ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2037.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2037/2019-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci ve věci žalobce B. V., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 63 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 262/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019, č. j. 13 Co 33/2019, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením odmítl odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2018, č. j. 31 C 262/2015 – 140, neboť nebylo způsobilé projednání ve smyslu §209, 211 a 43 odst. 2 o. s. ř.
Žalobce podal dovolání, přestože byl odvolacím soudem řádně poučen o tom, že dovolání není v dané procesní situaci přípustné. Nebyl taktéž zastoupen advokátem dle §241 o. s. ř.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §238 odst. 1 písm. e) není dovolání přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost dle §229 odst. 4 o. s. ř., dovolací soud jej proto dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy bylo dovolání Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci odmítnuto, nebylo již o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodováno.
Nejvyšší soud se nezabýval žádostí o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků, neboť uplatněné dovolání není objektivně přípustné (viz výše), jedná se tedy o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (již ze skutkových tvrzení žadatele obsažených v žádosti nebo i v původním žalobním návrhu, aniž by bylo třeba provádět dokazování, je nepochybné, že žalobci nemůže být vyhověno) a z úřední činnosti dovolacího soudu je soudu známo, že dovolatel takové žádosti podává rutinně, bez bližšího odůvodnění, které není řádně dodáno ani po výzvě soudu, a že žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných, jako v tomto případě) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, 30 Cdo 4355/2018).
Na soudu prvního stupně nyní je, aby podle §3 odst. 3 a §4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, rozhodl o poplatkové povinnosti žalobce za dovolací řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 7. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu