ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1080.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1080/2019-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný Š. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 10 To 89/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 128/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 1 T 128/2018, byl obviněný Š. R. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, jednak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §143 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šedesáti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 10 To 89/2019 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to jej podle §143 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že ve vztahu k jeho osobě nebyla nade vši pochybnost prokázána jeho vina. Podle obviněného vycházely soudy ze špatně zjištěného skutkového stavu ohledně alkoholu v jeho krvi, když hodnotu od 1,09 g/kg do 1,30 g/kg znalec pouze odhadl a nezohlednil, zda obviněný před požitím alkoholu něco jedl. Jeho jednání přitom mohlo být pouze přestupkem. Soudy se podle obviněného rovněž nevypořádaly s mírou jeho zavinění. Z výpovědí svědků totiž podle obviněného nelze usuzovat, že poškozenou měl a mohl vidět, když se domáhala vstupu do autobusu. Hlavní příčinou dopravní nehody byla neukázněnost a nedbalost poškozené, která si sedla ke dveřím autobusu takovým způsobem, že ji nebylo možné ze žádného úhlu zpozorovat. Poškozená přitom byla silně pod vlivem alkoholu. Podle obviněného proto šlo o nešťastnou náhodu, nikoliv o trestný čin. Obviněný proto podle svého názoru nemohl porušit důležité povinnosti podle §5 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu. Obviněný rovněž nesouhlasí s výrokem odvolacího soudu ohledně vedení řádného života, který podle něj není zcela příkladný.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky směřované k přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Ohledně přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku státní zástupce uvedl, že třebaže i zde se dovolatel dopustil několika nepodložených skutkových spekulací, podstata jeho výhrad, tedy absence zavinění a příčinné souvislosti, vytýkaný dovolací důvod naplnila. Jednání obviněného – tedy významné ovlivnění alkoholem a nesledování situace na pozemní komunikaci – bylo podle státního zástupce takovou příčinou, bez které by k následku nedošlo. Zmíněné povinnosti vymezené v §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu je přitom namístě označit za důležité povinnosti ve smyslu předpokládaném §143 odst. 2 trestního zákoníku, neboť důsledkem jejich porušení mohou být, a nezřídka také jsou, vážné dopravní nehody s následky na zdraví či životě jiných účastníků silničního provozu. Za takové situace o zavinění dopravní nehody obviněným nemůže být pochyb. Jelikož se tedy zavinění dovolatele podílelo na smrtelné nehodě relevantním způsobem, nejsou jeho úvahy o neuplatnění trestní odpovědnosti namístě. Protože však současně stejně relevantní příčinou způsobeného následku představovaného usmrcením J. H. bylo i její významné spoluzavinění při dopravní nehodě, a to spoluzavinění v míře v zásadě totožné jako u obviněného, odvolací soud z toho správně vyvodil závěr, že obviněný neporušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem, a jeho jednání tak posoudil „pouze“ jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016).
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný Š. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Mělníku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Proto nemohou být z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní výhrady obviněného, jimiž zpochybňuje závěry soudů o míře jeho ovlivnění alkoholem, polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily výpovědi jednotlivých svědků či nesouhlasí s hodnocením způsobu jeho předchozího života. Taková argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Navíc se vesměs jedná o opakování námitek uplatněných již v řádném opravném prostředku, s nimiž se odvolací soud přesvědčivě vypořádal, a lze v tomto směru na příslušné pasáže jeho rozhodnutí odkázat.
Deklarovanému důvodu dovolání proto odpovídá pouze námitka, že se soudy nevypořádaly s mírou jeho zavinění, kdy hlavní příčinou vzniklého následku bylo podle obviněného chování poškozené. V daných souvislostech lze stručně připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162–167). Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Příčinné souvislosti je třeba dále zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (blíže např. R 32/2016).
Přitom právě typicky v případě dopravních nehod může být příčin, které vedou k následku předpokládanému trestním právem, větší počet. Příčinou dopravní nehody tak může být kterákoli z několika příčin, nebo pouze kumulace zjištěných příčin (všech, nebo jen některých z nich). Z hlediska právního hodnocení nedbalostního jednání a jeho kauzálního vztahu k následku je třeba zdůraznit, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem z řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Každé jednání, bez kterého by následek nenastal, ale není stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, např. jednání pachatele a poškozeného, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1225/2016).
Další situace, kdy nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem, by nastala, kdyby jednání pachatele nahradila jiná příčina a výlučně z důvodu její existence by došlo k trestněprávně relevantnímu následku. Jde o tzv. teorii přerušení (přetržení) příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší, tj. nedospěje až k účinku, pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel u nedbalostních deliktů takový průběh nepředvídal jako možný, resp. ani předvídat neměl a nemohl. Jestliže by bylo zjištěno, že pachatel ani nemohl předvídat příčinný průběh, z něhož vzešel následek, nemůže za takový následek, resp. účinek trestně odpovídat. V takových případech dochází k přerušení příčinné souvislosti, neboť příčinou vzniku následku není jednání pachatele, ale jiná samostatná příčina, která jej způsobila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012).
V projednávané věci spočívalo jednání obviněného v podstatě v tom, že kolem půlnoci na odstavné ploše vedle komunikace ve stavu opilosti způsobené požitím většího množství alkoholu, který vylučoval bezpečné ovládání motorových vozidel, po předchozí hádce se svou družkou – poškozenou, nastartoval jako řidič autobus, a při vědomí přítomnosti jmenované v bezprostředním okolí autobusu, její opilosti, bez toho, aby se před rozjetím dostatečně přesvědčil o tom, kde se poškozená nachází, se s autobusem svižně rozjel vpravo vpřed, přičemž neviděl vpravo vedle autobusu na komunikaci sedící a zády o přední dveře autobusu opřenou poškozenou, která se při stáčení autobusu dostala pod něj a byla přejeta, v důsledku čehož utrpěla sdružené vážné poranění více orgánových systémů, kterému na místě nehody podlehla. Z provedeného dokazování vyplývá, že těsně před samotnou nehodou řešili obviněný s poškozenou osobní problémy nejprve v domě a posléze v autobusu. Poškozená z autobusu odešla, ale poté, kdy obviněný nastartoval, vrátila se a stála u předních dveří autobusu, a když jí obviněný neotevřel, přešla k okénku řidiče a poté se posadila ke dveřím autobusu. Obviněný s poškozenou krátce před nehodou komunikoval, věděl o jejím psychickém rozpoložení a také o jejím významném ovlivnění alkoholem. Když jako řidič autobus nastartoval, poškozená se pohybovala v bezprostřední blízkosti autobusu. Pokud by obviněný dostatečně věnoval pozornost situaci v okolí autobusu před jeho rozjezdem, musel by si poškozené všimnout, stejně, jako by musel zaznamenat skutečnost, že poškozená od autobusu neodešla. Je zřejmé, že jednání obviněného bylo takovou příčinou, bez které by k následku nedošlo, a že se jednalo o příčinu dostatečně významnou. Obviněný byl významně ovlivněn alkoholem a nesledoval situaci na pozemní komunikaci, což lze kvalifikovat jako porušení povinností upravených v §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu. Na druhou stranu nelze přehlédnout, jaký mělo na nehodě podíl chování samotné poškozené, která si sedla ke dveřím nastartovaného autobusu, ačkoliv měla počítat s jeho rozjezdem. Toto její krajně nezodpovědné chování bylo v rozporu s konkrétními ustanoveními zákona o silničním provozu. Odvolací soud v této souvislosti správně vyšel z principu gradace příčinné souvislosti, když dospěl k závěru, že s ohledem na významné spoluzavinění poškozené při dopravní nehodě nelze u obviněného dovodit spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Odvolací soud proto přiléhavě posoudil jednání obviněného jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Pro úplnost dovolací soud dodává, že není na místě uvažovat o přerušení příčinné souvislosti, kdy by obviněný nemohl předvídat průběh dopravní nehody, na němž se jako jedna z příčin podílelo i chování samotné poškozené. Je totiž zřejmé, že obviněný věděl o psychickém rozpoložení poškozené i jejím výrazném ovlivnění alkoholem. Pokud by sledoval situaci v okolí nastartovaného autobusu těsně před rozjezdem, musel by si být vědom přítomnosti poškozené. Ve vztahu k nastalému účinku není rozhodné, zda podnapilá poškozená u autobusu seděla nebo se o něj opírala, či například vedle něj upadla. Podstatné je, že obviněný vzhledem ke znalosti všech rozhodných skutečností měl předvídat její přítomnost, jistou nevyzpytatelnost jejího chování i neschopnost včas reagovat na rozjezd autobusu. Dovolacím námitkám obviněného proto nebylo možné přisvědčit.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu