ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2129.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2129/2019-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Z. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 21 C 299/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2019, č. j. 15 Co 194/2018-60, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2019, č. j. 15 Co 194/2018-60, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 21 C 299/2017-34, zamítl žalobu na zaplacení částky 126 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Krajský soud v Ostravě však jako soud odvolací napadeným usnesením řízení o tomto odvolání zastavil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce podal odvolání za účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., a proto v souladu s §4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZoSP“), bylo povinností žalobce zaplatit soudní poplatek z odvolání, který činil 6 300 Kč. Jelikož žalobce soudní poplatek s podáním odvolání nezaplatil, vyzval jej odvolací soud usnesením ze dne 21. 12. 2018, č. j. 15 Co 194/2018-50, k jeho zaplacení ve lhůtě 20 dní. Žalobce následně dne 16. 1. 2019 vzal odvolání v rozsahu částky 75 999 Kč zpět a nadále v něm setrval co do částky 50 001 Kč. Současně s tím požádal o nové vyměření soudního poplatku. Soudní poplatek však ve stanovené lhůtě nezaplatil. Odvolací soud proto v rozsahu částečného zpětvzetí odvolání zastavil odvolací řízení dle §207 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a ve zbývajícím rozsahu jej zastavil dle §9 odst. 2 ZoSP pro nezaplacení soudního poplatku. Odvolací soud zároveň nevyhověl žádosti žalobce na vyměření nové poplatkové povinnosti, neboť měl za to, že částečné zpětvzetí odvolání žalobcem nemohlo mít vliv na vznik poplatkové povinnosti, nýbrž pouze na její výši, přičemž účastníku nevzniká povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu povinnost zákonná. Opačný výklad by podle odvolacího soudu mohl vést k paralyzování odvolacího řízení, když by odvolatel postupně částečně bral své odvolání zpět, a musel by tak vždy být vyzýván k zaplacení poplatku v nové výši.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním. V něm namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku poplatkové povinnosti za odvolání, přičemž uvedenou otázku by dovolací soud měl vyřešit odlišně, než jak učinil v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018. Konkrétně namítal, že mu neměl být vyměřen soudní poplatek za odvolání, neboť řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), bylo dle ust. §11 odst. 1 písm. n) ZoSP ke dni podání žaloby osvobozeno od soudních poplatků. Na tomto nemohla změnit ničeho ani skutečnost, že uvedené ustanovení bylo posléze ze ZoSP vypuštěno zákonem č. 296/2017 Sb., neboť tato změna nemohla být zpětně aplikována na již zahájená řízení.
5. Dále žalobce v dovolání namítá, že v případě částečného zpětvzetí žaloby bylo povinností odvolacího soudu opětovně žalobce vyzvat k zaplacení soudního poplatku v nově vyměřené výši. Uvedená otázka pak dle žalobce nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena.
6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb . ).
8. Jelikož žalobce v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
9. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání není přípustné pro řešení otázky časové působnosti novely ZoSP ve vztahu ke vzájemné povaze řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího, neboť ohledně ní nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel z toho, že poplatková povinnost v řízení zahájeném žalobou podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a týkající se odvolání podaného až poté, co tento zákon nabyl účinnosti, se obecně řídí již novou právní úpravou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018). Dovolací soud přitom neshledal důvod se od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit.
12. Přesto Nejvyšší sodu shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda žalobci vznikla povinnost platit soudní poplatek za odvolání.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
13. Dovolání je důvodné.
14. Podle §9 odst. 1 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
15. Podle §11 odst. 1 písm. n) ZoSP ve znění účinném do 29. 9. 2017, platilo, že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
16. Podle článku VI zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
17. V době rozhodování odvolacího soudu ustálená rozhodovací praxe obecných soudů (reprezentovaná kupř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018) vycházela z názoru, že za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9. 2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích ve znění od 30. 9. 2017.
18. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že po vydání přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že „novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., se právní úpravy odvolání nijak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je proto třeba podle Ústavního soudu učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný“ (uvedený závěr je argumentován zejména v bodech 21 až 23 označeného nálezu). K témuž závěru se ostatně Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 3283/18.
19. Nejvyšší soud zde připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V daném případě se uplatní tzv. precedenční závaznost, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
20. Jakkoliv byl výše citovaný závěr Ústavního soudu přijat až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být uvedený závěr Ústavního soudu aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
21. Lze proto uzavřít, že byl-li žalobce v souvislosti s odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na povahu uplatněného nároku podle závazného právního názoru Ústavního soudu ze zákona osvobozen od soudního poplatku, pak nezaplacení soudního poplatku na základě (nesprávné) výzvy soudu prvního stupně nemohlo být v právu relevantním důvodem pro zastavení odvolacího řízení. Právní posouzení ze strany odvolacího soudu proto správné není.
22. Bylo-li dovolání shledáno opodstatněným z důvodu, že žalobce nebyl objektivně zatížen v odvolacím řízení poplatkovou povinností, je již nadbytečné, aby se Nejvyšší soud podrobněji zabýval dalšími výhradami žalobce obsaženými v jím podaném dovolání.
23. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobce netvrdil a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
VI. Závěr
24. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
25. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu