ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1067.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1067/2017-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Široká 294, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 68/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 54 Co 271/2016-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 57/2006, jehož předmětem byl nárok žalobce na náhradu škody, která mu měla být způsobena trestním stíháním vůči jeho osobě, konkrétně nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 20 C 68/2015-45, zamítl žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů garantované čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod, a to v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 57/2006 (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 13 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž zvolenou formou odškodnění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5828/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 3630/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 898/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3435/18). S ohledem na výše uvedené tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit pouhý nesouhlas žalobce s posouzením formy (a případně i výše) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce shora uvedeného řízení.
Námitka žalobce, že řízení by bylo složité, pokud by se soud zabýval podrobně všemi uplatněnými nároky, a že pokud soud všechny nároky zamítl, mohl tak učinit během několika málo měsíců a ne během deseti let, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyjádřil souhlas se soudem prvního stupně, který uzavřel, že předmětný spor byl obtížný jak po stránce skutkové, tak právní, a rovněž byla věc i procesně komplikovaná [srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), část IV písm. a), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Námitka žalobce, že nijak nepřispěl k průtahům v řízení a že k jeho tíži lze přičíst pouze dva měsíce, které potřeboval k upřesnění žaloby podle výzvy soudu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobci sice nelze klást k tíži, že se podílel na délce řízení tím, že opakovaně nedůvodně žádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a využíval celou řadu procesních institutů (podání banketního odvolání, žádost o odročení, trvání na nařízení jednání před odvolacím soudem), jejichž využití občanský soudní řád umožňuje, nicméně nutnost rozhodovat o těchto návrzích se bezprostředně promítá do délky samotného řízení a v konečném důsledku využívání těchto institutů oddaluje konečné rozhodnutí ve věci [srov. např. Stanovisko, část IV písm. b), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2094/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3683/16].
Námitka žalobce, že postup orgánů veřejné moci byl liknavý a že především řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 se vedlo řadu let, aniž bylo prováděno rozsáhlejší dokazování, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud se totiž ztotožnil se soudem prvního stupně, který kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení posoudil a dospěl k závěru, že soudy postupovaly v řešení sporu plynule a koncentrovaně a jejich úkony směřovaly ke skončení věci samé [srov. Stanovisko, část IV písm. c)].
Ani při řešení námitky žalobce, že význam předmětu řízení byl pro něj zcela mimořádný, když neoprávněným trestním stíháním žalobce nemohl dostát svým dluhům, čímž bylo zlikvidováno jeho podnikání a žalobce se nemohl v životě dále seberealizovat, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta řízení, která mají pro poškozeného zvýšený význam, předmětem sporu byl, jak se v průběhu dokazování ukázalo, spekulativní nárok, který žalobce nebyl schopen v řízení tvrdit a prokázat, a rovněž žalobce netvrdí, že by byl osobou nemocnou či osobou vysokého věku [srov. např. Stanovisko, část IV písm. d), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009].
Žalobce dále zpochybňuje skutková zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel při právním posouzení shora uvedených kritérií. Žalobce konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Rovněž námitka žalobce vyjadřující nesouhlas s úvahou odvolacího soudu o přihlédnutí ke konečnému výsledku posuzovaného řízení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že pro přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva svědčí v posuzovaném případě i to, že žaloba byla z pohledu žalobce od počátku spekulativní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, odst. 41, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu