ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.11.2018.1
KSPH 71 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 11/2018-A-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice D. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Goldsteinem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1802/32, PSČ 120 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele M. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Věrou Boudnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, PSČ 110 00, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2017, č. j. KSPH 71 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. července 2017, č. j. KSPH 71 INS XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zjistil na základě insolvenčního návrhu věřitele M. M. úpadek dlužnice. D. S. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na její majetek (bod II. výroku).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dlužnice opakovaně potvrdila, naposledy u jednání konaného 22. března 2017, že insolvenční navrhovatel má vůči ní pohledávky ve výši 15 780 212,87 Kč (jistina půjčky) a 2 159 267,50 Kč (úrok z prodlení).
2/ Byla osvědčena existence splatných pohledávek dalších 7 věřitelů v celkové výši 10 639 754,25 Kč.
3/ Majetek dlužnice má dle jejího tvrzení hodnotu 238 737 729 Kč, „jeho podstatnou část však tvoří nemovitosti, jež jsou (jak vyplývá z příslušných listů vlastnictví) vesměs zatíženy nejen smluvními zástavními právy, ale i zástavními právy z rozhodnutí správního orgánu, zástavními právy exekutorskými, exekučními příkazy k prodeji a záznamy o nařízení exekuce, to vše ve prospěch více oprávněných, přičemž nejstarší exekuční řízení byla zahájena již v roce 2013.“
4/ Věřitelé se snaží vymoci exekucí své pohledávky vůči dlužnici od roku 2013.
Na výše uvedeném základě dospěl odvolací soud k závěru, že byl prokázán úpadek dlužnice ve formě platební neschopnosti dle §3 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), přičemž dlužnice nevyvrátila domněnku neschopnosti plnit své splatné závazky, založenou prodlením delším než 3 měsíce dle §3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, když neprokázala, že je schopna využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků svůj majetek. Vzhledem k tomu, že dlužnice, přes poučení poskytnuté insolvenčním soudem, nenavrhla řešení svého úpadku oddlužením, potvrdil odvolací soud též výrok o prohlášení konkursu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu obsáhle vytýká nesprávný závěr ohledně otázky, zda se jí podařilo vyvrátit domněnku svého úpadku založenou ustanovením §3 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. „zda osvědčila či prokázala schopnost uhradit všechny své splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené)“. Napadenému rozhodnutí vytýká rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněným pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“) a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2014, sen. zn. 29 NSČR 119/2014 [usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná níže) dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami.
Insolvenční navrhovatel ve vyjádření považuje rozhodnutí obou soudů za správná a zákonná.
Dovolání dlužnice směřující proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o zjištění úpadku, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o neschopnosti dlužnice plnit své splatné závazky a rozsahu majetku, kterým lze vyvrátit domněnku neschopnosti plnit založenou dle §3 odst. 2 insolvenčního zákona), je – oproti mínění dovolatelky – souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že:
1/ To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [srov. usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“)].
2/ Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek [srov. usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“)]. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (srov. shodně i důvody výše citovaného rozhodnutí R 83/2012 a usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009).
3/ Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (srov. R 80/2011, usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, R 83/2012 a R 45/2014).
4/ Obrana dlužníka, který argumentuje hodnotou svého majetku, může být úspěšná i při posuzování úpadku ve formě platební neschopnosti, doloží-li dlužník, že osvědčené pohledávky věřitelů lze vzhledem k jeho majetkovým poměrům bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí) [srov. usnesení sen. zn 29 NSČR 119/2014].
Odvolací soud výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu plně respektoval a obranou dlužnice založenou na tvrzení o dostatečnosti bez obtíží zpeněžitelného majetku se zabýval (potud se tedy nikterak neodchýlil od závěrů usnesení sen. zn. 29 NSČR 119/2014). Stejně tak odvolací soud respektoval další výše označenou judikaturu Nejvyššího soudu (včetně dlužníkem zmíněného R 45/2014), když posuzoval možnou zpeněžitelnost majetku dlužnice a možnost věřitelů dlužnice vydobýt bez obtíží jejich pohledávky.
Polemika s konkrétním závěrem odvolacího soudu o osvědčení existence splatné pohledávky navrhovatele vůči dlužnici a o nemožnosti dlužnice využít její majetek k úhradě jejich závazků, není otázkou právní a přípustnost dovolání tedy založit nemůže. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ostatně Nejvyšší soud ve své judikatuře též opakovaně vysvětlil [s přihlédnutím k §141 odst. 2 insolvenčního zákona, jehož významu si je potud vědoma (podle obsahu dovolání) i dovolatelka], že ustanovení §141 insolvenčního zákona vylučuje změnu nebo zrušení rozhodnutí o úpadku odvolacím soudem jen proto, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět důvody R 83/2012.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, vystihuje z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Potud jsou nicméně obě rozhodnutí soudů nižších stupňů souladná s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).
V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
V rozsahu, v němž směřovalo dovolání proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku (o prohlášení konkursu), Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť ve vztahu k tomuto výroku dovolatelka nevymezila žádný důvod přípustnosti dovolání a v dotčeném rozsahu pro tuto vadu nelze pokračovat v dovolacím řízení.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Ohledně části napadeného usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o prohlášení konkursu, nadto dovolatelka ani žádným způsobem neargumentovala (ničím nezpochybnila věcnou správnost závěru odvolacího soudu, že jiný způsob řešení jejího úpadku než konkursem je vyloučen) [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky rozhodnutí a stanovisek].
Nejvyšší soud nepřihlížel v souladu s ustanovením §241a odst. 5 o. s. ř. k doplnění dovolání ze dne 6. dubna 2018, neboť to – na rozdíl od samotného dovolání ze dne 21. prosince 2017 – nebylo ani sepsáno, ani dodatečně aprobováno advokátem.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu