ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2041.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2041/2019-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce S. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 59/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 55 Co 345/2018-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 9. 2018, č. j. 16 C 59/2017-117, zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku ze žaloby (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto soudy rozhodly v řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmy související s trestním řízením, vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec pod sp. zn. 57 T 5/2015.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovoláním předestřené otázky, v jakém formátu má být uvedeno číslo účtu soudu u peněžního ústavu, na nějž má být k dodatečné výzvě uhrazen soudní poplatek a zda může být účastník odpovědný za včasné neuhrazení soudního poplatku, byl-li ve výzvě soudu uveden nepřesně účet, na nějž má být plněno, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud vycházel z toho, že formát čísla účtu byl v usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 8. 2018, č. j. 16 C 59/2017-116, vyzývající žalobce k dodatečné úhradě včas nezaplaceného soudního poplatku, uveden zcela správně a úplně a byl to naopak výlučně žalobce, kdo pochybil při zadávání příkazu k jeho úhradě prostřednictvím vlastního internetového bankovnictví a zavinil, že soudní poplatek nebyl v určené lhůtě uhrazen.
Žalobce ve skutečnosti v dovolání zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu (o správnosti formátu i čísla účtu označeného ve výzvě soudu), ze kterých odvolací soud vycházel při právním posouzení shora uvedených kritérií. Žalobce proto konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Rovněž navazující otázka, zda mělo být číslo účtu soudu uvedeno ve výzvě nikoliv v tzv. „národním formátu“ (BBAN - Basic Bank Account Number), nýbrž v tzv. mezinárodním formátu [IBAN - International Bank Account Number] přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť z obsahu spisu se nepodává, že by žalobce, který je občanem České republiky s obvyklým pobytem tamtéž, a který má zřízen běžný korunový účet č. XY u České spořitelny, a.s., měl soudní poplatek vyměřený částkou 2 000 Kč hradit prostřednictvím tzv. přeshraniční platby, jak má na mysli článek 2 písmeno a) bod (i) a (ii) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2560/2001 ze dne 19. prosince 2001, o přeshraničních platbách v eurech.
Nejvyšší soud doplňuje, že nepřehlédl, že na základě pozdější výzvy soudu k úhradě soudního poplatku z dovolání, v níž bylo uvedeno číslo účtu soudu zcela shodným způsobem, jako v předchozí výzvě dovoláním kritizované, byl žalobce schopen řádně a včas soudní poplatek z dovolání uhradit.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, nebo ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.
V usnesení ze dne 20. 6.2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, Ústavní soud dále vyložil, že neuvedení čísla účtu ve v dodatečné výzvě k úhradě soudního poplatku „není zásadní vadou stanoveného postupu přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť zákon soudci pouze předepisuje, jaké způsoby úhrady soudního poplatku musí akceptovat, nikoliv jaké konkrétní náležitosti má v této souvislosti výzva mít.“
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu