ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2463.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2463/2019-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. B. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 142/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, č. j. 35 Co 24/2018-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 11 C 142/2016-79, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 815 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalobci dále uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 35 Co 24/20178-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 815 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy na zdraví, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v řízeních pod sp. zn. 14 Co 329/2016 a 14 Co 446/2016, kdy usnesením ze dne 24. 8. 2016, č. j. 14 Co 329/2016-54, a usnesením ze dne 23. 11. 2016, č. j. 14 Co 446/2016-67, byly zamítnuty žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda lze za nesprávný úřední postup považovat tvrzená pochybení při provádění dokazování, hodnocení důkazů a při aplikaci hmotněprávních či procesních ustanovení (v poměrech projednávané věci v podobě zamítnutí žádostí účastníka o ustanovení zástupce), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře týkající se vzájemného vztahu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím [§7, §8 a §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“)], kdy Nejvyšší soud setrvale judikuje, že ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud však orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí (tedy např. hodnotí splnění podmínek pro ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř.), shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak mohou projevit právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, kdy ústavní stížnost podaná proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/15).
Žalobce si v tomto ohledu protiřečí, když současně uvádí, že škoda měla vzniknout „nesprávným úředním postupem, resp. nezákonnými rozhodnutími“. Jím tvrzené vady řízení by se údajně nepromítly do obsahu vydaných rozhodnutí, ačkoliv ze žalobních tvrzení je naopak zcela zřejmé, že tvrzenou škodu žalobce by bylo možno spojovat až s konečnými rozhodnutími vydanými v v posuzovaném řízení, na jejichž základě by se mu nedostalo žalobou požadovaného peněžitého plnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13).
Rozhodnutí odvolacího soudu se konečně nevzpírá ani závěrům učiněným v žalobcem vyzdvihovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, neboť i uvedené rozhodnutí vycházelo z toho, že nesprávný úřední postup nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí.
Z řečeného plyne, že závěry odvolacího soudu (soudu prvního stupně) ohledně existence nesprávného úředního postupu či nezákonných rozhodnutí v posuzovaném řízení odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť ani v argumentaci obsažené v dovolání neshledal žádný důvod se od své dosavadní dlouhodobě ustálené judikatury odchýlit. Otázky vztahující se k těmto závěrům tak ve sledovaných souvislostech přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu