ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1302.2018.5
sp. zn. 30 Cdo 1302/2018-235
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce Mgr. Lukáše Raidy , se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 875/275, jako správce konkursní podstaty úpadkyně Union banka, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41034261, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 30. dubna 635/35, zastoupeného Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111 se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 103/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 10. 4. 2014 domáhá po žalované zaplacení částky 25 894 682 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky za období od 28. 12. 2013 do zaplacení s tím, že usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 33 K 10/2003 byl dne 29. 5. 2003 prohlášen konkurs na majetek společnosti Union banka, a. s. „v likvidaci“ a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalobce. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 10. 2011, č. j. 10 Cmo 6/2011-125, rozhodl o žalobě podané proti žalobci (správci konkursní podstaty) tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci zaplatit společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED částku 25 881 058 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 12. 5. 2006 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 13 624 Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 2. 12. 2011 a vykonatelnosti dne 6. 12. 2011. Dne 15. 12. 2011 byla žalobci doručena výzva společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED k úhradě částky. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal žalobce dovolání. Z důvodu, že dovolání nemá odkladný účinek, pod hrozbou vedení exekučního řízení a nárůstu výše dluhu, dne 22. 12. 2011 žalobce uhradil společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED jistinu a náhradu nákladů řízení. Úroky z prodlení hrazeny nebyly, neboť podle zákona o konkursu a vyrovnání jsou z uspokojení vyloučeny, což uvedl i konkursní soud, který usnesením ze dne 10. 1. 2012 uložil žalobci nezaplatit úroky z prodlení podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 10 Cmo 6/2011-125. S ohledem na nezaplacení úroků z prodlení byla žalobci znovu doručena výzva k úhradě a dne 13. 4. 2012 byl podán společností MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED návrh na nařízení exekuce. Na základě dovolání podaného žalobcem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, č. j. 29 Cdo 663/2012-151, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2011, č. j. 10 Cmo 6/2011-125, v jeho měnícím vyhovujícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pravomocný rozsudek byl zrušen pro nezákonnost, neboť odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu názoru. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2013, č. j. 10 Cmo 6/2011-213, byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2010, č. j. 32 Cm 1/2007-92, ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta, potvrzen a žalobce v té věci byl zavázán k náhradě nákladů řízení. Jelikož žalobce vyplatil na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 10 Cmo 6/2011-125 částku 25 894 682 Kč, jedná se o bezdůvodné obohacení společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED. Pohledávka na vydání uvedeného bezdůvodného obohacení je nedobytná s ohledem na chování dlužníka, neboť společnost MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED nereagovala na výzvy žalobce k vrácení zaplacené částky, sídlo společnosti je na Seychelských ostrovech a žalobce má nízkou znalost majetkových poměrů dlužníka. MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED se zbavila jediné majetkové hodnoty, a to pohledávky uplatněné v konkursu na Union Banku, a. s. Na konkurzní podstatě tedy vznikla škoda, za níž odpovídá žalovaná. Žalobce 20. 6. 2013 uplatnil nárok u žalované. Dne 22. 2. 2016 žalobce podal proti společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED žalobu, předběžné projednání žaloby se konalo dne 16. 3. 2016, dne 6. 7. 2016 proběhlo ústní jednání a protistraně byla poskytnuta lhůta pro přípravu vyjádření k žalobě a pro založení čestného prohlášení. Jednání bylo odročeno na 14. 9. 2016 a řízení nebylo dosud skončeno. Žalobce dále namítal, že žalovaná společnost zanikla.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 23 C 103/2014-152, rozhodl tak, že zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 25 894 682 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28. 12. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 25 894 682 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28. 12. 2013 do zaplacení, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 693 108,33 Kč k rukám Mgr. Andrey Žátkové, advokátky, do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně měl za prokázané, že se žalobce obrátil na žalovanou se žádostí o předběžné projednání nároku posléze uplatněného žalobou a že jej žalovaná odškodnit odmítla. Žalobce dne 22. 2. 2016 podal žalobu proti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED na zaplacení 25 881 058 K č u The Supreme Court of Seychelles a jednání bylo nařízeno na 16. 5. 2016. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2011, č. j. 10 Cmo 6/2011-125 bylo žalobci (v postavení žalovaného) uloženo zaplatit společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED částku 25 881 058 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 624 Kč a uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 12. 2011 a vykonatelnosti 6. 12. 2011. Částka 25 881 058 Kč byla uhrazena dne 21. 12. 2011 a částka 13 624 Kč dne 20. 12. 2011. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, č. j. 29 Cdo 663/2012-151, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2011, č. j. 10 Cmo 6/2011-125, v měnícím vyhovujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 10 Cmo 6/2011-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým byl zamítnut návrh, aby bylo žalovanému uloženo vydat žalobci částku 25 881 058 Kč.
5. Soud prvního stupně žalobu zamítl „pro tentokrát“, jelikož žalobu pokládal za předčasnou. Ta byla podána proti státu, jako po posledním dlužníkovi, přičemž již ze samotných tvrzení žalobce plyne, že ten vede na Seychelských ostrovech řízení, v rámci něhož byla nařízena jednání, jedno jednání proběhlo dne 6. 7. 2016 a protistraně byla poskytnuta lhůta k vyjádření a založení čestného prohlášení. Pokud žalobce současně tvrdí, že společnost MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED neexistuje, je takové tvrzení v rozporu s tvrzením o vedení řízení proti uvedené společnosti u The Supreme Court of Seychelles, které bylo v řízení prokázáno.
6. Odvolací soud provedl důkaz listinou – ověřeným překladem oficiálního výpisu z obchodního rejstříku vydaného registrátorem mezinárodních obchodních společností Seychelské republiky ze dne 15. 3. 2017, ze kterého zjistil, že společnost MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED se sídlem 306 Victoria House, Mahé, Seychelles, reg. č. 014190, s datem vzniku 2. 2. 2004, je vedena ve stavu „vyškrtnutá“.
7. Odvolací soud následně konstatoval, že zjištění soudu prvního stupně o skutkovém stavu jsou dostatečná a odvolací soud z nich může vycházet. Prokázána byla existence odpovědnostního titulu, tj. nezákonného rozhodnutí – rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2011, č. j. 10 Cmo 6/2011-125, který byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 29 Cdo 663/2012-151, částečně zrušen. Prokázáno rovněž bylo, že žalobce na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED plnil. Podle názoru odvolacího soudu, pokud se jedná o právní posouzení věci, soud prvního stupně v zásadě nepochybil, jestliže v okamžiku vyhlášení rozsudku rozhodl tzv. „pro tentokrát“, neboť tak, jak byla situace v době jeho rozhodování prokázána, nebylo možno vyloučit, že se žalobce může domoci svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti původnímu dlužníku. Odvolací soud uvedl, že se neztotožňuje s argumentací žalobce ohledně odpovědnosti státu bez dalšího, neboť rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, dopadá na věc skutkově odlišnou. Soud následně uvedl, že již uběhl určitý čas od doby projednání věci odvolacím soudem. Žalobce dále tvrdí a prokazuje, že se mu proti primárnímu dlužníku nepodařilo domoci dosud ničeho a současně tvrdí i jiné důvody, které takovou možnost reálně vylučují. Na základě provedeného dokazování je možno rozhodnout konečným rozhodnutím. Předpoklady pro takový postup stanovené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013, byly naplněny. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena i v závěru, že k prokázání nemožnosti dosáhnout plnění dlužníkem není vždy nezbytné, aby poškozený nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení, a aby tak byl znám jeho negativní výsledek. Pokud je z okolností případu zřejmé, že by žaloba nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby a uspokojení nároku, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit (k tomu odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008). Vznik škody na své straně je však poškozený povinen prokázat. Žalobce dostatečně prokázal, že činil kroky k vymožení žalované částky zahájením řízení proti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED, a rovněž jeho další tvrzení (neexistence majetku na území České republiky, zbavování se majetku obecně, nedostatek pravomoci českých soudů v Seychelské republice) dle názoru odvolacího soudu dostatečně prokazují závěr, že jeho právo, tj. nárok na vydání bezdůvodného obohacení, uspokojeno nebude. Ze strany žalované nebyly ani tvrzeny konkrétní skutečnosti a k nim navrhovány konkrétní důkazy, které by uvedené závěry vyvracely.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, přičemž k přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž od otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 Co 318/2017-184, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.
9. Dovolatelka konkrétně namítá, že odvolací soud rozhodl v přímém rozporu se závěry dovolacího soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněným pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudkem téhož soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, a rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013, podle kterých odpovědnost státu nastupuje subsidiárně, a nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci tedy může být vůči státu úspěšně uplatněna až tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval judikatorní závěr, podle nějž vždy není nutné, aby poškozený tvrdící škodu spočívající ve ztrátě dobytnosti pohledávky způsobené nezákonným rozhodnutím nezbytně vymáhal vůči dlužníkovi v soudním řízení. Skutečnost, že by žaloba proti dlužníkovi nemohla uspět, vzal odvolací soud za prokázanou jen z tvrzení žalobce, které se navíc v průběhu řízení měnilo, aniž by přihlédl k argumentaci dovolatelky a důkazům provedeným soudem prvního stupně. Není vůbec zřejmé, zda důvodem pro rozhodnutí odvolacího soudu je to, že nemá smysl vymáhat pohledávku na území jiného státu (Seychelské republiky), řízení zahájené proti primárnímu dlužníkovi před The Supreme Court of Seychelles skončilo neúspěšně, nebo proto, že primární dlužník zanikl bez právního nástupce. Odvolací soud navíc vůbec neposuzoval otázku spoluzavinění věřitele na případném zániku dobytnosti pohledávky plynutím času. I kdyby závěry odvolacího soudu byly správné, pohledávka by se v důsledku zániku primárního dlužníka stala nedobytnou až dnem jeho zániku, tj. po uplynutí několika let od doby vzniku pohledávky. Nečinnost věřitele a následná nedobytnost pohledávky zakládá faktickou spoluodpovědnost věřitele na vzniklé škodě, to navíc za situace, kdy věřitelem je správce konkursní podstaty, tedy osoba s odbornou způsobilostí. Pokud tedy správce konkursní podstaty nekonal (nevymáhal aktivně pohledávku) a v důsledku plynutí času došlo k zániku dlužníka, není možné odpovědnost v plném rozsahu přenést na stát jako posledního dlužníka. Odvolací soud tedy nesprávně posoudil právní otázku, zda nečinnost věřitele a následná nedobytnost pohledávky zakládá spoluodpovědnost věřitele na vzniklé škodě za situace, kdy věřitelem je osoba odborně způsobilá, tedy správce konkursní podstaty. Dovolatelka dále předestírá otázku, zda subsidiární odpovědnost státu jako posledního dlužníka nastupuje tehdy, pokud primární dlužník tvrdí, že sama nutnost vymáhání pohledávky před soudem jiného státu zakládá nemožnost uspokojení pohledávky vůči primárnímu dlužníkovi. Tuto dovolatelka pokládá za dovolacím soudem dosud neřešenou.
10. Žalobce se k dovolání vyjádřil, přičemž namítl, že dovolání nemůže být shledáno přípustným, jelikož vymezení přípustnosti obsažené v dovolání není po právu. Dovolatelka nemůže namítat, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně jde o otázku dovolacím soudem neřešenou. Z dovolání není patrné, zda ve vztahu k dovolacímu důvodu 1 (jak jej označuje dovolatelka) uplatnila přípustnost opírající se o vyřešení hmotného či procesního práva. Dovolatelka rovněž pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu, aniž by řádně uvedla konkrétní důvod jeho přípustnosti. Rozhodnutí, na která je v dovolání poukazováno, nejsou přiléhavá a nevyplývá z nich podmínka pravomocného zamítavého rozhodnutí soudu vůči primárnímu dlužníkovi. Odvolací soud provedl správné právní posouzení věci a tímto právním posouzením se neodchýlil od označené judikatury Nejvyššího soudu. V samotném dovolání je konstatováno, že za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby a uspokojení nároku, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit. Dovolatelka zjevně nezpochybňuje správnost právního posouzení, ale správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro ni nepříznivé právní posouzení založil. Pokud je dále uváděno, že dalším dovolacím důvodem je otázka nesprávně posouzená odvolacím soudem, tedy to, zda nečinnost věřitele a následná nedobytnost pohledávky zakládá spoluodpovědnost věřitele na vzniklé škodě, navíc za situace, že věřitelem je správce konkursní podstaty, tedy osoba odborně způsobilá, pak ani ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu dovolatelka určitě a srozumitelně neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly vést k právnímu závěru o spoluzavinění žalobce, nebyly v řízení tvrzeny, natož prokazovány. Byla-li předestřena otázka, zda je správný faktický závěr odvolacího soudu o tom, že subsidiární odpovědnost státu jako posledního dlužníka nastupuje tehdy, pokud primární dlužník tvrdí, že sama nutnost vymáhání pohledávky před soudem jiného státu zakládá nemožnost uspokojení pohledávky vůči primárnímu dlužníkovi, jedná se rovněž spíše o zpochybnění právních závěrů prostřednictvím kritiky správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu. Ke skutkovému zjištění o nemožnosti uspokojení pohledávky vůči primárnímu dlužníku odvolací soud dospěl na základě vícero skutečností, zejména vyškrtnutí dlužníka z rejstříku odpovídajícího tuzemskému obchodnímu rejstříku, neexistence majetku na území ČR a zbavování se majetku obecně. Dovolatelkou nebyly tvrzeny žádné konkrétní skutečnosti a k nim navrhovány důkazy, které by vyvracely závěry odvolacího soudu v tomto směru. V rámci dovolacího řízení nelze skutkové zjištění soudů nižších stupňů přezkoumávat. Na předestřené otázce tedy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Žalobce má za to, že výzvy, které adresoval primárnímu dlužníku prostřednictvím V., je s ohledem na konkrétní okolnosti třeba pokládat za řádně učiněné. Dovolání proti výroku o nákladech řízení není bez dalšího přípustné. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Dovolací soud v dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu [rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž v souladu s §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná osoba, která má právnické vzdělání, a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
15. Ačkoliv dovolatelka vymezuje dvojí přípustnost dovolání (konkrétně namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené), nevzniká pochybnost, že takto činí samostatně ve vztahu ke dvěma dovolacím důvodům nesprávného právního posouzení. Dovolání tedy netrpí vadou spočívající ve vymezení dvojí (logicky se vylučující) přípustnosti dovolání ve vztahu k jediné otázce (a dovolacímu důvodu). Skutečnost, že dovolatelka nerozlišuje, zda otázky dovolacímu soudu předkládané mají charakter otázek hmotněprávních či procesněprávních dovolání rovněž nečiní vadným.
16. Co se týká tvrzeného rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou soudu dovolacího, je v dovolání konkrétně namítnuto, že odvolací soud dospěl k závěru o nedobytnosti pohledávky po primárním dlužníkovi pouze na základě tvrzení žalobce. Tento názor v zásadě odpovídá obsahu odůvodnění napadeného rozsudku.
17. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení právní otázky týkající se zjištění stavu nedobytelnosti pohledávky po primárním dlužníkovi jakožto podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody proti státu jakožto posledním dlužníkovi.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Podle §1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako OdpŠk) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
19. Podle §2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.
20. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
21. Podle §6 o. s. ř. v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.
22. Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odst. 4).
23. Podle §120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odst. 1). Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst. 2). Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odst. 3).
24. Podle §213b o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odst. 1). Porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (odst. 2).
25. Dovolací soud již např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, uvedl, že: „[š]kodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 o.s.ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.“
26. Rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci nedávají pochybovat o skutečnosti, že soudy rozhodovaly podle principu státu jako posledního dlužníka. Jak uvádí výše zmíněná judikatura dovolacího soudu (a rovněž tak plyne z rozhodnutí, na které bylo poukázáno v dovolání), vznik škody spočívající ve ztrátě (nedobytelnosti) pohledávky vůči primárnímu dlužníku prokazuje poškozený.
27. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že soud měl za prokázanou toliko skutečnost, že žalobce činil kroky k vymožení žalované částky v řízení vedeném proti primárnímu dlužníkovi v Seychelské republice, což je ovšem skutečnost sama o sobě zjevně neosvědčující stav nevymahatelnosti pohledávky. K uvedenému odvolací soud doplnil, že závěr o nedobytnosti práva je dále dostatečně prokazován tvrzeními žalobce o neexistenci majetku (pozn. zjevně myšleno primárního dlužníka) na území České republiky, zbavení se majetku obecně a nedostatku pravomoci českých soudů v Seychelské republice. Následně bylo v napadeném rozhodnutí konstatováno, že dovolatelka netvrdila řádné konkrétní skutečnosti a k nim nenavrhovala konkrétní důkazy, které by uvedené závěry vyvracely. Jakékoliv důkazy ohledně existence či zbavování se majetku na straně primárního dlužníka nebyly provedeny. Z jakého důvodu soud postupoval uvedeným způsobem, tj. vzal za svá tvrzení žalobce, z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá.
28. Nabízí se v první řadě možnost, že odvolací soud pokládal žalobcova dílčí tvrzení, která jej následně vedla k závěru o nedobytnosti pohledávky po primárním dlužníkovi, za nesporná. Podle názoru dovolacího soudu ovšem znění §120 odst. 3 a §6 o. s. ř. nedává podklad pro závěr, že shoda na tvrzení (a z toho daná možnost netrvat na prokazování tvrzené skutečnosti) vyplývá ze samotné absence popírání daného tvrzení protistranou. Vyžaduje-li se totiž v §120 odst. 3 o. s. ř. shodné tvrzení účastníků, nelze pod daný pojem zahrnout takové tvrzení jedné strany, k němuž strana druhá zaujala indiferentní postoj. Ustanovení §6 o. s. ř. s uvedeným není v rozporu, neboť nedává příkaz k zjišťování pouze takových skutečností, které byly za sporné výslovně označeny, ale těch, které spornými skutečně jsou. Uvedené neznamená, že by mlčení (resp. nerozporování) podle konkrétních okolností případu nemohlo svědčit o souhlasu s určitým tvrzením, za stávající úpravy však nelze bez dalšího položit rovnítko mezi nerozporované tvrzení a tvrzení shodné. Rovněž tuzemská právní věda obecně neakceptuje, že by stávající právní úprava dávala podklad pro závěr, podle kterého je shodným tvrzením účastníků i takové tvrzení jedné strany, k němuž se druhá strana nevyjádřila, či jej nepopřela (podrobněji viz např. COUFALÍK, Petr. Shodná tvrzení účastníků řízení. Časopis pro právní vědu a praxi . [Online]. 2015, č. 3. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/5290 ).
29. Ustanovení §6 o. s. ř. ve své první větě klade na postup soudu požadavky předvídatelnosti a součinnosti s účastníky řízení. Vyloučen by tedy měl být vznik situace, kdy by byl účastník překvapen závěrem soudu o tom, co je mezi stranami pokládáno za shodně tvrzené. K uvedené situaci, v projednávané věci ovšem zjevně došlo, neboť ačkoliv dovolatelka rozporovala tvrzení žalobce o nevymahatelnosti pohledávky po primárním dlužníkovi, odvolací soud vzal za prokázaná dílčí tvrzení, z nichž následně učinil závěr o nevymahatelnosti pohledávky. K uvedenému došlo v průběhu odvolacího řízení (přičemž soud prvního stupně měl žalobu za předčasnou z důvodu do té doby nenastalé existence škody způsobené státem), bez upozornění, že soud míní přehodnotit závěr soudu prvního stupně s ohledem na dílčí tvrzení, ke kterým se dovolatelka v řízení dosud nevyjadřovala, a po provedení důkazu o vyškrtnutí primárního dlužníka z rejstříku v Seychelské republice (ačkoliv z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že soud k zjištěním z uvedeného důkazu plynoucím nepřihlížel). Postup odvolacího soudu tedy nelze mít za předvídatelný, neboť dovolatelka si nemohla být vědoma, že má popírání tvrzení o nedobytelnosti pohledávky po primárním dlužníkovi případně substancovat.
30. Dovolací soud považuje rovněž za možné, že odvolací soud svým postupem řešil situaci relativně zřejmé důkazní nouze na straně žalobce. V souvislostech daného případu [v rámci něhož se žalobce mimo jiné v důsledku namítaného nezákonného rozhodnutí ocitl v situaci, kdy mu bylo pravomocně uloženo plnit subjektu, se kterým (zřejmě) před škodnou událostí nebyl v jakémkoliv poměru a o jehož poměrech (zejména schopnosti uhradit dluh) je obtížné čehokoliv zjistit, přičemž v průběhu nynějšího soudního řízení dovolatelka uplatňuje postavení tzv. „posledního dlužníka“] lze považovat za spravedlnosti odporující, pokud by žalobce měl nést nepříznivé následky neprokázání okolnosti, zda je pohledávka po primárním dlužníkovi nedobytná. Daný stav ovšem nelze řešit tak, že soud bez bližšího zdůvodnění a bez příležitosti druhé procesní strany k reakci příjme určitá tvrzení za prokázaná. Při řešení nastíněné situace, tj. nezaviněné důkazní nouze, lze vyjít ze závěrů právní vědy (z aktuální literatury viz např. LAVICKÝ, Petr. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním . Praha: Leges a Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017. s. 215-230). Účastníkům musí být ovšem ozřejměno, čeho se po nich žádá, a soudem přijaté řešení musí být samozřejmě též srozumitelně vysvětleno v odůvodnění rozhodnutí.
31. Jelikož dovolání bylo shledáno přípustným, dovolací soud přihlížel též k námitce, prostřednictvím které bylo odvolacímu soudu vytýkáno, že neposoudil otázku zavinění (resp. spoluzavinění) poškozeného na vzniku škody způsobené nikoliv včasným a dostatečným postupem vůči primárnímu dlužníkovi. Odvolací soud se touto obranou dovolatelky, která byla v základu předestřena při jednání u Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2016, jakkoliv nezabýval, ačkoliv její relevance vyvstala s ohledem na změnu posouzení odvolacím soudem. Uvedené opomenutí je třeba považovat za další vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Shrnuto výše uvedené, dovolatelce je nutné přisvědčit v názoru, že odvolací soud nemohl dospět k závěru o nevymahatelnosti pohledávky po primárním dlužníkovi pouze na základě tvrzení protistrany, a i pokud vzal odvolací soud za své, že pohledávka žalobce za primárním dlužníkem je nevymahatelnou, měl dovolatelce umožnit vést obranu, jíž nebyla (vzhledem k názoru soudu prvního stupně) v dosavadním řízení věnována pozornost. Dovolání je tedy důvodné.
33. Pokud dovolatelka klade otázku, zda subsidiární odpovědnost státu jako posledního dlužníka nastupuje tehdy, pokud primární dlužník tvrdí, že sama nutnost vymáhání pohledávky před soudem jiného státu zakládá nemožnost uspokojení pohledávky vůči primárnímu dlužníkovi, nemá dovolací soud za to, že by na vyřešení takto formulované otázky rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, a vzhledem k výše učiněným závěrům, jež samy vedou ke zrušení napadeného rozhodnutí, by bylo též nadbytečné se jí zabývat.
V. Závěr
34. Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému zrušil, podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
35. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu