ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1193.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1193/2017-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. S. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 113 500 Kč příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 35/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, č. j. 12 Co 13/2016-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 31. 8. 2015, č. j. 15 C 35/2015-69, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky ve výši 113 500 Kč (výrok I), a uloženo žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím Městského ředitelství policie Brno ze dne 23. 9. 2013, č. j. KRPB-259142-65/TČ-2012-060272-KR, kterým bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro přečin krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, č. j. 4 T 185/2013-200, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2014, č. j. 5 To 130/2014-227, byl žalobce podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), návrhu na potrestání zproštěn.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce v dovolání předestírá tyto otázky, které podle jeho názoru nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny:
a) zda při posuzování toho, jestli by přiznání peněžité náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a morálky, lze přihlédnout k dřívějším odsouzením poškozeného, ohledně kterých navíc platí tzv. fikce neodsouzení,
b) zda v případě, že soudy dospěly k závěru o vzniku nemajetkové újmy a neztotožnily se pouze s navrhovanou formou odškodnění, měl ve věci samé úspěch ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. žalovaný nebo žalobce.
Dále pak žalobce v dovolání předkládá otázku c), která má být dovolacím soudem posouzena jinak, konkrétně, zda je přiměřené (spravedlivé), aby při odškodňování nemajetkové újmy za neoprávněné trestní stíhání bylo prvotní (základní) formou odškodnění nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) toliko konstatování porušení práva.
Nejprve je třeba zdůraznit, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Otázka ad a) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť argument dřívějším odsouzením žalobce použil odvolací soud toliko podpůrně, kdy především zohlednil další okolnosti případu jako například povahu trestní věci, délku posuzovaného trestního řízení či dopad posuzovaného trestního řízení do osobní, rodinné a pracovní sféry žalobce se závěrem o tom, že újma způsobená žalobci trestním stíháním byla minimální. Takový postup odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani další v dovolání položená otázka ad b) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, podle které, je-li porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání (§14 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a příslušný úřad se za ně omluvil, a má-li soud následně tuto formu zadostiučinění za přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15). Z výše uvedeného vyplývá, že úspěšný se svým nárokem u soudu může být poškozený pouze v případě, že jeho důvodný nárok nebyl již v rámci předběžného projednání uspokojen, tedy jen když mu nebylo již v rámci předběžného projednání poskytnuto přiměřené zadostiučinění.
Nejvyšší soud neshledává důvod odklonit se od svých závěrů učiněných ve zmíněném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 při řešení otázky ad c), jak je tato v dovolání formulována. V projednávané věci bylo soudem prvního stupně a soudem odvolacím (a stejně tak i samotnou žalovanou) uznáno, že trestní stíhání vyústilo ve vznik imateriální újmy u žalobce, byť malé. Přitom také Ústavní soud ve své judikatuře připouští v případech trestního stíhání na základě nezákonného rozhodnutí jako přiměřené toliko morální zadostiučinění [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15, podle něhož „V obecné rovině je žádoucí konstatovat, že právě zprošťující rozsudek v trestním řízení je právní skutečností, v jejímž kontextu by soud, rozhodující o náhradě škody vzniklé výkonem veřejné moci, měl zvažovat, zda postačí samotné konstatování o porušení práva státem (v intencích věty první §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), je-li základem vzniku odpovědnosti státu obvinění osoby z trestného činu.“]. Ani z nálezů Ústavního soudu zmíněných v dovolání (sp. zn. III. ÚS 1976/09, a sp. zn. I. ÚS 2551/13) neplyne, že by v případech obdobných projednávané věci nebylo možno pokládat za přiměřené toliko morální zadostiučinění. Přitom se znovu připomíná, že vedle konstatování porušení práva se žalobci dostalo od žalované též omluvy a že (vedle dalších relevantních okolností) trestní stíhání trvalo 227 dnů, tedy jen v řádu měsíců, což právě Ústavní soud v žalobcem odkazovaném nálezu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, výslovně zmiňuje jako možný důvod pro poskytnutí toliko morálního zadostiučinění.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu