ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1273.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1273/2019-5555
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, D. K. , nar. XY, trvale bytem XY, okr. Žďár nad Sázavou, J. S., nar. XY, bytem trvale XY, XY, a J. N. , nar. XY, bytem trvale XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 3 To 29/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 15/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 3 To 29/2019, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 62 T 15/2018.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 62 T 15/2018, byli obvinění M. Š. a D. K. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a obvinění J. S. a J. N. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a dále zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
Obviněný M. Š. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně mu byl podle §67 odst. 1 trestního zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 2.000.000 Kč, vyměřený podle §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku v počtu 500 denních sazeb po 4.000 Kč, přičemž pro případ nevykonání peněžitého trestu mu byl podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Obviněnému D. K. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně mu byl podle §67 odst. 1 trestního zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 1.500.000 Kč, vyměřený podle §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku v počtu 500 denních sazeb po 3.000 Kč, přičemž pro případ nevykonání peněžitého trestu mu byl podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Obviněný J. S. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně mu byl podle §67 odst. 1 trestního zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 2.000.000 Kč, vyměřený podle §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku v počtu 500 denních sazeb po 4.000 Kč, přičemž pro případ nevykonání peněžitého trestu mu byl podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Obviněnému J. N. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební v trvání pěti let.
O odvoláních státního zástupce v neprospěch obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 3 To 29/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 5. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Nejvyšší státní zástupce soudům vytkl nedůvodnou aplikaci moderačního §58 odst. 1 trestního zákoníku. V projednávané věci podle nejvyššího státního zástupce nelze dovodit, že by ve vztahu k obviněným M. Š., D. K., J. S. a J. N. byly dány takové výjimečné okolnosti případu nebo mimořádné poměry pachatelů, které by uložení trestu odnětí svobody v zákonem vymezené trestní sazbě činily nepřiměřeně přísným, a jež by tedy odůvodňovaly postup soudů podle §58 odst. 1 trestního zákoníku. Nesprávnou aplikací tohoto ustanovení Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích byl tedy obviněným M. Š., D. K., J. S. a J. N. uložen trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, což naplnilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Zmíněnou vadu následně nenapravil ani Vrchní soud v Praze, třebaže na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných proti výrokům o uložených trestech odnětí svobody k tomu měl vytvořeny procesní podmínky. Tím, že odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné, naopak zatížil své rozhodnutí vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 3 To 29/2019, dále rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 62 T 15/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obviněným. Obviněný M. Š. k dovolání uvedl, že nesouhlasí s argumentací nejvyššího státního zástupce. Daňová trestná činnost má svoje specifika a tudíž i kritéria pro použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody se musí nutně lišit například od použití tohoto institutu při násilné trestné činnosti nebo i majetkové trestné činnosti. Na rozdíl od jiných typů trestné činnosti lze u daňové trestné činnosti zcela napravit škodlivý následek. Proto je zde na místě argumentace odvolacího soudu v tom směru, že by nemělo nic bránit tomu, aby se na úhradu částky, o kterou pachatel zkrátil český stát na daních, pohlíželo obdobně, jako se pohlíží u skutkových podstat, které mají zvláštní ustanovení o účinné lítosti. Pokud se obviněný ke své trestné činnosti doznal a uhradil škodu, resp. uhradil její naprosto podstatnou část a je připraven uhradit i zbylou část, tak na tyto skutečnosti rozhodně nelze nahlížet jako na prosté polehčující okolnosti. Rozhodně se jedná o takové polehčující okolnosti, které se v dané kvalitě a kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují jeho závažnost. U obdobné daňové trestné činnosti, tj. při obdobné výši zkrácení daně, při obdobné délce páchání trestné činnosti a při obdobném způsobu páchání trestné činnosti, jsou při absenci takového postoje, jaký zaujali obvinění, u doposud netrestaných obviněných obvykle ukládány tresty na samé spodní hranici, resp. při spodní hranici. Jednalo by se o výraznou nespravedlnost, kdyby stejné tresty měly být uloženy i obviněným v tomto konkrétním případě. Obviněný dále zdůraznil, že dobrovolně výrazně upouštěl od páchání trestné činnosti ještě před svým zadržením, což svědčí o jeho náhledu na tuto trestnou činnost. Bezprostředně po zadržení se u něj objevily vážné zdravotní komplikace a následně mu byla diagnostikována Bechtěrevova nemoc, která vyžaduje specifickou léčbu. Obviněný pečuje celkem o 5 dětí. Obviněný podniká a prostřednictvím svých společností uhradil státu na daních nemalé finanční prostředky. Obviněný ve svých společnostech zaměstnává desítky lidí. Obviněný nikdy nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Obviněnému byl uložen výrazný peněžitý trest, ze kterého k dnešnímu dni uhradil částku ve výši 1.300.000 Kč (zbylou část peněžitého trestu obviněný splácí v měsíčních splátkách po 150.000 Kč). Veškeré tyto okolnosti ve spojení s doznáním a úhradou zkrácené daně vytváří rozumný podklad pro úvahy o neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pokud pro trestní právo platí, že jeho užití je krajním prostředkem, když jiné prostředky nelze použít, stejně tak i při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody je nutné aplikovat stejné pravidlo a tento nejpřísnější druh trestu ukládat jen tehdy, když skutečně nelze jinak.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítnul jako nedůvodné podle ustanovení §265j trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu ve spojení s §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu pod písmeny a) až k). Dovolatel uplatnil dovolací důvod ve spojení s důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Ten spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložení trestu mimo zákonnou sazbu představuje jak nedůvodné překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonné prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Dovolatel argumentoval tím, že obviněným byly nalézacím soudem uloženy tresty ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, neboť nebyly splněny podmínky aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku. Jeho výhrady tak lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Podle §58 odst. 1 trestního zákoníku soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené tímto zákonem, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
Pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je nezbytné současné naplnění tří (kumulativních) podmínek. Těmi jsou existence určitých mimořádných okolností případu nebo poměrů pachatele svědčících o tom, že použití normální (tedy nesnížené) sazby trestu odnětí svobody stanovené v konkrétním zákonném ustanovení by pro něho bylo nepřiměřeně přísné, přičemž jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. U první z podmínek, tj. u okolností případu nebo poměrů pachatele, může být splněna každá z těchto alternativ zvlášť, anebo obě zároveň; vždy ovšem postačí splnění alespoň jedné z nich.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti vychází z názoru, že §58 odst. 1 trestního zákoníku je nutné používat jen tam, kde lze přesvědčivě dovodit splnění všech podmínek v něm uvedených. Přitom se nejedná o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují jeho závažnost. Jen takový souhrn může nabýt charakteru okolností výjimečných. Mimořádné snížení trestu proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný.
Rovněž tak mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. Obvyklé polehčující okolnosti ve smyslu §41 trestního zákoníku, ke kterým soud přihlíží jako k okolnostem snižujícím závažnost trestného činu při výměře trestu, a to zpravidla v rámci příslušné trestní sazby, samy o sobě za výjimečné okolnosti případu, odůvodňující snížení trestu odnětí svobody, považovat nelze. Jen kdyby některé polehčující okolnosti uvedené v §41 trestního zákoníku, případně jiné okolnosti tam neuvedené, nabývaly takové intenzity a charakteru, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 trestního zákoníku. Za poměry pachatele podle §58 odst. 1 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody lze považovat například to, že pachatel trpí vážnou chorobou a výkon trestu uloženého v rámci trestní sazby by byl pro něho zvlášť obtížný nebo by měl pro něho zvlášť nepříznivé následky nebo že pachatel je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na jeho výdělku, přičemž nepřítomnost pachatele v rodině po delší dobu by mohla ohrozit řádnou výživu a výchovu těchto osob apod. Nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že před spácháním trestného činu nebyl dosud soudně trestán a po jeho spáchání vedl řádný život, a ani to, že se k činu doznal, litoval ho a pomáhal ho objasnit (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 24/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 730/2017).
Použití §58 odst. 1 trestního zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 787 a násl.).
V projednávané věci nalézací soud odůvodnil aplikaci §58 odst. 1 trestního zákoníku tím, že obvinění trestnou činnost doznali a napomáhali při jejím objasňování, aktivně se postavili k úhradě způsobené škody, svědčí jim fikce řádného života a trestného činu litovali. Rovněž zdůraznil, že obvinění za sebou nemají reálnou zkušenost z výkonu trestu odnětí svobody a společnosti obviněných M. Š. a D. K. v dlouhodobém horizontu vůči státnímu rozpočtu hradily svou daňovou povinnost. Dospěl k závěru, že jednání všech obviněných bylo pouhým excesem z jinak řádného života a s ohledem na rodinnou a sociální situaci a zdravotní problémy je namístě považovat trest eventuálně ukládaný v základní trestní sazbě za nepřiměřeně přísný. K tomu však soud blíže neuvedl, v čem konkrétně je rodinná, sociální či zdravotní situace obviněných natolik specifická a odlišná od jiných pachatelů trestné činnosti, aby bylo namístě považovat případný trest ukládaný byť i jen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby za nepřiměřeně přísný.
Odvolací soud se s argumentací soudu nalézacího ztotožnil. V rámci odůvodnění zdůraznil, že obvinění zcela či zčásti uhradili zkrácenou daň a je nutno ocenit i přístup, jaký v rámci trestního řízení zaujali, kdy se podle soudu jedná o postoj velmi neobvyklý a velmi vzácný. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1359/2018, a na názor Ústavního soudu prezentovaný v minulosti týkající se účinné lítosti. V obecné rovině zmínil dopad posuzované trestné činnosti, které se obvinění podle něj nerozvážně dopustili, na jejich osobní a pracovní (podnikatelský) život, případně na jejich zdravotní stav.
Z uvedeného je zřejmé, že se oba rozhodující soudy důsledně neřídily výše uvedenými obecnými východisky. Jejich argumentace je z hlediska naplnění podmínek §58 odst. 1 trestního zákoníku nedostatečná a zčásti nepřípadná.
S dovolatelem lze souhlasit především v tom, že oba soudy fakticky pominuly existenci přitěžujících okolností na straně obviněných, resp. je při úvahách o možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody nezohlednily. Poukázat lze na to, že obvinění zkrátili daň v míře mnohonásobně převyšující hranici velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 trestního zákoníku, jakož i na skutečnost, že se předmětné trestné činnosti dopouštěli po relativně dlouhou dobu dvou let [srov. přitěžující okolnost vymezená v §42 písm. m) trestního zákoníku]. Z hlediska způsobu páchání trestné činnosti se ze strany obviněných nejednalo o nějaké náhlé či jednorázové využití možnosti „daňové optimalizace“, ale naopak šlo o poměrně dobře promyšlenou a sofistikovanou trestnou činnost, kterou se snažili svými kroky zakrývat. Trestný čin tedy spáchali po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti, aniž by bylo možno hovořit o nerozvážnosti [srov. přitěžující okolnost vymezená v §42 písm. a), b) trestního zákoníku]. Páchání trestné činnosti neukončili dobrovolně, ale až poté, co byli zadrženi policejním orgánem a byly u nich provedeny domovní prohlídky či prohlídky nebytových prostor, kdy jim muselo být jasné, že jejich trestná činnost byla odhalena.
Pokud jde o okolnosti polehčující, je pravdou, že obvinění se v hlavním líčení prakticky v plném rozsahu k trestné činnosti doznali a obvinění M. Š. a D. K. navíc dodatečně uhradili zkrácenou daň. Tyto dvě polehčující okolnosti však bez dalšího nemohou vést k závěru, že posuzovaný případ je v některých ohledech natolik neobvyklý či mimořádný, aby umožňoval shovívavější přístup soudu při ukládání trestů obviněným. A to tím spíše, jsou-li na jejich straně dány i nikoli nevýznamné okolnosti přitěžující.
Přisvědčit rozhodně nelze prakticky pouze v obecné rovině vedené argumentaci soudů, že trestná činnost, které se obvinění dopustili, představovala vážný zásah do jejich životů, který je dlouhodobě a negativně ovlivní, případně ovlivní jejich sociální a rodinné vztahy. Již ze své podstaty je totiž trestní stíhání téměř v každé trestní věci, tj. i v případech mnohem méně závažnějších, pro obviněného či jeho rodinné příslušníky omezující, nepříjemné a stresující. Tato skutečnost však z hlediska možných úvah o mimořádném snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 trestního zákoníku nemá a nemůže mít žádnou relevanci. Naopak nutno zdůraznit, že ačkoli odsouzení pachatele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody představuje zásah i do života dalších osob jemu blízkých, nebrání to samo o sobě uložení takového trestu. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu účel trestního řízení vyjádřený v §1 odst. 1 trestního řádu, kterým je spravedlivé potrestání pachatele, upevňování zákonnosti, jakož i předcházení a zamezování trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 Tdo 463/2017-101).
Pokud odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1359/2018 (čímž měl na mysli patrně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018), jedná se o případ značně odlišný od nyní projednávané věci. V citovaném rozhodnutí totiž bylo mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno okolnostmi případu – snadná manipulovatelnost obviněného, jeho zmenšená příčetnost v době činu, nižší míra zavinění ve formě nepřímého úmyslu, relativně nižší škoda, jež se blížila spodní hranici škody velkého rozsahu (nedosahovala ani výše 5,5 milionu Kč), navíc zčásti ji obviněný nahradil tím, že vydal 800.000 Kč, doznání obviněného, jeho upřímná lítost vlastního jednání, dosavadní bezúhonnost. Z poměrů pachatele pak soudy zohlednily, že obviněný je starobním důchodcem, který je vážně fyzicky i psychicky nemocen, plní vyživovací povinnost vůči svým dvěma dcerám, které studují, a jsou proto na něm závislé, obviněný zároveň pečuje o svou matku ve vysokém věku.
Nepřiléhavá je rovněž úvaha odvolacího soudu, podle které nelze přehlédnout názor Ústavního soudu prezentovaný v minulosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08), kdy by nemělo nic bránit tomu, aby se na úhradu částky, o kterou pachatel zkrátil český stát na daních, pohlíželo obdobně, jako se pohlíží u skutkových podstat, které mají zvláštní ustanovení o účinné lítosti. Ve vztahu k nyní posuzovaným otázkám je totiž třeba upozornit již na samotnou podstatu trestné činnosti, kdy při zkrácení daně jde v podstatě o podvodné jednání (subjekt uvádí správce daně v omyl, zatajuje mu podstatné skutečnosti apod.), které je nepochybně závažnější než pouhé neodvedení daně, aniž by subjekt daně cokoli zkresloval či zatajoval. Zejména však nemůže obviněným svědčit okolnost „dobrovolného napravení škodlivého následku trestného činu“, když oba soudy připouští, že obvinění uhradili zkrácenou daň až pod tíhou trestního stíhání. K významu citovaného nálezu v podrobnostech srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 743/2013, usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu publikované pod č. 15/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 988/2018. Skutečnost, že obvinění nikoliv dobrovolně uhradili (zcela či zčásti) zkrácenou daň, proto rovněž nemůže být okolností odůvodňující mimořádné snížení trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 trestního zákoníku.
Okolnosti posuzovaného případu ani poměry všech čtyř obviněných rozvedené v odůvodněních napadených rozhodnutích odvolacího, potažmo nalézacího soudu nejsou samostatně ani ve svém souhrnu proto natolik výjimečné, aby tvořily přesvědčivý podklad pro závěr o splnění podmínek odůvodňujících postup podle §58 odst. 1 trestního zákoníku. Nesprávnou aplikací tohoto ustanovení Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích byl obviněným M. Š., D. K., J. S. a J. N. uložen trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, což naplnilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Zmíněnou vadu následně nenapravil ani Vrchní soud v Praze, třebaže na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných proti výrokům o uložených trestech odnětí svobody k tomu měl vytvořeny procesní podmínky. Tím, že odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné, naopak zatížil své rozhodnutí vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 3 To 29/2019, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 62 T 15/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se vrací do stadia, kdy Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jí bude muset znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu