ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1232.2019.1
3 Tdo 1232/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 12 To 124/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 173/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 6 T 173/2018, byl obviněný J. P. uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a podle §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo omezení spočívající v tom, aby podle svých možností a schopností nahradil škodu způsobenou svou trestnou činností. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně se společností n., poškozené společnosti Vnučko, s. r. o., škodu ve výši 931.000 Kč.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 12 To 124/2019 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 6. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného soudy založily své závěry na existenci jeho odpovědnosti za finanční prostředky, které byly společnosti n. svěřeny do úschovny. Odpovědnost za svěřené prostředky však měla podle obviněného od okamžiku jejich převzetí společnost n., nikoliv on. Uvedl, že není osobou práva znalou a vysvětloval si právní vztah mezi společnostmi Vnučko, s. r. o., a n., v některých aspektech mylně. Nechtěl se obohatit o finanční prostředky svěřené do úschovy. Finanční prostředky sice vybral, ale použil je na provoz společnosti n. a myslel, že tak činí po právu a ochrání společnost před neoprávněnou exekucí. Namítl, že soudy porušily zákon při nesprávném hmotněprávním posouzení postavení zmocněnce zastupujícího jiný právní subjekt. Svá rozhodnutí navíc založily na neprokázaném skutkovém zjištění, že si obviněný peněžní prostředky přisvojil, což se nestalo. Ve svém dovolání taktéž poukázal na §436 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a vznesl námitku, že soudy tomuto ustanovení nepřikládaly odpovídající význam. Obviněnému totiž nesprávně přičítaly k tíži povinnost společnosti n. vyplatit společnosti Vnučko, s. r. o., finanční prostředky, které měla v úschově. Obviněný tyto finanční prostředky ale nedržel v úschově. Soudy rovněž nezohlednily skutečnost, že do úschovy byly složeny peníze v konkrétní sumě a nikoliv věc individuálně určená a nezaměnitelná. Peníze složené do úschovy jsou ve smyslu §499 občanského zákoníku zastupitelnými věcmi. Dále obviněný namítl, že měl od společnosti n. povolen přístup k financím, které tato společnost obhospodařovala, a proto se nemohl dopustit zpronevěry, neboť prokazatelně disponoval oprávněním s penězi společnosti disponovat. V řízení bylo prokázáno, že si žádné peníze na úkor společnosti n. jako schovatel nepřisvojil, ale naopak je použil ve prospěch schovatele. Namítl, že trestněprávní stíhání je nesprávným postupem, jak řešit obchodněprávní vztah a označil celé trestní stíhání vůči němu za zmatečné.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 6 T 173/2018, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 12 To 124/2019, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že nelze přisvědčit námitce obviněného o vyloučení jeho trestní odpovědnosti. Podle ní odvolací soud správně odkázal na právní status obviněného v rámci společnosti n. vyplývající ze zplnomocnění, které mu bylo uděleno ke všem právním úkonům spojeným se zprostředkováním prodeje a pronájmů nemovitostí v její působnosti. Z toho plynula odpovědnost obviněného za dodržení podmínek z předmětných smluv o úschově. V souvislosti s tím odkázala na judikaturu. Dále konstatovala, že závěru o trestní odpovědnosti obviněného nebrání ani okolnost, že měl v rámci svého zplnomocnění obecně povolen přístup k financím, které se ve vztahu k jím zastupované společnosti schovatele nacházely pouze v právním režimu svěřené věci a způsob dispozice s nimi striktně vyplýval ze smluv o úschově. Za jejich splnění vůči společnosti Vnučko, s. r. o., byl odpovědný právě obviněný, aniž by byla rozhodnou jejich zastupitelná povaha ve smyslu §499 věta před středníkem občanského zákoníku. Popsala, v čem spočívá pojem „přisvojení si věci“ a „svěření cizí věci“ a následně shledala, že pachatel se svěřenou cizí věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního uvážení, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný rámcem a rozsahem svěření. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. Nelze akceptovat námitku, že pokud předmětné finanční prostředky vybral z účtu jím zastoupené společnosti schovatele a použil je na její provoz, pak nebylo prokázáno, že by si tyto finanční prostředky přisvojil. Obviněný jednal přisouzeným způsobem za plného vědomí toho, že jím zastupovaná společnost byla povinna jeho prostřednictvím vyplatit společnosti Vnučko, s. r. o., peníze složené do úschovy, a přesto tak nekonal, proto se dopustil zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Státní zástupkyně odmítla námitku, že trestní stíhání obviněného bylo nesprávným postupem při řešení obchodněprávního vztahu a odkázala na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. P. rozhodl tak, že jej odmítne podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ani Okresního soudu v Hradci Králové netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byla z části založena na zpochybňování provedeného dokazování a některých dílčích skutkových zjištění soudů. Část námitek směřovala do skutkové a procesní oblasti, zejména námitky, že nebylo prokázáno, že si přisvojil peněžní prostředky na úkor schovatele nebo že se nemohl dopustit zpronevěry, protože disponoval oprávněním s penězi společnosti manipulovat. Tyto námitky nepodléhaly dovolacímu přezkumu, jak vysvětleno shora. Nejvyšší soud pouze dodává, že soudy v daném ohledu nikterak nepochybily, jejich skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy a nelze proto hovořit ani o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Relevantně uplatněné námitky týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení, nedostatečného zohlednění ustanovení občanského zákoníku a neodůvodněného uplatnění trestního práva v obchodněprávních vztazích nejsou důvodné. Obviněný nese v daném případě plnou trestní odpovědnost a nemůže ji vyloučit s odůvodněním, že ji měla mít společnost n. Nezbytné pro posouzení této otázky je právní status obviněného, který byl společností n. zplnomocněn ke všem právním úkonům spojeným se zprostředkováním prodeje a pronájmů nemovitostí v její působnosti. Tedy i k nakládání s jí svěřenými finančními prostředky. Z toho vyplývá odpovědnost obviněného za dodržení podmínek z předmětných smluv o úschově, kterými byla společnost n. vázána (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 868/2018, ve kterém popisuje situaci, kdy spáchá fyzická osoba jednající jménem právnické osoby trestný čin, ovšem tuto fyzickou osobu toto nezbavuje její trestní odpovědnosti). V rámci svého zplnomocnění měl obviněný obecně povolen přístup k financím, které se ve vztahu ke společnosti schovatele nacházely pouze v právním režimu svěřené věci, a způsob dispozice s nimi byl striktně upraven smlouvami o úschově. Za jejich splnění vůči poškozené společnosti Vnučko, s. r. o., byl proto odpovědný právě obviněný, aniž by byla v dané věci rozhodná zastupitelná povaha peněz ve smyslu §499 občanského zákoníku. Obviněný s těmito svěřenými peněžními prostředky nemohl nakládat podle vlastního uvážení, ale pouze v tom rozsahu, který byl dán rámcem a rozsahem svěření. Jednal popsaným způsobem za plného vědomí toho, že jím zastupovaná společnost byla povinna jeho prostřednictvím vyplatit společnosti Vnučko, s. r. o., peníze složené do úschovy. Proto se svým konáním dopustil zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. K námitce, že trestní stíhání obviněného bylo nesprávným postupem při řešení obchodněprávního vztahu, je třeba zdůraznit, že stát nemůže rezignovat na taková závažná konání, výrazně zasahující do práv jiných subjektů (zde výší způsobené škody), jsou-li jimi naplněny všechny znaky skutkových podstat příslušných trestných činů, byť taková konání porušují i normy civilního práva (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012).
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu