ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1266.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1266/2019-755
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. O. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 8 To 431/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 220/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 3 T 220/2017 , byl obviněný J. O. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jako oprávněný referent pro silniční a městskou dopravu na Městském úřadu v XY v rozporu s ustanovením §34 a §35 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a v rozporu s metodickým pokynem Ministerstva dopravy České republiky, odboru schvalování vozidel a předpisů č. 1/2006, opakovaně schválil technickou způsobilost jednotlivě dovezeného vozidla k provozu na pozemních komunikacích toliko na základě žadatelem předložených neověřených kopií zahraničních dokladů vozidel, ačkoliv mu uvedené předpisy ukládaly povinnost vyžadovat předložení originálních registračních dokladů ze země původu vozidla a takto žadatele o schválení technické způsobilosti vozidel neoprávněně zvýhodnil, a to celkem v 37 případech, podrobně rozvedených ve skutkové větě předmětného rozsudku.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců. Podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §53 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb o částce 500 Kč, celkem tedy ve výši 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku soud stanovil pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí v orgánech státní správy spojených s rozhodnutím o právech a povinnostech třetích osob v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 3 T 220/2017, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině a trestu. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 8 To 431/2018 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 8 To 431/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 737–741), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že odvolací soud k posuzování věci přistoupil ryze formalistickým způsobem, dostatečně důkladně a ve všech souvislostech se nezabýval a ani nevypořádal s konkrétními a nezpochybnitelnými skutečnosti, které jeho právní závěry, potažmo pak právní kvalifikaci jeho jednání vyvracejí. Odvolacímu soudu vytknul, že tento nepřistoupil k navrhovanému výslechu vedoucího odboru ministerstva dopravy, který mohl objasnit některé stěžejní skutečnosti, a současně poukázal na to, že napadené rozhodnutí spolu s trestním řízením velmi citelně zasáhly do jeho osobního a pracovního života a měly nepříznivý vliv na jeho zdravotní stav, zejména pak tím, že mu bylo uloženo kumulativně více trestů.
6. Obviněný namítl, že on sám žádné rozhodnutí nevydával, ani nepodepisoval, neboť všechna rozhodnutí vydal a vlastnoručně podepsal vedoucí odboru M. Kromě toho, že M. byl vedoucím odboru, byl rovněž technikem, musel tedy mít dostatek teoretických a praktických vědomostí a zkušeností, aby sám rozpoznal úplnost či nedostatečnost podkladů, které mu obviněný předkládal. Z pohledu obviněného je proto absurdní, že nese trestní odpovědnost on a nikoliv M. jako „oprávněná úřední osoba, vydávající chybně rozhodnutí“, má-li jeho vina navíc spočívat jen v tom, že M. „na chybu neupozornil“. Zdůraznil, že upozornění či neupozornění nadřízené osoby není výkonem pravomoci úřední osoby. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu vydával M., a nikoliv on, resp. přečinu se dopustil jeho nadřízený M. M. měl pravomoc, odpovědnost a dostatek znalostí, zatímco on sám žádné rozhodnutí nevydával, a neměl tedy ani důvod doklady blíže zkoumat, přičemž má za to, že jeho činnost lze označit nanejvýše „jako jakousi pouhou administrativní činnost“. Tímto aspektem se však soudy vůbec nezabývaly. Za zásadní právní pochybení označil postup odvolacího soudu, který se sice ztotožnil se závěrem obhajoby, že rozhodnutí vydával vedoucí odboru M., ale zvolil poněkud odlišnou konstrukci trestní odpovědnosti, když uvedl, že obviněný pochybil už tím, že vedoucího odboru neupozornil na vadu podání. Tuto podle dovolatele absurdní konstrukci však nijak nepromítl do popisu skutku, který tak nedoznal žádné změny.
7. Dále obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní stránky deliktu. Má za to, že se trestného činu kladeného mu za vinu nedopustil, neboť doklady přebíral v dobré víře, že jsou správné a v tomto postupu jej utvrzoval jeho nadřízený, který vozidla schvaloval a vydával konstitutivní rozhodnutí bez jakéhokoli problému. Současně zpochybnil naplnění zákonného znaku deliktu v podobě „neoprávněného prospěchu“, kdy současně uvedl, že odvolací soud obohatil předmětnou skutkovou podstatu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o „neoprávněnou výhodu“. Z logiky věci je přitom zjevné, že se jedná o zcela rozdílné významové kategorie.
8. Na podkladě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 8 To 431/2018, zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
10. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolací argumentace obviněného není důvodná. Odkázal zejména na bod 7. usnesení krajského soudu, kde se mj. konstatuje, že pracovní náplní obviněného bylo kromě jiného schvalování technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla k provozu na pozemních komunikacích. V rámci toho měl povinnost kontrolovat jednotlivými žadateli předložené doklady ke schválení technické způsobilosti. Obviněný si musel být při shromažďování podkladů pro rozhodnutí o technické způsobilosti vědom toho, že žadatelé mají povinnost předkládat originály registračních dokladů. Přesto nadřízenému nepředložil originály, nýbrž kopie dokladů, které nadto byly pozměněné. Na tuto okolnost ani nadřízeného M. neupozornil. Z bodu 8. pak vyplývá, že obviněný takto jednal ve snaze ulehčit si výkon své činnosti a dále s vědomím, že poskytuje neoprávněnou výhodu žadatelům spočívající jednak v tom, že došlo k urychlení vyřízení žádosti o schválení technické způsobilosti a v tom, že při dodržení zákonných podmínek by ke schválení technické způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích a k následné registraci vozidla ani dojít nemohlo. Na str. 10 rozsudku okresního soudu je pak pojednáno o tom, že obviněný měl jasné signály, že má co do činění s kopiemi, srov. též str. 2 protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 4. 2018. Pokud jde o to, jakému předpisu postup obviněného odporoval, je nutno vyzdvihnout §34 a §35 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
11. Skutečnost, že to nebyl dovolatel, kdo přímo rozhodoval, není podstatná. Výkonem pravomoci úřední osoby je nejen samotné úřední rozhodování, nýbrž i předchozí opatřování podkladů pro rozhodnutí. Postavení úřední osoby mají, potažmo vykonávat pravomoc mohou, i lidé, kteří vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení nečiní, ale pouze je připravují, eventuálně pouze zajišťují jeho výkon. Závěr, že výkonem pravomoci není jen autoritativní rozhodování o právech a povinnostech jiných osob, vychází jak z judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 371/99, rozhodnutí publikováno pod č. 49/2000 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu), tak i Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 8 Tdo 197/2013, publikované pod č. 77/2013 Sb. rozh. tr.; sp. zn. 3 Tdo 396/2013). Obviněný se tedy nemůže zbavit odpovědnosti poukazem na to, že to nebyl on, kdo přímo rozhodoval. Jelikož jsou soudy ve věci činné vázány podanou obžalobou, resp. posuzují trestní odpovědnost osoby v obžalobě označené a o takovéto osobě rozhodují, nemůže trestní odpovědnost dovolatele vyloučit ani jeho odkaz na to, že správně měl být trestně stíhán jeho nadřízený M.
12. Státní zástupce částečně vyslovil souhlas s tvrzením obviněného, že krajský soud nepromítl určitý posun ve skutkových zjištěních do popisu skutku, resp. že skutková věta by zřejmě měla lépe reflektovat roli obviněného v celé kauze, zejména to, že přímo nevydával rozhodnutí. Má však současně za to, že tzv. skutková věta, byť s výhradou, obstojí. V této souvislosti uvedl, že pokud se v rámci popisu jednotlivých dílčích útoků pojednává mj. o tom, že obviněný svým počínáním „neoprávněně umožnil schválením technické způsobilosti provozování“ toho či onoho vozidla, vyjadřuje to nejen rozhodnutí v úzkém smyslu (které obviněný formálně skutečně nevydal), nýbrž i přípravu podkladů ze strany obviněného. Jednalo se totiž o vysoce důležitý proces, bez kterého by k rozhodnutí nedošlo. Proto když tzv. skutková věta pojednává ve vztahu k obviněnému o schválení technické způsobilosti či o umožnění provozu vozidla, není to sice zcela přesné, avšak posouzeno v širším kontextu k tomu jednání obviněného v konečném důsledku mířilo.
13. Stran zpochybnění subjektivní stránky deliktu státní zástupce v plném rozsahu odkázal na dotčená soudní rozhodnutí (str. 8 napadeného usnesení, str. 9–10 rozsudku okresního soudu) s tím, že existenci nepřímého úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku lze dovodit též vzhledem k počtu daných případů a rovněž době, po niž se obviněný posuzovaného jednání dopouštěl, neboť takový způsob a rozsah jeho postupu vylučuje zavinění ve formě nedbalosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 523/2016, bod 43). Na uvedené pasáže odkázal státní zástupce i ve vztahu k námitce, v rámci níž obviněný zpochybnil naplnění znaku „neoprávněného prospěchu“, kdy uvedl, že neoprávněný prospěch nespočíval pouze na straně žadatelů, nýbrž i na straně samotného obviněného, a to ve formě ulehčení si práce v těchto případech a pobírání mzdy za nikoli řádně odvedenou práci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 523/2016, bod 43).
14. Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné a současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek
§265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř).
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Pokud obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , pak lze uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
22. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou směřovány pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že tento uplatňuje z hlediska svého charakteru několik typů námitek, které lze s určitou mírou zjednodušení zrekapitulovat tak, že se jedná jak o námitky právní povahy, tak námitky povahy skutkové a procesní.
23. Zásadní důraz obviněný klade na námitku, že všechna rozhodnutí vydal a vlastnoručně podepsal vedoucí odboru M. a z tohoto pohledu je absurdní, že nese trestní odpovědnost on, neboť jeho činnost nebyla „ výkonem pravomoci úřední osob y“, ale z jeho strany šlo pouze o administrativní činnost. Obviněný tak je přesvědčen, že posuzovaného přečinu se tedy nedopustil on, ale M. V souvislosti s touto námitkou obviněný poukázal i na to, že pokud krajský soud zvolil oproti nalézacímu soudu jinou konstrukci trestní odpovědnosti obviněného, tedy pokud vyslovil názor, že sám obviněný skutečně nerozhodoval, tak tuto změnu dostatečně nepromítl do popisu skutku. Další okruh námitek obviněného směřuje proti naplnění subjektivní a objektivní stránky posuzovaného přečinu. Z hlediska subjektivní stránky se domnívá, že přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se nemohl dopustit, neboť doklady přebíral v dobré víře, že jsou správné. Obviněný dále zpochybňuje naplnění zákonného znaku posuzovaného přečinu v podobě „neoprávněného prospěchu“. Dále obviněný namítá, že předkládané doklady byly velmi kvalitními barevnými kopiemi, a on tak nemohl rozpoznat, že se nejedná o originály. Naposledy obviněný poukazuje na vadu opomenutých důkazů, pokud předložil „soudu k úvaze možnost výslechu“ ministerského úředníka, který mohl objasnit právní pojmy, legislativní úpravu a zvyklosti z praxe.
24. Pouze některé z takto obviněným uplatněných námitek však mohly být předmětem dovolacího přezkumu, neboť se týkaly jím tvrzeného nesprávného právního posouzení skutku. Takovými námitkami jsou výhrady obviněného k naplnění objektivní stránky posuzovaného přečinu ohledně jeho znaků „výkon pravomoci úřední osoby“ a „neoprávněný prospěch“, či jeho výhrady proti subjektivní stránce trestného činu. K posouzení opodstatněnosti těchto námitek viz dále v tomto usnesení.
25. Ostatní námitky obviněného však nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná o námitky skutkové či procesní povahy, tedy námitky, které se ze své podstaty netýkají nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu obecně viz body 20. až 22. tohoto usnesení).
26. Takovou (skutkovou) námitkou je předně výhrada obviněného, že nemohl rozpoznat skutečnost, že nemá k dispozici originály technických průkazů. Tato námitka navíc není důvodná ani v obecné rovině, jak v odůvodnění svých rozhodnutí, na která lze na tomto místě odkázat, uvedly oba nižší soudy, a s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje.
27. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu je další námitka obviněného ohledně vady opomenutých důkazů , a to zejména s ohledem na odůvodnění takto uplatněné námitky. Tímto opominutým důkazem měl být podle obviněného výslech vedoucího odboru ministerstva dopravy a cílem jeho výslechu mělo být objasnění některých právních pojmů, legislativní úpravy a zvyklostí z praxe týkající se činnosti obviněného. Na návrh obviněného na provedení tohoto důkazu je nutné nahlížet v duchu právní zásady „soud zná právo“ (iura novit curia). Z této právní zásady známé už z římského práva vyplývá, že soud neprovádí dokazování v otázkách právních, ale pouze skutkových. Soud je povolán k tomu, aby právo vykládal, a proto musí při svém rozhodování vždy věc právně zhodnotit sám. Jestliže tedy otázky týkající se právní úpravy hodnotí výlučně soud, a tyto (právní) otázky nemohou být objasňovány prováděním důkazů, pak je v dané věci bezpředmětný i výslech navrhovaného svědka. Jeho výslech je bezvýznamný i z hlediska potřeby prokazovat obvyklou praxi na pozici správního úředníka typu postavení obviněného, neboť z tohoto hlediska je podstatné, jak si ve své praxi počínal sám obviněný. K tomuto by se nepochybně navrhovaný svědek vyjádřit nemohl s ohledem na to, že činnosti respektive praxi obviněného nebyl přítomen a těžko by tedy o ní mohl podat svědectví.
28. Námitkou procesní povahy, která se rovněž ze své podstaty netýká nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být ani poukaz na to, že v této trestní věci měl být správně trestně stíhán jeho nadřízený M. a nikoliv on. V této souvislosti, je nutné zdůraznit obžalovací zásadu vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř., podle které je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce. Důsledkem této zásady pak je, že soudy činné v konkrétní věci jsou vázány takto podanou obžalobou, a to z hlediska posouzení trestní odpovědnosti konkrétní osoby označené v obžalobě a mohou rozhodovat pouze o takovéto osobě. Z podstaty věci tak nelze posuzovat trestní odpovědnost jiné osoby, než na kterou byla podána obžaloba, a rozhodovat o její případné vině. Podanou obžalobou tak je určen rozsah a obsah soudního rozhodnutí, a to jednak osobou obviněného a jednak též skutkem, pro který je stíhán.
29. Jakkoliv se uvedenou námitkou obviněný nachází mimo meze dovolacího přezkumu, je z obsahu dovolání zjevné, že ji obviněný spojuje se zásadními výhradami svého dovolaní, a to že nelze dovodit jeho trestní odpovědnost, neboť to nebyl on, kdo přímo (ve správním řízení) rozhodoval, ale že se z jeho strany jednalo pouze o administrativní činnost bez zásadního právního významu.
30. V souvislosti s touto námitkou obviněného lze nejprve zrekapitulovat, že podle skutkových závěrů nalézacího soudu se obviněný posuzovaného jednání dopustil jako oprávněný referent pro silniční a městskou dopravu na Městském úřadu v XY, jehož pracovní náplní bylo kromě jiného schvalování technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla k provozu na pozemních komunikacích, kdy v rámci této činnosti měl obviněný povinnost kontrolovat doklady předložené jednotlivými žadateli ke schválení technické způsobilosti. Provedeným dokazováním lze mít skutkově podložené, že obviněný si musel být při shromažďování podkladů pro rozhodnutí o technické způsobilosti vědom toho, že žadatelé mají povinnost předkládat originály registračních dokladů. Obviněný však svému nadřízenému přesto tyto originály nepředložil, předložil mu pouze kopie dokladů, navíc pozměněné a na tuto okolnost jej neupozornil. Obviněný takto jednal ve snaze ulehčit si výkon své činnosti a dále jednal s vědomím, že poskytuje neoprávněnou výhodu žadatelům spočívající jednak v tom, že došlo k urychlení vyřízení žádosti o schválení technické způsobilosti, a v tom, že při dodržení zákonných podmínek by ke schválení technické způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích a k následné registraci vozidla ani dojít nemohlo. Pokud pak opakovaně schválil technickou způsobilost jednotlivě dovezeného vozidla k provozu na pozemních komunikacích pouze na základě žadatelem předložených neověřených kopií zahraničních dokladů vozidel, ačkoliv mu uvedené předpisy ukládaly povinnost vyžadovat předložení originálních registračních dokladů ze země původu vozidla, jednal v rozporu s ustanovením §34 a §35 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a také v rozporu s metodickým pokynem Ministerstva dopravy České republiky, odboru schvalování vozidel a předpisů č. 1/2006.
31. S ohledem na výše uvedené je nepochybné, že obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil a jeho námitku, že to nebyl on, kdo přímo v konkrétních správních věcech rozhodoval, je třeba považovat za neopodstatněnou. Z judikatury totiž vyplývá, že výkonem pravomoci úřední osoby je nejen samotné (úřední) rozhodování, ale také předchozí opatřování podkladů pro toto rozhodnutí. Otázkou postavení pracovníka při opatřování takových podkladů se zabýval Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 371/99 (rozhodnutí publikováno pod č. 49/2000 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu). V této věci shledal, že postavení tehdejšího veřejného činitele podle §89 odst. 9 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, má např. též daňový kontrolor, který sice „sám přímou pravomoc rozhodovat o právech daňových subjektů nemá“, avšak je mu svěřena „kvalifikovaná příprava rozhodnutí, učiněného správcem daně“. Ústavní soud mimo jiné uvádí, že „proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, vlastní přijetí rozhodnutí a fázi jeho výkonu. Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze druhá a třetí, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být přijato, musí pod pojem pravomoc rovněž spadat. Pokud je projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by takového rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo“. Dále lze zmínit i rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 197/2013, které bylo publikováno pod č. 77/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém se uvedený soud zabýval „opačnou stranou“ uvedeného rozhodovacího procesu, tedy výkonem rozhodnutí. Shledal, že i takový výkon je součástí „rozhodovací pravomoci státu“, a z tohoto důvodu považoval za úřední osobu podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku i probačního úředníka provádějícího dohled nad odsouzenými. Z citovaných rozhodnutí je tedy patrno, že postavení úřední osoby mají, respektive vykonávat pravomoc mohou, i osoby, které vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení nečiní, ale pouze je připravují, eventuálně pouze zajišťují jeho výkon. To, že výkonem pravomoci není jen autoritativní rozhodování o právech a povinnostech jiných osob, je patrno i z další judikatury Nejvyššího soudu, např. z rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 396/2013.
32. Z hlediska vymezení či popisu podílu obviněného na předmětné rozhodovací činnosti v podobě „výkonu pravomoci úřední osoby“ ve smyslu skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zjištění, že krajský soud příliš nepromítl určitý posun ohledně této otázky ve skutkových zjištěních a v popisu skutku, se lze ztotožnit s názorem obviněného a také státního zástupce, že skutková věta měla lépe vyjádřit roli obviněného v rámci posuzovaného správního řízení. Takto měla být činnost obviněného popsána s důrazem na to, že obviněný přímo nevydával rozhodnutí, ale (pouze) připravoval podklady pro toto rozhodnutí. I přes tyto nepřesnosti v popisu jednání obviněného však lze konstatovat, že skutková věta rozsudku zejména ve spojení s odůvodněním odvolacího soudu obstát může. Ve skutkové větě popsaná činnost obviněného v podobě „neoprávněného umožnění schválení technické způsobilosti provozování (v rozsudku specifikovaných) vozidel“ sice skutečně není formálním rozhodnutím v uvedených správních věcech, respektive je (pouhou) přípravou podkladů ze strany obviněného pro další rozhodovací činnost jeho nadřízeného, nepochybně se však jednalo o důležitý proces, bez kterého by k rozhodnutí nedošlo. Pokud se tedy ve skutkové větě pojednává ve vztahu k obviněnému o schválení technické způsobilosti či o umožnění provozu vozidla, není to sice zcela přesné, avšak při posouzení v širším kontextu k tomu jednání obviněného v konečném důsledku mířilo. Z těchto důvodů proto skutková věta rozsudku (ve spojení s odůvodněním napadeného rozhodnutí) může obstát.
33. Další námitkou obviněného z hlediska naplnění objektivní stránky posuzovaného přečinu jsou jeho výhrady k naplnění znaku „neoprávněný prospěch“. I zde lze opět odkázat na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, neboť tento znak je v nich odpovídajícím způsobem oběma soudy odůvodněn (viz str. 10 rozsudku okresního soudu a str. 8 usnesení krajského soudu), a to poukazem na úplná a správná skutková zjištění, která se následně promítají do právních závěrů. Tyto závěry obou soudů správně vyplývají ze zjištění, že obviněný nejen jinému poskytl neoprávněnou výhodu spočívající jednak v tom, že došlo k urychlení vyřízení žádosti o schválení technické způsobilosti, jednak a zejména v tom, že za splnění zákonných podmínek by ke schválení technické způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích a následné registraci vozidla ani dojít nemohlo, ale i v tom, že obviněný jednal ve snaze ulehčit si výkon své činnosti (nevyžadováním originálu registračního dokladu, neupozorněním svého nadřízeného, že žadatelem nebyl předložen příslušný originál registračního dokladu). Neoprávněný prospěch tak lze hledat jak na straně žadatelů, tak i na straně samotného obviněného, který přes takovéto „ulehčení si práce“ v posuzovaných případech pobíral mzdu, tedy pobíral ji za nikoli řádně odvedenou práci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 523/2016, bod 43).
34. Lze tedy shrnout, že výše uvedené námitky obviněného vztahující se k objektivní stránce trestného činu, na které Nejvyšší soud reaguje pod body 32. až 35. tohoto usnesení, jsou námitkami zjevně neopodstatněnými.
35. Pokud jde o námitky obviněného ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, lze nejprve s ohledem na odůvodnění obou napadených rozhodnutí zmínit, že zavinění obviněného je soudy shledáváno ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato forma zavinění byla také oběma soudy odpovídajícím způsobem odůvodněna, a to krajským soudem na str. 8 jeho usnesení a okresním soudem na str. 9 až 10 rozsudku. K tomuto zjištění musí Nejvyšší soud uvést, že pokud dovolatel v dovolání opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Nad rámec odůvodnění rozhodnutí obou soudů pak lze uvést, že existenci nepřímého úmyslu obviněného lze dovodit i vzhledem k počtu jím vyřizovaných případů a rovněž době několika let, po kterou se obviněný posuzovaného jednání dopouštěl. I z hlediska těchto skutkových okolností, tedy z hlediska takto zjištěného způsobu a rozsahu jeho jednání, lze ve spojení s dalšími soudy zjištěnými a odůvodněnými okolnostmi dovodit minimálně zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. I tyto námitky obviněného vztahující se k subjektivní stránce trestného činu tak jsou námitkami zjevně neopodstatněnými.
36. Lze tedy závěrem konstatovat, že v této trestní věci nižší soudy správně učinily závěr o trestní odpovědnosti obviněného, respektive obviněný byl jednoznačně a bez důvodných pochybností usvědčen, a to s ohledem na to, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a soudy po hodnocení důkazů dovodily takové skutkové závěry, které mají oporu v provedeném dokazování. Dokazování provedené v této trestní věci je proto v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž v této trestní věci zároveň nenastala situace, kdyby byl zásah do skutkových zjištění odůvodněn v rámci širšího výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. extrémním nesouladem mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tzn. situací, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, kdy zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo kdyby zjištění soudů byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
V.
37. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
38. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
JUDr. Aleš Kolář
zpracoval