ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.409.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 409/2019-1675
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. Z., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2018 sp. zn. 7 To 11/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 99/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2018 sp. zn. 7 To 11/2018 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017 sp. zn. 89 T 99/2015 zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017 sp. zn. 89 T 99/2015 byl obviněný J. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 18. září 2014 v době kolem 20:17 hod. v 5. patře budovy Policie ČR, na XY v Brně, při střežení R. T., nar. XY, v té době zadrženého podle §76 odst. 1 trestního řádu v jiné trestní věci, v rozporu s čl. 7 Závazného pokynu číslo 159, policejního prezidenta ze dne 2. 12. 2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách, po ukončení úkonu trestního řízení v trestní věci proti poškozenému R. T., v této jiné trestní věci zadrženému podezřelému, tohoto usadil na židli k zábradlí na chodbě, za levé zápěstí ho připoutal k tomuto zábradlí schodiště, když následně R. T. ponechal na několik minut bez dozoru, odešel do kanceláře 603 a zavřel za sebou dveře, přičemž R. T. po vysunutí levé ruky z pout se odebral směrem do kuchyňky v pátém patře, kde si otevřel dokořán okno, ze kterého vyskočil, po výskoku dopadl na střechu téže budovy na úrovni 2. patra“.
Za to byl podle §389 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození se svými nároky na náhradu újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 4. 2018 sp. zn. 7 To 11/2018 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 4. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve spojení s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného soudy nerespektovaly obsah provedeného dokazování, kterým nebylo zjištěno a prokázáno, že by byl nositelem povinnosti strážní služby nebo jiné obdobné služby, a provedené důkazy hodnotily svévolně. Důsledkem je nesprávná právní kvalifikace skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku, ačkoliv podle obviněného o trestný čin nejde. Poukázal zejména na výslech svědka J. V., který vyloučil, že by si jednotliví policisté mohli mezi sebou předávat povinnosti střežení libovolně. Jelikož mu nadřízeným nebyla uložena povinnost poškozeného střežit, nemohla na něj ani přejít z uniformovaných policistů vnější služby. Článek 7 ZPPP č. 159 ze dne 2. 12. 2009 na něj nedopadá, neboť navazuje na článek 1 písm. b) téhož pokynu. Obviněný se domnívá, že nebyl oprávněným policistou určen ke střežení poškozeného. Obviněný dále nesouhlasí s posouzením jeho jednání jako spáchaného v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to s odkazem na obdobné případy řešené soudy.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2018 č. j. 7 To 11/2018-1634 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017 č. j. 89 T 99/2015-1567, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil současně také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že dovolání považuje za důvodné a ztotožňuje se s argumentací dovolatele. Soudům se podle státního zástupce ani po doplnění dokazování nepodařilo zjistit, jakým způsobem byla založena povinnost dovolatele střežit předvedeného R. T. Poukázal na to, že pojem střežení je širší než pojem strážní služba, přičemž ne každé střežení je výkonem strážní služby. Pozastavil se nad dovozenou formou zavinění, kterého se měl obviněný podle soudu dopustit úmyslně. Státní zástupce se dále domnívá, že strážní služba nemůže vzniknout jejím pouhým faktickým výkonem. Výklad čl. 7 ZPPP č. 159/2009 je třeba vykládat v návaznosti na čl. 1 téhož pokynu. Trestní stíhání se jeví státnímu zástupci jako nespravedlivé, neboť ten, kdo se z vlastní iniciativy pokusí ujmout jinak nikým nezajištěného úkolu, by neměl být trestán za jeho případné nesplnění, či nedůsledné splnění. Poukázal rovněž na §12 odst. 2 trestního zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího zrušil, aby současně podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Obviněný odůvodnil dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu relevantně, když namítal, že nemohl být pachatelem trestného činu porušení povinnosti strážní služby podle §389 trestního zákoníku, neboť na něj čl. 7 ZPPP č. 159 ze dne 2. 12. 2009 nedopadá.
Protože Nejvyšší soud neshledal ve vztahu k obviněnému J. Z. žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Přečinu porušení povinností strážní služby podle §389 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který ve strážní nebo jiné obdobné službě poruší, byť i z nedbalosti, předpisy nebo pravidla této služby nebo zvláštní nařízení podle nich vydaná . Objektem trestného činu je řádný výkon strážní služby nebo služby obdobné strážní službě. Pachatelem trestného činu může být jen voják v činné službě nebo příslušník bezpečnostního sboru vykonávající strážní nebo jinou obdobnou službu. Z hlediska subjektivní stránky je třeba v trestním řízení zjišťovat formu zavinění a také rozsudečný výrok musí obsahovat údaj, zda byl čin spáchán úmyslně nebo z nedbalosti. Strážní služba je služba, kterou služební předpisy platné v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech výslovně označují za strážní službu anebo za službu, která vykazuje všechny znaky typické pro strážní službu. Jiná obdobná služba je služba, která svým významem, způsobem výkonu a účelem je strážní službě rovnocenná, i když nemá všechny uvedené typické znaky strážní služby a není výslovně jako strážní služba označena, např. eskortní služba zabezpečující přepravu obviněných a odsouzených. Předpisy, pravidla nebo zvláštní nařízení podle nich vydaná mají charakter interních norem a nejsou obecně závaznými právními normami. Zavazují pouze podřízené. V trestním řízení je proto potřebné jejich obsah dokazovat. Blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, str. 3447 a násl.
V projednávané věci byl obviněný policistou služby kriminální policie a vyšetřování a v rozhodné době, resp. v době bezprostředně předcházející, vykonával s R. T. úkony trestního řízení [podání vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu]. R. T. se nacházel v režimu zadržení podle §76 odst. 1 trestního řádu. Nepochybně se jednalo o situaci, kdy mělo být střežení R. T. zabezpečeno. S ohledem na průběh jednotlivých úkonů trestního řízení prováděných se zadrženým, ke kterým docházelo na policejní služebně a za účasti příslušníků policie ve službě, mělo mít takové střežení charakter jiné obdobné služby, která je svým významem, způsobem výkonu a účelem strážní službě rovnocenná, tj. službě ve smyslu dané skutkové podstaty trestného činu.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným již druhým odsuzujícím rozsudkem, přičemž první obdobný rozsudek byl k dovolání obviněného zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 380/2017. Soudu prvního stupně bylo uloženo doplnit dokazování, aby bylo možno posoudit otázku, kdo byl povinen zadrženého R. T. v rozhodnou dobu střežit a jakým způsobem a čím byla taková povinnost založena.
Ani nyní napadené druhé rozhodnutí nalézacího soudu ovšem tyto otázky jednoznačně nevyřešilo. Ze skutkové věty se totiž pouze podává, že obviněný zadrženého R. T. střežil a že si počínal v rozporu s čl. 7 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 159 ze dne 2. 12. 2009. Čím byla povinnost střežení obviněnému uložena, skutková věta neřeší. Z výkladu uvedeného závazného pokynu policejního prezidenta je přitom zřejmé, že povinnosti upravené v článku 7 dopadají na policisty ke střežení konkrétní osoby určené oprávněným policistou [čl. 1 písm. b) ZPPP č. 159/2009] a že policistou oprávněným uložit povinnost střežení je pouze některý ze služebních funkcionářů nebo policistů s delegovanou pravomocí policistou [čl. 1 písm. c) ZPPP č. 159/2009]. Nalézací soud si byl vědom, že obviněný nebyl v souladu s čl. 1 daného závazného pokynu ke střežení zadrženého určen. Proto se pokusil překlenout nedostatek založení předmětné povinnosti odkazem na úřední záznam (č. l. 799), ze kterého vyplývá, že obviněný převzal zadrženého od jiných policistů, kteří naopak měli povinnost zadrženého střežit uloženu přesně v souladu s daným závazným pokynem policejního prezidenta. V tomto ohledu ovšem nutno přisvědčit dovolateli i státnímu zástupci, že povinnost střežení (ve smyslu jiné služby obdobné strážní službě) nemůže vzniknout pouhým jejím faktickým výkonem - převzetím od jiného policisty, pokud to současně neplyne z příslušného interního předpisu nebo konkrétní služební pozice (popisu služebního místa). Nic z toho ovšem nebylo v řízení prokázáno. Nutno uzavřít, že obviněný neměl takovou povinnost střežit zadrženého, která by byla svým významem, způsobem výkonu a účelem rovnocenná se strážní službou. Užitá právní kvalifikace proto není příhodná.
Naproti tomu nelze přehlédnout, že obviněný vystupoval jako příslušník služby kriminální policie a vyšetřování a v souladu se svým služebním zařazením se zadrženým činil úkony ve smyslu §76 odst. 4 věta první trestního řádu. Podílel se na rozhodování o tom, zda bylo podezření ve vztahu k zadrženému rozptýleno, a tudíž má být bezodkladně propuštěn, nebo podezření nadále trvá, a zadržený bude předán státnímu zástupci s podnětem k podání návrhu na vzetí do vazby. Ze skutkových okolností jednoznačně vyplývá, že výsledkem činnosti obviněného nebylo rozptýlení daného podezření, nýbrž to, že zadržený bude předán státnímu zástupci. Obviněný si musel být vědom (a vzhledem k tomu, že zadrženého připoutal k zábradlí schodiště, si vědom byl), že propuštění zadrženého, jeho odchod ze služebny či útěk může zmařit či podstatně ztížit dosažení účelu probíhajícího trestního řízení. Přestože obviněný nebyl nositelem zvláštní povinnosti ve smyslu §389 odst. 1 trestního zákoníku, je třeba posoudit, zda neměl povinnost přijmout odpovídající opatření k zamezení útěku zadržené osoby, vyplývající pro něj z jeho pravomoci v souvislosti s rozhodováním o dalším postupu ve vztahu k zadrženému, potažmo zda při výkonu své pravomoci z nedbalosti nezmařil nebo podstatně neztížil splnění důležitého úkolu. Přitom je třeba náležitě zohlednit míru jeho zavinění i konkrétní stupeň společenské škodlivosti s ohledem na evidentně nedostatečnou organizaci práce na dané služebně, na které neměl obviněný žádný podíl. Pokud by soud dospěl k závěru, že se na straně obviněného nejedná pouze o kázeňský přestupek, a uvažoval by o jeho odpovědnosti trestní, musí se důsledně vypořádat i s otázkou formy zavinění, když v napadeném rozhodnutí obviněnému kladl za vinu jednání úmyslné, ačkoliv pro to nebyl žádný podklad v učiněných skutkových zjištěních. Nejvyšší soud ještě poznamenává, že pokud by si obviněný počínal alespoň v nepřímém úmyslu (nikoliv perfektní užití pout), musel by být srozuměn s tím, že vědomě umožňuje podezřelému útěk, ovšem za cenu vlastní trestní odpovědnosti, což se jeví jako absurdní.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2018 sp. zn. 7 To 11/2018 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017 sp. zn. 89 T 99/2015. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu poté Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Brně bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu