ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1202.2018.3
sp. zn. 30 Cdo 1202/2018-216
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce A. Ž., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 240 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 11/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, č. j. 53 Co 447/2016-122, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, č. j. 53 Co 447/2016-122, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 6. 2016, č. j. 12 C 11/2013-99, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva na spravedlivý proces, nároku jednotlivce na dodržení předepsané a předem dané procedury, principu legitimního očekávání, principu právní jistoty a principu rovnocennosti, a to vše v souvislosti s nepředložením předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále také “SDEU“) odvolacím soudem v původním řízení o žalobě na ochranu před diskriminací. Předběžná otázka se měla týkat chybné transpozice směrnic Rady Evropské unie č. 2000/43/ES (kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ) a č. 2000/78/ES (kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání) do právního řádu České republiky a následně jejich zohlednění v procesní části původního řízení, ve které soud rozhodoval o návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků. Žalobce dále namítal nesprávný úřední postup Ústavního soudu v dotčené věci, který měl spočívat v tom, že soud odkazoval v odůvodnění svého usnesení na své předchozí rozhodnutí (ústavní stížností bylo napadeno pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu vydané ve zmíněném řízení o návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, č. j. 12 C 11/2013-99, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 240 000 Kč (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
3. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“). K námitkám žalobce, že usnesení o nepřiznání osvobození od soudního poplatku v řízení bylo vydané asistentem soudce, nikoliv soudcem, a rovněž, že nebylo vyhověno žalobcově návrhu, aby soud dané řízení přerušil a předložil věc s předběžnou otázkou k SDEU, se soud prvního stupně vyjádřil tak, že je neshledal důvodnými. Předně konstatoval, že otázky náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, a také poskytnutí zadostiučinění za újmu, jsou upraveny ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., „a není tedy možné žalobce v případě opodstatněnosti jeho nároku odškodnit podle jiného předpisu“. Pokud by i došlo k žalobcem tvrzené nesprávnosti postupu soudu nepředložením otázky SDEU, měl by tento postup svůj odraz v konečném rozhodnutí, to však nebylo pro nezákonnost zrušeno. Podobně nebylo zrušeno pro nezákonnost ani rozhodnutí, které v prvním stupni původního řízení učinil asistent soudce. V žalobci namítaném řízení tak nebylo soudem prvního stupně shledáno jakékoliv nezákonné rozhodnutí ani nesprávný úřední postup.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 300 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II).
5. Odvolací soud nejprve konstatoval, že se soud prvního stupně „správně soustředil na výklad pojmu nesprávný úřední postup“, když uzavřel, že se žalovaný postup soudu projevil v rozhodnutí, a nepředstavuje tak nesprávný úřední postup. Také „neviděl důvod, aby o uplatněném nároku (v tomto řízení) bylo rozhodováno podle jiného předpisu, než je zákon č. 82/1998 Sb.“.
6. Odvolací soud dále konstatoval, že v posuzovaném případě nedošlo ke zrušení rozhodnutí obou rozhodujících (obecných) soudů pro nezákonnost. V případě rozhodnutí Ústavního soudu potom takové rozhodnutí na vnitrostátní úrovni nepodléhá přezkumu jiných orgánů veřejné moci (ani přezkumu samotným Ústavním soudem). Jeho rozhodnutí jsou konečná a mohou být zpochybněna pouze v řízení před Evropským soudem pro lidská práva (dále také „ESLP“). Odvolací soud odkázal žalobce na řízení před ESLP s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2012 (správně 30 Cdo 443/2013; pozn. dovolacího soudu), podle kterého je třeba považovat rozhodnutí Ústavního soudu za nezákonné, jestliže jeho nezákonnost byla deklarována v rozsudku ESLP.
7. Odvolací soud dále dovodil (oproti žalobci), že na řešený případ nelze aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010. Dle něj šlo v odkazované věci o skutkově odlišný stav, kdy při přiznání produkční náhrady za zpracovaný cukr neměla být vůbec použita vnitrostátní úprava, ale mělo být postupováno s ohledem na zásadu přímé aplikovatelnosti dle konkrétního evropského nařízení. V projednávané věci však „při vyzývání žalobce k zaplacení soudního poplatku nemělo být postupováno podle žádných takto přímo účinných norem.“ Odvolací soud také konstatuje, že z žalobcem poukazovaného rozhodnutí C-432/05 (rozsudek SDEU ze dne 13. 3. 2007 ve věci Unibet proti Justitiekansler) neplyne, že by žaloby podané podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), nemohly být podrobeny poplatkové povinnosti a nepřisvědčil argumentaci žalobce, že spor nebylo možno vyřešit bez zodpovězení předběžné otázky, protože ve vztahu k předmětu řízení žádná taková potřeba nevyvstala.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátem, dovoláním.
9. Dovolatel v dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu pouze co do nesprávnosti právního posouzení věci týkající se „výkladu procesního práva, resp. aplikace unijního práva hmotného“. Má za to, že původní odvolací soud, který rozhodoval v posuzovaném řízení, je ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, a proto spadá do kategorie soudů členských států, pro něž je položení předběžné otázky obligatorní, přičemž tento soud i přes návrh žalobce položení předběžné otázky SDEU odmítl. Dovolatel spatřuje předpoklady přípustnosti pro výše uvedenou námitku v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2619/2008 a od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, když „nesprávně vyhodnotil výjimku z povinnosti předložit předběžnou otázku SDEU“, čímž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně „podmínek aplikace doktríny acte éclaire, které v posuzované věci naplněny nejsou“.
10. V další části se dovolatel obšírně vyjadřuje k uplatňování zásady rovnocennosti, k zasahování soudů do dispoziční zásady řízení, a také k neexistenci incidenčních procesních pravidel, aby závěrem uzavřel, že „důvodem dovolání je právě to, že obecný soud nevzal vůbec v potaz pro něj závaznou kogentní úpravu čl. 267 SFEU“.
11. Dovolatel dále navrhl, „aby Nejvyšší soud předložil předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku ve vztahu k principu přednosti práva EU, zásadě rovnocennosti a neexistence vnitrostátní procesní autonomie“, a konečně se domáhal toho, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
14. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle §241a o. s. ř. lze podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). K obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241, se nepřihlíží (odstavec 5).
18. K obsahu dovolání došlému soudu prvního stupně dne 12. 6. 2017, které žalobce sepsal sám, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241 o. s. ř., a v němž uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, Nejvyšší soud nepřihlížel (§241a odst. 5 o. s. ř.) a zabýval se jen dovoláním ze dne 22. 1. 2018, které bylo sepsáno žalobci ustanoveným advokátem.
19. V dovolacím řízení zahájeném dovoláním směřovaným formálně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu není možné pro vady pokračovat v rozsahu, v jakém dovolatel napadá výroky o náhradě nákladů řízení, neboť neuvádí náležitosti vyžadované ustanoveními §241a o. s. ř.
20. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda se aplikuje zákon č. 82/1998 Sb. v kompenzačním řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé porušením práva EU, a to v souvislosti s tvrzenou povinností soudu členského státu Evropské unie předložit předběžnou otázku SDEU, jinak řečeno, zda lze takový nárok podřazovat pod právní tituly odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb., tj. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal.
22. Dovolání je důvodné.
23. Nejvyšší soud na tomto místě předesílá, že v obdobné věci týchž účastníků rozhodl již rozsudkem ze dne 26. 7. 2019. sp. zn. 30 Cdo 3856/2017, přičemž neshledal podstatných důvodů, proč nynější věci postupovat zásadně odlišně.
24. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyřešil otázku, jaké jsou obecně předpoklady vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010 , jakož i na něj navazující rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016 ; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
25. V prvním z označených rozhodnutí s odkazem na judikaturu SDEU, jakož i judikaturu nejvyšších soudů členských států (dále srov. též tam citovaná rozhodnutí), Nejvyšší soud uvedl, že systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb. Členský stát tak nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením práva EU, byť tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje.
26. V rozhodovací praxi SDEU jsou konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, konstruovány následovně:
- cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům; právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo, nebo chrání jeho právní zájem;
- porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu;
- mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost; v rámci posuzování příčinné souvislosti je přitom třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší moci, anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě.
27. Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva. Jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody.
28. V rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, Nejvyšší soud ve vazbě na svoji dosavadní rozhodovací činnosti, jakož i s přihlédnutím k závěrům komentářové literatury (v citovaném rozsudku uvedené), uvedl, že v případě posuzování předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za porušení práva EU soudním rozhodnutím je nutno v prvé řadě vyjít z rozhodovací praxe SDEU. Podmínky, za nichž je členský stát povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva EU, jsou shodné s podmínkami shora uvedenými (srov. bod 25). V případě druhé z uvedených podmínek (závažnosti porušení) je z důvodu zvláštní povahy funkce soudu stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo (rozsudek SDEU ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Rakousku, ze dne 9. 12. 2003, ve věci C-129/00, Komise proti Itálii, nebo ze dne 13. 1. 2004, ve věci C-453/00, Kühne & Heitz NV proti Produktschap voor Pluimvee en Eieren). To, zda k takové skutečnosti došlo, se zkoumá zejména na základě okolností, jimiž se vyznačuje situace, jež mu byla předložena, tedy:
a) míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla;
b) úmyslná povaha protiprávního jednání;
c) omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení;
d) případný postoj zaujatý orgánem EU;
e) nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku.
29. Soudem, jehož rozhodnutí může založit odpovědnost státu za porušení práva EU, je pouze soud rozhodující v posledním stupni, což dáno jednak tím, že pouze takový soud má povinnost za splnění podmínek uvedených v čl. 267 SFEU položit předběžnou otázku k výkladu unijního práva SDEU, jednak tím, že primárně se má účastník domáhat ochrany svých dotčených práv v řízení, v němž je o jeho dotčených právech rozhodováno, a to případně i s využitím řádných a mimořádných opravných prostředků, jsou-li přípustné.
30. V podmínkách České republiky je takovým soudem rozhodujícím v posledním stupni nepochybně Nejvyšší soud jako soud dovolací, bylo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu alespoň objektivně přípustné (tedy, že nebyly naplněny negativní podmínky uvedené v §238 o. s. ř.). Samozřejmě takovým soudem může být i soud odvolací, je-li proti jeho rozhodnutí dovolání objektivně nepřípustné, a může jím být i soud prvního stupně, není-li proti jeho konečnému rozhodnutí přípustné odvolání (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.).
31. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud v citovaném rozsudku shrnul, že Česká republika odpovídá za porušení práva EU rozhodnutím soudu v posledním stupni za předpokladu kumulativního splnění podmínek, že: 1) cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, 2) porušení je dostatečně závažné, a 3) mezi porušením povinnosti ze strany státu a škodou způsobenou poškozenému existuje příčinná souvislost. Z důvodu zvláštní povahy funkce soudu je stát odpovědný jen ve výjimečném případě (porušení práva je dostatečně závažné), jen když soudní rozhodnutí porušilo použitelné právo zjevným způsobem, přičemž pro takový závěr jsou rozhodující: a) míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, b) úmyslná povaha protiprávního jednání, c) omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení, d) případný postoj zaujatý orgánem EU, a e) nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku, přičemž dostatečně závažné porušení práva EU nastane vždy, když bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou SDEU.
32. O nároku na náhradu škody rozhodují soudy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., tedy za podmínek platných pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), avšak požadavek uvedený v §8 OdpŠk spočívající ve zrušení posuzovaného rozhodnutí pro nezákonnost se neuplatní, neboť by v podmínkách české právní úpravy prakticky znemožňoval nebo nadměrně ztěžoval získání náhrady škody (zásada efektivity), pakliže porušení práva EU není důvodem zmatečnosti, ani obnovy řízení (srov. §228 a §229 o. s. ř.), a v obecné rovině není ani důvodem pro zásah Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz.). V jakém pořadí v řízení o náhradě škody bude soud posuzovat naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti státu (povaha porušeného pravidla, závažnost porušení či příčinná souvislost), se pak v každém konkrétním případě bude řídit zásadou hospodárnosti řízení.
33. V nyní projednávané věci se přitom jedná o situaci, zda Městský soud v Praze měl před svým rozhodnutím ve věci usnesením ze dne 13. 2. 2012, č. j. 30 Co 584/2011-35, předložit předběžnou otázku SDEU ve smyslu ustanovení čl. 267 SFEU či nikoliv.
34. Je tak zřejmé, že pokud odvolací soud zamítl nárok žalobce pro absenci odpovědnostního titulu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., dospěl k jinému řešení, než jaké bylo následně přijato v judikatuře Nejvyššího soudu, podle kterého v případě tvrzeného porušení práva EU soudem, proti jehož rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, není třeba trvat na zrušení či změně takového rozhodnutí. Odvolací soud se rovněž nezabýval tím, zda Městský soud v Praze při svém rozhodnutí o nepředložení předběžné otázky SDEU jednal jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, ani existencí dalších obligatorních předpokladů odpovědnosti státu za porušení práva EU, tedy zda cílem porušeného unijního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, zda případné porušení unijního předpisu posuzovaným rozhodnutím by bylo možno hodnotit jako dostatečně závažné, a zda mezi porušením unijního předpisu a škodou je dána příčinná souvislost. Z uvedených důvodů je jeho rozhodnutí nesprávné.
VI. Závěr
35. Nejvyšší soud, vzhledem k výše uvedenému, napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
36. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně znovu posoudí, zda Městský soud v Praze při svém rozhodování o nepředložení předběžné otázky SDEU v usnesení ze dne 13. 2. 2012, č. j. 30 Co 584/2011-35, rozhodoval jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky. Bude-li tomu tak, následně se bude zabývat otázkami, zda: 1) cílem (podle žalobce) porušeného unijního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, 2) porušení je dostatečně závažné, přičemž z důvodu zvláštní povahy funkce soudu je stát odpovědný jen ve výjimečných případech, kdy soudní rozhodnutí porušilo použitelné právo zjevným způsobem, a 3) mezi porušením unijního předpisu a škodou existuje příčinná souvislost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016).
37. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu