ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1361.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1361/2018-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně TIKALIN, a. s., IČO 03255891, se sídlem v Praze 3, Koněvova 266/141, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 128/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017, č. j. 68 Co 176/2017-247, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 1 067 080 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 19. 5. 2016 do zaplacení z důvodu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, neboť v rámci trestního řízení její právní předchůdkyni – Omnirent s. r. o. bylo nepřiměřeně dlouho zadržováno vozidlo, za které v průběhu zadržení po dobu dvou let musela hradit splátky úvěru v celkové výši 814 824 Kč včetně měsíčních plateb zákonného pojištění vozidla a za dobu zadržení vozidla se snížila jeho cena o 208 000 Kč, přičemž za zprovoznění a uvedení vozidla do plně funkčního stavu po jeho vrácení zaplatila 44 256 Kč, za vypracování znaleckého posudku pak uhradila odměnu ve výši 3 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 15 C 128/2016-226, zamítl žalobu co do částek 814 824 Kč, 208 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 19. 5. 2016 do zaplacení (výrok I) a 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 19. 5. 2016 do zaplacení (výrok III), uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 44 256 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 19. 5. 2016 do zaplacení (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 68 Co 176/2017-247, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (I) potvrdil, ve vyhovujícím výroku o věci samé (II), v zamítavém výroku o věci samé (III) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (IV) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, napadla včasným dovoláním žalobkyně, která přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
Jako první předkládá žalobkyně otázku: „Zda v případě, že je nedůvodně dlouho zadržováno vozidlo a dochází tedy k nesprávnému úřednímu postupu, avšak po tuto dobu je žalobkyně povinna hradit splátky úvěru, kterým bylo vozidlo pořízeno, a to včetně úroků za tento úvěr, a dále je povinována hradit i platbu povinného pojistného za pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) představují tyto platby újmu (škodu) na její straně?“ Podle žalobkyně u financování vozidla (ať již leasingem nebo splátkami úvěru) platí, že tyto jednotlivé platby sice obsahují části hodnoty vozidla, úroky, popřípadě pojištění, ale především tyto platby umožňují užívání vozidla osobou, která platby provádí. V posuzovaném případě však žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně nemohla v rozhodném období vozidlo užívat, přičemž zmenšení jejího majetku sice prvoplánově vzniká v důsledku úhrady smluvního závazku, ale v důsledku protiprávního jednání orgánů činných v trestním řízení. Zdůraznila dále, že doba zadržení vozidla byla zcela nedůvodná a tedy protiprávní, přičemž žádosti o vydání vozidla bylo vyhověno až po dvou letech od jeho zadržení. Poukázala dále na to, že byla povinna platit tzv. povinné ručení, přestože po rozhodné období nemohla objektivně provozem vozidla způsobit jakoukoliv újmu, a v případě, kdyby je nehradila, bylo by po ní vymáháno. Tyto úhrady by tedy měly jít k tíži žalované.
Dále má žalobkyně za to, že právní posouzení soudů obou stupňů neobstojí i z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to „Zda snížení obvyklé ceny vozidla jdoucí k její tíži v důsledku plynutí času představuje škodu a zda tato může být v příčinné souvislosti s nepřiměřeně dlouhým zadržováním vozidla?“ Žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, zdůraznila, že vozidlo ztrácelo po dobu dvou let hodnotu, aniž by jej mohla užívat a že jí bylo vráceno v nižší hodnotě, než v jaké bylo vydáno, přičemž pokles ceny vozidla musí jít k tíži žalované. Ohledně příčinné souvislosti vzniku škody s nesprávným úředním postupem odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013. Podle žalobkyně nebýt nesprávného úředního postupu v daném případě, nebyla by časová ztráta hodnoty vozidla jí objektivně vnímatelná jako škoda, přičemž je nutno časové snížení hodnoty vozidla posuzovat odlišně od běžné situace a běžného poklesu hodnoty vozidla, kdy podle §80 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) rozhodnutí o vrácení nebo vydání věci musí být vydáno neprodleně poté, co věci nejsou třeba k dalšímu řízení. Přitom s vrácením věci není třeba vyčkávat až do skončení trestního řízení a vozidlo mělo být vráceno neprodleně, k čemuž odkázala na §2 odst. 4 část věty za středníkem trestního řádu, s tím, že nerespektování této skutečnosti má jednoznačně důsledky z hlediska uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
Žalobkyně navrhla, aby byly rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušeny a aby byla v tomto rozsahu věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První žalobkyní položená otázka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť uzavřel-li odvolací soud, že zaplacené splátky úvěru společnosti ŠKOfin, s. r. o., ze strany právní předchůdkyně žalobkyně v celkové výši 814 824 Kč, za dobu od jeho zadržení v roce 2013 do doby jeho vrácení nepředstavují škodu ve smyslu §442 obč. zák., protože splátky úvěru za vozidlo by hradila i za předpokladu, kdyby vozidlo nebylo zadrženo Policií ČR po uvedenou dobu a žalobkyně by jej užívala, nijak se tím ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od dále uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ke shora uvedenému lze odkázat na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004, a ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1127/2006 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ), ve kterých byla řešena otázka nemožnosti užívání vozidla (odebrání předmětu leasingu/vydání předmětu leasingu Policii ČR) a povinnost splácet leasingové splátky. Dále je možné odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3184/2007, a na navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3518/2011 . Tato rozhodnutí se sice výslovně netýkala nemožnosti užívání vozidla a s tím případně spojeného vzniku škody, ale s ohledem na to, že v těchto rozhodnutích byla řešena otázka ušlého zisku ve vztahu k důvodnému očekávání, zda by se majetkový stav vlastníka věci při pravidelném běhu věcí zvětšil, lze tyto závěry, použít i na daný případ. Otázka pravidelného běhu věcí pak byla také řešena např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3837/2014, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 310/2013.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani druhá žalobkyní položená otázka, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti za škodu, byť ne se zcela přiléhavým právním zdůvodněním, že se nejedná o škodu ve smyslu §442 obč. zák.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, publikovaném pod č. 35/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, s odkazem na §442 odst. 1 obč. zák. uvedl následující: „Žalobce vychází z předpokladu, že mu vznikla škoda tím, že se v průběhu let 2010 až 2012 snížila obvyklá cena jeho motorového vozidla, které nadto nemohl užívat proto, že mu nebylo vydáno rozhodnutí o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla. Jestliže se snížila hodnota žalobcova majetku (aktiv), vznikla mu tím škoda ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák., jak je výše vysvětleno. Otázkou však zůstává, zda se tak stalo v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem správního orgánu nebo z příčiny jiné. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013. V posuzované věci to znamená, že lze nesprávný úřední postup správního orgánu spočívající v nepřiměřené délce řízení o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla považovat za příčinu poklesu obvyklé ceny vozidla jen tehdy, pokud, nebýt této příčiny, by k jejímu poklesu nedošlo. Podle §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Žalobce konstruuje svou škodu jako rozdíl mezi obvyklou cenou, za kterou předmětné vozidlo v roce 2010 pořídil a jeho obvyklou cenou v roce 2012. Z citovaného §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. je zřejmé, že se obvyklou cenou rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Obvyklá cena je proto určována poměry na trhu s určitým zbožím, v daném případě s osobními vozidly. Žalobcem tvrzený pokles obvyklé ceny vozidla je pak odvislý od poměrů na daném trhu, který je na žalobcem tvrzeném nesprávném úředním postupu zcela nezávislý. Jinak řečeno, k poklesu obvyklé ceny žalobcova vozidla by došlo bez ohledu na existenci či neexistenci nesprávného úředního postupu, který proto nelze považovat za jeho příčinu.“
Pokud dovolatelka požadovala, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku poklesu ceny vozidla v důsledku plynutí času, tak kromě jistě pochopitelného konstatování, že vozidlo ztrácelo po dobu dvou let hodnotu, aniž by jej mohla užívat, přičemž vozidlo jí mělo být vráceno neprodleně a nebýt nesprávného úředního postupu, nebyla by pro ni ztráta hodnoty vozidla objektivně vnímatelná jako škoda, zde nebyla ze strany dovolatelky předložena žádná právní argumentace, která by měla vést ke změně rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O nákladech řízení, včetně tohoto řízení dovolacího, rozhodne soud v konečném rozhodnutí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu