ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2078.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2078/2018-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce P. F., nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 113 794 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 76/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 55 Co 45/2017-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2016, č. j. 41 C 76/2012-129, zamítl žalobu o zaplacení 113 794 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení celkové částky ve výši 113 794 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby náhrady skutečné škody ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím a náhrady ušlého zisku ve výši 63 794 Kč s příslušenstvím, přičemž škoda měla být žalobci způsobena postupem orgánů státu při „povolení vzniku investiční společnosti Futurum, a. s.“, a při výkonu dohledu nad činností této společnosti, jež mimo jiné spravovala podílový fond FUTURUM AURUM.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Dovolatel v dovolání zejména předestřel, že „žalovaný a další státní orgány se nemohou vymluvit z odpovědnosti za dozor nad činností fondu“, že „povolení zřídit daný podílový fond bylo získáno obcházením práva“ a „je chybou státu, že nebylo včas zrušeno pro nezákonnost,“ neboť „rozumný soud by uznal, že jednou z cest jak tuto nezákonnost napravit je fikce jeho zrušení“.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel konkrétně vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Ačkoli dovolatel polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, nevymezil (jen tím) předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nýbrž se spokojil s opětovným vylíčením žalobních tvrzení a svého právního náhledu na věc. Dovolání tak v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje řádné vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“
Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s §243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. uvedeného stanoviska).
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K tvrzeným vadám řízení před soudy nižších stupňů týkajícím se nesprávného označení žalované a nedostatečného plnění poučovací povinnosti vůči dovolateli by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jelikož dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu trpí vylíčenými vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2019
Mgr. Hynek Zoubek
pověřený člen senátu