ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.73.2017.1
KSCB 28 INS 11674/2013
29 ICm 2031/2014
sp. zn. 29 ICdo 73/2017-307
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JIVA TRADE s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1200/15, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 25 89 13 59, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, proti žalované Mgr. Zuzaně Orbesové, se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 ICm 2031/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s. , se sídlem Větřní, Papírenská 2, PSČ 382 11, identifikační číslo osoby 45 02 25 26, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 11674/2013, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 29 ICm 2031/2014, 103 VSPH 916/2015-251 (KSCB 28 INS 11674/2013), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 29 ICm 2031/2014, 103 VSPH 916/2015-251 (KSCB 28 INS 11674/2013), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 4. srpna 2015, č. j. 29 ICm 2031/2014-178, určil, že pohledávka P250-1 (dále jen „pohledávka“) přihlášená žalobcem (JIVA TRADE s. r. o.) do insolvenčního řízení, vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 28 INS 11674/2013, je co pravosti a výše 41.585.916,75 Kč přihlášena po právu (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že sporná pohledávka je zajištěná (výrok II.) a rozhodl, že „o zbytku neprojednaných nároků a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci“ (výrok III.). Přitom rozhodoval ve vztahu k tehdejšímu insolvenčnímu správci Mgr. Ing. Ivo Halovi.
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 6. června 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-A-18, insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka (JIP - Papírny Větřní, a. s.); následným usnesením ze dne 17. října 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-45, rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem.
2) Přihláškou P250-1 (dále jen „přihláška“) žalobce uplatnil v insolvenčním řízení pohledávku (v celkové výši 41.585.916,75 Kč) s odůvodněním, že jde o pohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny za hotové papírenské výrobky dodané na základě dílčích kupních smluv věřitelem dlužníku na základě rámcové smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 24. června 2011 (dále jen „rámcová smlouva“), když jednotlivé kupní smlouvy byly žalobcem v přihlášce označeny na vloženém listu č. 1 (jako položky č. 1 až č. 363).
3) Pohledávky byly zajištěny:
a) papírenským strojem č. 4, který byl v přihlášce přesně specifikován a je umístěn v areálu dlužníka na adrese Větřní, Papírenská 2;
b) pohledávkami dlužníka vůči správci daně (Specializovanému finančnímu úřadu) „z titulu nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty“;
c) zásobami rozpracovaných výrobků uloženými ve skladu dlužníka na adrese „Větřní, Papírenská 2 a na adrese Lukavice 21 v závodu dlužníka v Zábřehu“.
4) Na přezkumném jednání konaném dne 23. května 2014 insolvenční správce dlužníka (popřel pohledávku co do pravosti s odůvodněním, že rámcová smlouva „je absolutně neplatná, neboť nedostatečně vymezuje práva a povinnosti smluvních stran, je v rozporu s dobrými mravy a porušuje zásady poctivého obchodního styku, kdy výrazně zvýhodňuje věřitele na úkor dlužníka“. Podle popírajícího insolvenčního správce žalobce nedoložil dodání papírenských výrobků dlužníku a mezi dlužníkem a žalobcem nebyly uzavřeny žádné kupní smlouvy. Pro případ, že kupní smlouvy uzavřeny byly, namítal, že kupní cena „byla uhrazena prostřednictvím postoupení pohledávek na Factoring České spořitelny, případně byla kupní cena uhrazena přímo ze strany zákazníků, event. pohledávka zanikla započtením“. Přihlášenou pohledávku popřel i „co do její výše, když skutečná výše pohledávky je 1,- Kč“. Dále „popřel pořadí pohledávky ze všech tří zajišťovacích důvodů“, maje zástavní smlouvy k papírenskému stroji a k pohledávkám za Specializovaným finančním úřadem, jakož i smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k rozpracovaným výrobkům za neplatné pro neurčitost.
5) Žaloba o určení pravosti a pořadí pohledávek byla insolvenčnímu soudu doručena dne 18. června 2014, tj. ve lhůtě určené ustanovením §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na skutková zjištění, jež učinil z přihlášky pohledávky, z protokolu o přezkumném jednání, z rámcové smlouvy, jakož i z listin připojených v přihlášce, a vycházeje z ustanovení §193 a §194 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení §409 a násl. a §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dospěl k závěrům, podle nichž:
A) Incidenční žaloba byla podána včas.
B) Insolvenční správce popřel žalobcem přihlášenou pohledávku (jen) co do pravosti a pořadí; „k popření výše pohledávky vůbec nedošlo“, když „uvedená výše 1,- Kč v popěrném úkonu“ nemá žádný skutkový základ a původní žalovaný tak obchází účel a smysl ustanovení týkajících popření výše pohledávky.
C) Žalobce a dlužník v rámcové smlouvě vymezili a popsali způsob, jakým bude postupováno v jejich obchodní spolupráci. Je z ní patrno, že „dlužník nemá dostatek finančních prostředků na obstarávání si surovin pro svoji výrobu, když suroviny pro jeho výrobu mu bude poskytovat na základě vzájemné dohody žalobce“. Dlužník, aniž „by byl nucen financovat nákup surovin, vyrobí papírenské výrobky a za vyrobení papírenských výrobků mu bude náležet odměna 40 % konečné ceny výrobku. Vyrobené výrobky budou ve vlastnictví žalobce a tento je následně prodá dlužníku za 100 % koncové ceny (která bude dlužníku uhrazena koncovým zákazníkem), na kterou dlužník započte svou pohledávku za žalobcem výši 40 % koncové ceny za zhotovení výrobků. Dlužník tak měl zaplatit žalobci 60 % konečné ceny (když 40 % konečné ceny od koncového zákazníka mu zůstalo). V druhém obchodním případě dlužník vyrábí papírenské výrobky z vlastních surovin a žalobce se tak podílí financováním ještě nevyrobených výrobků na provozu podniku dlužníka. Vůle účastníků se pak projevila vyhotovováním nabídek (objednávek) dlužníka žalobci, zhotovení výrobků a dodání surovin bylo prokázáno fakturací odměny za výrobu dlužníka žalobci (potažmo je zhotovení prokázáno i fakturací dlužníka koncovým zákazníkům) a prodej zhotovených výrobků koncovým zákazníkům je prokázán fakturací dlužníka koncovým zákazníkům, když žalovaný nikdy vlastně netvrdil ani netvrdí, že by výrobky koncovým zákazníkům nebyly prodány“.
D) Jednotlivé pohledávky č. 1 až 363 (vtělené do přihlášky) skutečně vznikly, když „bylo prokázáno dodání suroviny žalobcem dlužníku (v případech č. 1 až 240), bylo prokázáno zhotovení výrobků dlužníkem i prodej výrobků koncovým zákazníkům (v případech č. 1 až 363)“.
Rámcová smlouva není z právního hlediska důvodem vzniku uplatňovaných pohledávek (a není tak označena ani v přihlášce); „právním důvodem vzniku pohledávek je každá jednotlivá právní skutečnost při každé jednotlivé zakázce“. Proto argumentace původního žalovaného o neplatnosti této smlouvy nemůže mít vliv na existenci jednotlivých uplatněných pohledávek; „vznik každé jednotlivé pohledávky musí soud hodnotit samostatně“ a rámcová smlouva „slouží“ jen jako jakési vodítko pro vyložení vůle účastníků při jejich vzájemné spolupráci“. Z téhož důvodu „se není třeba zabývat ani namítanou neurčitostí či nemravností“ obsahu rámcové smlouvy či jejím rozporem se zásadami poctivého obchodního styku.
Proto insolvenční soud dospěl k závěru, podle něhož „dlužník projevil zájem vyrobit pro žalobce papírenské výrobky, neboť v 363 případech zaslal žalobci závaznou nabídku (objednávku), kde deklaroval smlouvou předpokládané náležitosti, a sice označení koncového zákazníka, označení množství, označení finální ceny výrobku a příslušnou číselnou identifikaci čísla zakázky. Z fakturace ceny za zhotovení papírenských výrobků plyne, že žalobce akceptoval nabídky dlužníka a dlužník skutečně výrobky vyrobil“; pro určitost závazku je pak nerozhodné, zda byly vyrobeny výrobky přímo ze suroviny dodané žalobcem.
Za stavu, kdy pohledávka žalobce nebyla zaplacena a „dohodnutý faktoring“ se týkal postupování pohledávek samotného dlužníka za koncovými zákazníky (vyplacení „faktoringové částky“ dlužníku nemohlo způsobit zánik pohledávky žalobce za dlužníkem) a kdy žalovaný ani netvrdil, že by kupní cenu zaplatil, insolvenční soud žalobě na určení pravosti pohledávky vyhověl.
Jde-li o požadavek žalobce na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, v tomto směru insolvenční soud – odkazuje na zjištění učiněná z notářského zápisu N 335/2010, NZ 306/2010 ze dne 8. září 2010 (týkajícího se papírenského stroje č. 4), ze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 24. června 2011 a ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k souboru věcí ze dne 28. června 2011, a vycházeje z ustanovení §37, §39, §155 odst. 4, §169 písm. e) a §170 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i z ustanovení §154 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dospěl k závěrům, podle nichž:
1) Zástavní smlouva k papírenskému stroji je neplatná, neboť neobsahuje označení „druhu“ zajišťované (budoucí) pohledávky, ani výši, do které mají být pohledávky zajištěny. Zástavní smlouva je tak neplatná „v části, ve které měla dopadat na přezkoumávané pohledávky“.
2) Ze stejného důvodu je postižena neplatností i smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám; navíc pohledávka dlužníka vůči Specializovanému finančnímu úřadu z titulu vratitelného přeplatku daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2013 ve výši 3.191.132 Kč,- neexistuje, když „byla použita na úhrady jiných nedoplatků dlužníka vůči správci daně a neexistující pohledávka nemůže sloužit k zajištění projednávaných pohledávek žalobce“.
3) Na smlouvu o zajišťovacím převodu práva „je nutno hledět“ jako na ujednání o tzv. propadné zástavě; i tato smlouva je ve smyslu závěrů formulovaných „v rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 495/2006“ neplatná.
Ze shora uvedených důvodů insolvenční soud žalobu v části týkající se určení práva na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění zamítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 29 ICm 2031/2014, 103 VSPH 916/2015-251 (KSCB 28 INS 11674/2013), změnil rozsudek insolvenčního soudu a „žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem pohledávku ve výši 41.585.916,75 Kč přihlášenou jako zajištěnou“ do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 28 INS 11674/2013, zamítl pro předčasnost (první výrok) a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Přitom rozhodoval již ve vztahu k žalovanému Ing. Tomáši Pachmanovi, jako (novému) insolvenčnímu správci dlužníka.
Odvolací soud – cituje ustanovení §173 odst. 4, §174 odst. 1, §176, §188 odst. 2 a §198 odst. 2 insolvenčního zákona a ustanovení §21 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška“) – především zdůraznil, že „podání přihlášky pohledávky u insolvenčního soudu má povahu uplatnění práva obdobně jako žaloba a zakládá účastenství věřitele v insolvenčním řízení. Přihláška pohledávky musí obsahovat rozhodné skutečnosti podstatné pro vznik pohledávky, které ji individualizují tak, aby nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou, neboť jen v takovém případě může být kvalifikovaně přezkoumána nejen insolvenčním správcem, ale také věřiteli, kteří mohou přihlášenou pohledávku popřít; popření pohledávky pak představuje obdobu vyjádření žalovaného k žalobě. Řádné uplatnění nároku přihláškou pohledávky pak je předpokladem pro závěr, zda věřitel popřené pohledávky se domáhá podanou incidenční žalobou určení pohledávky na základě skutečností, jež byly předmětem přezkumu. V případě, že popře pohledávku věřitele jiný věřitel, pak jeho popěrný úkon musí být učiněn formálně na formuláři a není-li odmítnut, je považován za zákonem stanovených předpokladů za žalobu“.
Dále odvolací soud – s poukazem na obsah přihlášky pohledávky – akcentoval, že pohledávka byla přihlášena ve výši jistiny 40.243.194,40 Kč (a příslušenství ve výši zákonného úroku z prodlení 1.342.722,71 Kč), a to jako zajištěná majetkem dlužníka. Jako důvod vzniku pohledávky žalobce uvedl: „Pohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny za hotové papírenské výrobky dodané na základě dílčích kupních smluv věřitelem dlužníkovi na základě rámcové smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 24. června 2011, kterou uzavřel věřitel jako financiér a dlužník jako zpracovatel. Jednotlivé dílčí kupní smlouvy byly uzavřeny na základě objednávek (zakázek), jejich čísla jsou uvedena na samostatných listech vložených do této přihlášky jako její součást. Kupní cena za jednotlivé dílčí dodávky byla vyúčtována dlužníkovi daňovými doklady (fakturami), jejichž čísla (variabilní symboly) a další údaje jsou uvedeny na samostatných listech vložených do této přihlášky jako její součást“. Za další okolnosti vzniku pohledávky dále uvedl: „Seznam jednotlivých faktur s uvedeným datem zdanitelného plnění (datem dodání zboží), datem splatnosti, vyúčtovanou částkou, dlužnou částkou a číslem objednávky k jednotlivým obchodním případům je na samostatných listech vložen do této přihlášky jako její součást. Na týchž vložených listech je též uveden kurs, jímž byly v souladu s ust. §175 IZ přepočítány pohledávky z cizí měny do CZK“. Ke způsobu výpočtu zákonného úroku z prodlení uvedl, že „je k jednotlivým obchodním případům uveden na samostatných listech vložených do této přihlášky jako její součást“. Dále přihláška obsahovala údaje týkající se zajištění pohledávky.
Z doplnění přihlášky žalobce (P250-4) odvolací soud dále zjistil, že „žalobce na výzvu žalovaného k doplnění příloh, jež budou dokládat vznik pohledávky (dodání komodity) dlužníku, reagoval předložením jednotlivých faktur (363 kusů), jimiž vyúčtoval kupní cenu za dodané hotové výrobky dlužníkovi s údaji o druhu, množství a ceně zboží, což jsou okolnosti významné pro důvod vzniku jednotlivých pohledávek. Ke každé z těchto faktur přiložil fakturu dlužníka (363 kusů), jimiž byly shodné výrobky a ve stejný den vyúčtovány dlužníkem jeho zákazníkovi, což je důkazem o tom, že dlužník vyskladnil hotové výrobky ze svého skladu za účelem jejich prodeje svým zákazníkům a k témuž dni převedl (žalobce) tytéž výrobky na dlužníka (za účelem jejich dalšího prodeje), neboť jinak by je nemohl věřitel (žalobce) [správně „dlužník“] prodat téhož dne svým zákazníkům“. „Výrobky byly ke dni převodu z věřitele (žalobce) na dlužníka již na skladě dlužníka a dlužník pouze vystavil fakturu na svého zákazníka a zaslal ji věřiteli, čímž projevil vůli odebrat (koupit) od věřitele příslušné hotové výrobky a zaslat je svým jménem svému zákazníkovi. Uvedená obchodní praxe byla mezi věřitelem a dlužníkem obvyklá, a protože výrobky byly v době převodu z věřitele na dlužníka k dispozici dlužníka, neprobíhal v jednotlivých případech již žádný formalizovaný proces předávání“.
Na tomto základě odvolací soud konstatoval, že žalobce „teprve v žalobě a v průběhu řízení o jejím projednání vysvětlil mechanismus vzniku svých pohledávek za dlužníkem“. Přitom až z tohoto „vylíčení důvodu vzniku sporné pohledávky“ se podává, že jde o „souhrn 363 kupních smluv“ a „sporná pohledávka představuje až konečnou fázi realizace dlužníkem zhotovených výrobků pro žalobce a jejich prodej koncovým zákazníkům“. „V žádném případě pak nelze vylíčení vzniku sporné pohledávky dovodit ze samotné přihlášky a jejích doplnění. Zcela pak v přihlášce absentuje jakékoliv tvrzení o tom, že dlužník zhotovoval výrobky pro žalobce též z vlastních surovin, přičemž i v tomto případě se stal žalobce jejich vlastníkem. To nevyplývá ani z obsahu doplnění přihlášky pohledávky, v níž žalobce vysvětloval vyúčtování kupní ceny dlužníku 363 fakturami s tím, že se tímto způsobem realizovala spolupráce dle rámcové smlouvy“. Rozporné se jeví tvrzení žalobce v doplnění přihlášky, že by „jinak nemohl věřitel (žalobce) prodat (výrobky) téhož dne svým zákazníkům“, což odporuje jeho tvrzením, že prodej tzv. koncovým zákazníkům realizoval dlužník, jenž se měl stát vlastníkem výrobku žalobce.
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 29 Odo 742/2006 (jde o rozsudek ze dne 15. července 2008, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a sp. zn. 29 Cdo 1072/2010 (jde o usnesení ze dne 31. srpna 2011) – shrnul, že „přihláška sporné pohledávky je neúplná a neobsahuje rozhodné skutečnosti stran vzniku jednotlivých nároků, spočívajících v tvrzeném uzavření 363 kupních smluv mezi žalobcem a dlužníkem. Z těchto důvodů nebylo lze kvalifikovaně spornou pohledávku přezkoumat a nemohli k ní zaujmout stanovisko i ostatní přihlášení věřitelé“.
Proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu změnil a žalobu pro předčasnost zamítl.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde-li o řešení otázek dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nezodpovězených, vztahujících se (zejména) k výkladu ustanovení §174 odst. 2 insolvenčního zákona.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož přihláška (ve znění doplnění ze dne 26. září 2013) splňovala požadavky plynoucí z ustanovení §174 odst. 2 insolvenčního zákona a z ustanovení §21 odst. 1 písm. e) vyhlášky, když v ní uvedl „kdo, komu, kdy, za kolik a jak dodával jaké konkrétní zboží“. Tím zcela splnil požadavky kladené zákonem na obsahové náležitosti přihlášky, neboť právě výše uvedené skutečnosti typově zakládají pohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy.
Navíc odvolací soud zcela pominul třetí doplnění přihlášky, které žalobce „ve lhůtě před přezkumným jednáním“ učinil svým podáním ze dne 20. května 2014, jež obsahovalo „další upřesnění a objasnění okolností, na nichž se pohledávky zakládají“.
Dále odvolací soud podle názoru dovolatele pochybil, když ho neupozornil na fakt, že hodlá odlišně od insolvenčního soudu hodnotit otázku „kvality a přezkoumatelnosti“ přihlášky pohledávky, čímž mu znemožnil se k této otázce vyjádřit, a navrhnout důkazy či jejich zopakování.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci podal dovolání i původní žalovaný; přípustnost spatřuje v řešení otázek dosud Nejvyšším soudem nezodpovězených, a to, zda:
a) „Je možné, aby v případě, že přihláška pohledávky je neúplná z hlediska pravosti a/nebo výše, byla tato pohledávka přezkoumána z hlediska pořadí, a bylo-li pořadí této pohledávky popřeno, zda je možné, aby soud v incidenčním sporu meritorně rozhodl o pořadí pohledávky (tj. rozhodl jinak, než že se incidenční žaloba v části týkající se pořadí pohledávky zamítá pro předčasnost)? A pokud to možné je, pak jaké jsou podmínky této možnosti?
B) „Je možno rozhodnout toliko o pořadí popřené pohledávky a ve zbytku co do pravosti a výši vrátit přihlášku k přezkumu pro předčasnost?
Dovolatel předesílá, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož přihláška pohledávky (jde-li o pravost, resp. výši pohledávky) nebyla způsobilá k přezkumu; to však podle jeho názoru nebránilo odvolacímu soudu v tom, aby rozhodnutí insolvenčního soudu v zamítavém výroku ve věci samé jako věcně správné potvrdil.
Dále s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu specifikovanou v dovolání dovozuje, že o pořadí pohledávky (o právu na její uspokojení ze zajištění) mohl odvolací soud (negativně) věcně rozhodnout. Současně snáší argumenty na podporu neplatnosti zástavních smluv i smlouvy o zajišťovacím převodu práva.
Konečně upozorňuje na skutečnost, že u Nejvyššího soudu jsou vedena „dvě jeho dovolání proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ve věci vylučovacích žalob podaných společností „Balsac Papermill s. r. o a žalobcem, a to pod sp. zn. 29 ICdo 49/2015 a sp. zn. 29 ICdo 24/2016“; v obou sporech jde o posouzení platnosti téže smlouvy o zajišťovacím převodu práva.
Žalobce považuje dovolání žalovaného za nepřípustné a nedůvodné.
V reakci na vyjádření žalobce žalovaná setrvává na argumentaci obsažené v dovolání
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky tímto dovolatelem otevřené, týkající se náležitostí přihlášky pohledávky žalobce, když v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu.
V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-239, odvolal z funkce dosavadního insolvenčního správce a (nově) ustanovil insolvenční správkyní dlužníka Mgr. Zuzanu Orbesovou. K této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení žalované v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §174 insolvenčního zákona přihlášky pohledávek a jejich přílohy se podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci (odstavec 1). Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec 2).
Podle ustanovení §188 insolvenčního zákona insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout (odstavec 1). Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že:
1) V soudní praxi není pochyb o tom, že důvodem vzniku popřené pohledávky (srov. §174 odst. 2 a §198 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i [v konkursních poměrech při výkladu ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), přijaté, leč pro poměry založené insolvenčním zákonem použitelné] závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35.
Závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.) a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečností významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Tamtéž ozřejmil, že uvede-li konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením §23 odst. 2 věty první ZKV. Tyto judikaturní závěry se aplikují i ohledně náležitostí přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení (a následných náležitostí žaloby o určení pravosti výše nebo pořadí takové nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016.
3) Jinak řečeno, obsahuje-li přihláška pohledávky do insolvenčního řízení údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do insolvenčního řízení, ale insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Uvede-li insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené insolvenčním správcem vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením §198 odst. 2 insolvenčního zákona. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 50/2017.
4) Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, včetně judikatury obsažené v jeho důvodech). Rovněž tyto závěry jsou přitom nepochybně pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona plně využitelné.
5) Postup podle ustanovení §188 insolvenčního zákona se uplatní pouze tehdy, je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu §177 uvedeného zákona, je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a popře ji (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Promítnuto do poměrů dané věci, Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že přihláška pohledávky žalobce (ve znění doplnění ze dne 26. září 2013) obsahovala dostatečné vylíčení skutečností, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá, které umožňovalo její jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Současně žalobce k přihlášce připojil (v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu) listiny, které (podle jeho názoru) potvrzovaly jednotlivá konkrétní plnění žalobce vůči dlužníku, na základě kterých žalobce přihlásil pohledávku za žalovaným.
Nad rámec shora uvedeného je zjevné, že odvolací soud pochybil i tím, že při posouzení (bez)vadnosti přihlášky pohledávky nijak nepřihlédl k doplnění přihlášky ze dne 20. května 2014, doručenému insolvenčnímu soudu dne 21. května 2014; přitom z obsahu spisu neplyne, že by insolvenční správce žalobce vyzval k odstranění „vad“ přihlášky, pro které následně odvolací soud shledal přihlášku nezpůsobilou k přezkumu.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Za stavu, kdy Nejvyšší soud v plném rozsahu zrušil (k dovolání žalobce) rozsudek odvolacího soudu, se stalo dovolání žalovaného bezpředmětným.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 6. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu