odstoupení z důvodu dlužníkova prodlení by tuto možnost ztratil, přestože by mu nadále svědčila výhrada vlastnictví“.
Přitom odvozu zboží nebránilo – pokračoval insolvenční soud – ani zástavní právo ke skladovým zásobám zřízené ve prospěch banky. Sklad zboží se totiž v právních vztazích pokládá za jedinou věc, i když jde o souhrn více nebo mnoha jednotlivých věcí; na jednotlivé věci umístěné ve skladu se zástavní právo nevztahuje, takže nevázne na věcech, které byly ze skladu vyjmuty.
Úkon, jímž dlužník vydal žalovanému zaplacené zboží, insolvenční soud nepovažoval za zvýhodňující podle ustanovení §241 insolvenčního zákona, když byl proveden v souladu se smlouvou, podle níž měl žalovaný i po odstoupení od smlouvy právo nejen na odvoz nezaplaceného zboží, k němuž mu svědčila výhrada z vlastnictví, ale i na odvoz zaplaceného zboží pro případ, že by se nezaplacené zboží již na skladě nenalézalo. Žalovaný navíc, přestože při odvozu zboží postupoval v souladu se smlouvou, snížil jednostranným zápočtem hodnotu zbývajících pohledávek za insolvenčním dlužníkem o hodnotu odvezeného zaplaceného zboží. O zvýhodňující právní úkon nemohlo jít už proto, že o cenu odvezeného zboží se snížila i výše dlužníkových závazků, takže dlužník za vydané zboží obdržel přiměřené protiplnění; nedošlo tak „k žádné znevýhodňující změně závazků naznačené v ustanovení §41 odst. 3 insolvenčního zákona“.
Současně nemohlo dojít ani ke znevýhodnění banky, která přihlásila pohledávku zajištěnou zástavním právem ke skladovým zásobám. Podle zástavní smlouvy měl totiž dlužník povinnost udržovat hodnotu zástavy ve výši 8.750.000,- Kč; pokud by tuto povinnost splnil, tak by se po odvozu zaplaceného zboží v ceně 3.856.396,93 Kč zhoršila hodnota zástavy na částku 4.893.603,07 Kč, která by postačovala k uspokojení zajištěné pohledávky ve výši 2.963.252,75 Kč.
Konečně insolvenční soud doplnil, že žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku; odvoz zboží nebyl ani úkonem, který by k úpadku dlužníka vedl, když dlužník byl v úpadku (již) v době tomuto odvozu předcházející.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. října 2016, č. j. 152 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPL 52 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že určil neúčinnost právního úkonu, jímž dlužník vydal žalovanému dne 9. února 2013 zboží ve svém vlastnictví v celkové hodnotě 3.856.396,93 Kč, žalovanému uložil zaplatit částku 3.856.396,93 Kč do majetkové podstaty dlužníka a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného.
Odvolací soud v prvé řadě shledal nesprávným závěr insolvenčního soudu, podle něhož čl. VIII. smlouvy „platil“ i pro případ odstoupení od smlouvy podle ustanovení §351 odst. 1 obch. zák. Přitom zdůraznil, že smlouva byla jen smlouvou rámcovou; nezaložila žádný závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikly a nemohly tak logicky trvat ani po jejím zrušení odstoupení (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010).
Přes výše uvedené – pokračoval odvolací soud – ze správných skutkových zjištění insolvenčního soudu vyplývá, že „k odebrání a převzetí zboží ve vlastnictví dlužníka žalovaným po odstoupení rámcové kupní smlouvy došlo na základě vzájemné dohody dlužníka a žalovaného, neboť bylo prokázáno, že zboží dlužník žalovanému dobrovolně vydal a se žalovaným o tom sepsal protokol o převzetí zboží“. Současně vyhodnotil zmíněnou dohodu o vydání zboží za účelem částečného umoření dluhu z kupních cen dodaného zboží jako platnou.
Při posouzení otázky (ne)účinnosti dohody o vydání zboží odvolací soud dospěl – na rozdíl od insolvenčního soudu – k závěru, že zmíněná dohoda je zvýhodňujícím právním úkonem dlužníka. Současně ji nelze „podřadit pod §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona již proto, že za vydané zboží ve vlastnictví dlužníka se dlužníku nedostalo od žalovaného žádného přiměřeného protiplnění a nelze za něj považovat to, že se o hodnotu vydaného zboží snížil eventuálně dluh dlužníka vůči žalovanému jako jednomu z věřitelů. Naopak za situace, kdy dlužník takový úkon učinil v době, kdy již byl v úpadku (a to bylo mezi účastníky nesporné) a měl více věřitelů, kterým neplnil a nemohl plnit ve stejném rozsahu, protože mu to nedovolil stav jeho majetku, žalovaného bezpochyby zvýhodnil na úkor ostatních věřitelů, neboť žalovanému se dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (§241 odst. 1 insolvenčního zákona)“.
Skutečnost, že žalovaný nevěděl v době uzavření dohody o vydání zboží o úpadku dlužníka, není podstatná, neboť „taková nevědomost není zákonným předpokladem zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka“ ve smyslu ustanovení §235 a §241 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
Proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu změnil a žalobě zcela vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky (ne)možnosti „využít“ ustanovení (rámcové) smlouvy v době po jejím zániku odstoupením a otázky, zda dohoda o vydání zboží je zvýhodňujícím právním úkonem.
Dovolatel s poukazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 25/2015“), dospívá k závěru, podle něhož odstoupení od (rámcové smlouvy) s účinky ex nunc (viz §349 obch. zák.) nemělo vliv na jednotlivé realizační (kupní) smlouvy, jejichž součástí zůstala i jednotlivá ustanovení (rámcové) smlouvy. Při odběru zboží tak dovolatel pouze využil svého smluvně převzatého oprávnění vtěleného do jednotlivých dílčích kupních smluv.
Vzhledem k nesprávnosti (neúplnosti) právního posouzení věci odvolacím soudem tak podle dovolatele nemohl obstát ani jeho závěr o tom, že dohoda o vydání zboží je zvýhodňujícím právním úkonem, když je nepochybné, že „smluvní úprava nepřipouštěla jakoukoli volnost pro dlužníka ve smyslu, zda-li předá či nepředá zboží, nýbrž byl dlužník povinen substituční zboží dovolateli vydat a tak to učinil. Využití substitučního oprávnění a předání a převzetí zboží nebylo synallagmatickým závazkovým vztahem, ale jednostranným úkonem dovolatele, který neměl dlužník žádné oprávnění rozporovat“; nejde tak o úkon, který „dlužník učinil volně nebo opomenutím“.
Konečně je v poměrech dané věci podle dovolatele nepochybné, že vydání zboží bylo úkonem „obvyklým v obchodním styku“; dovolatel rovněž nemohl poznat, že dlužník je v úpadku.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, ústící v závěr o neúčinnosti právního úkonu dlužníka (vydání zboží ve vlastnictví dlužníka žalovanému), odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona neobsahuje samostatnou definici neúčinného právního úkonu dlužníka; obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“ dává (pro insolvenční účely) ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona. Výrazy použité v ustanovení §235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (právní úkony, kterými dlužník „zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“) přitom insolvenční zákon vykládá právě jen prostřednictvím ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona. Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními §111 a §246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení §235 až §243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních §240 až §242 insolvenčního zákona [srov. např. rozsudky ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, a ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněné pod čísly 60/2014 a 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“ a „R 106/2016“)].
2) Posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Potud jsou i pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona beze zbytku využitelné závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k odpůrčí žalobě podle §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 60/2014).
2) Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek).
Neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména §296 a §298 insolvenčního zákona). Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle §241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům.
Srov. např. R 60/2014, jakož i rozsudky ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014 a ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 ICdo 17/2016.
3) Podmínky odporovatelnosti ve smyslu ustanovení §240 a §241 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). Srov. např. R 106/2016 a rozsudek ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014.
4) Dobrá víra je u neúčinných právních úkonů (mimo jiné) chráněna prostřednictvím ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, za předpokladu, že dlužník právní úkon učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku, současně obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, přičemž nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern.
Všechny v ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona stanovené předpoklady musí být splněny kumulativně, přičemž je na žalovaném, aby prokázal, že se tak v konkrétní věci stalo.
Srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, jakož i důvody rozsudku ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 78/2016.
Od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v poměrech dané věci.
Přitom ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že dlužníku se za „vydání zboží“ nedostalo žádného (natož přiměřeného) protiplnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka.
Argumentace dovolatele vycházející z R 25/2015 je pak pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná, když shora uvedené judikatorní závěry se prosadí i tehdy, bylo-li by vydání zboží v souladu se smlouvou.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že dovolatel ve vztahu k výroku o povinnosti k peněžitému plnění do majetkové podstaty dlužníka v dovolání (posuzováno podle jeho obsahu − §41 odst. 2 o. s. ř.) jednak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné, jednak neformuloval žádnou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá, a které by měla být přezkoumána dovolacím soudem.
K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15).
Srov. dále též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu