ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2489.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2489/2018-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 323 616 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 340/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 55 Co 365/2017-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 18 C 340/2015-115, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 323 616 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se domáhal soudně svých práv a hájil je v několika na sebe navazujících řízeních. Nejprve byla dne 5. 10. 1998 u Okresní soudu v Opavě napadena určovací žalobou platnost zástavní smlouvy, přičemž toto řízení bylo vedeno pod sp. zn. 12 C 248/98 (později pod sp. zn. 12 C 194/2004). Po pravomocném určení toho, že dotyčná zástavní smlouva je platná, se žalobce domáhal soudního prodeje zástavy v řízení pod sp. zn. 12 C 253/2004, přičemž toto řízení bylo pravomocně ukončeno dne 25. 6. 2010 usnesením Krajského soudu v Ostravě. Žalovaní v daném soudním řízení brojili proti tomuto rozhodnutí dovoláním, to však bylo odmítnuto, a následně podali ústavní stížnost, kterou Ústavní soud rovněž odmítl, a to dne 10. 11. 2011. Na nalézací řízení bezprostředně navazovalo vykonávací řízení vedené pod sp. zn. 29 E 95/2010 taktéž u Okresního soudu v Opavě, které bylo pravomocně ukončeno usnesením o uspokojení pohledávek z majetkové podstaty dne 11. 12. 2014. Žalobce pak dne 6. 1. 2015 uplatnil u žalované právo na poskytnutí částky 323 616 Kč jakožto peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou výše uvedených řízení. K tomu se žalovaná vyjádřila v zamítavém stanovisku, které bylo žalobci doručeno dne 29. 10. 2015. Žalobce právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), uplatnil žalobou u soudu dne 30. 12. 2015.
Soud prvního stupně postavil své rozhodnutí na závěru, že žalobou uplatněné právo již bylo promlčeno. Odvolací soud se v rozsudku po právní stránce zabýval především tvrzením žalobce, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. K tomu odvolací soud uvedl, že je věcí každého účastníka řízení, aby bránil svá práva a sledoval lhůty k jejich uplatnění. Námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy pouze, pokud by byla vznesena úmyslně se snahou žalobce poškodit nebo jinak šikanovat. V řízení však nevzešlo nic takového najevo a ostatně, žalobce sám ani nic takového nenamítal.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázku, zda je při posuzování námitky promlčení a jejího rozporu s dobrými mravy relevantní skutečnost, že žalovaná překročila zákonnou lhůtu k projednání nároku dle §15 a potažmo §35 odst. 1 OdpŠk. Důvodnost dovolání pak zakládá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že námitka promlčení vznesená žalovanou, která sama výrazně překročila zákonnou lhůtu, odporuje dobrým mravům a soudy k ní proto neměly přihlížet. Soudy měly zohlednit, že žalobce vyčkával na stanovisko žalované, která nesplnila svou zákonnou povinnost projednat uplatněný nárok ve lhůtě 6 měsíců. Žalovaná se však vyjádřila ve lhůtě téměř dvojnásobně dlouhé. Nemůže tudíž s úspěchem uplatňovat námitku promlčení pouze proto, že žalobce zmeškal lhůtu k podání žaloby o 19 dní. Dále dovolatel odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, a na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Problematikou promlčení práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakované zabýval. Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle §35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí lhůty. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť §14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2012).
Šestiměsíční lhůta je stanovena v §15 OdpŠk jako lhůta stanovená zvláštním zákonem ke splnění náhradové povinnosti. Po jejím uplynutí se stát ocitá v prodlení ve smyslu §1968 a §1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a oprávněnému vzniká právo požadovat úroky z prodlení stanovené vládním nařízením. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, zákon nestanoví lhůtu, v níž je třeba nárok u ústředního orgánu uplatnit, proto je limitujícím faktorem pouze běh promlčecí doby, u nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 OdpŠk. Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu je obligatorní podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu (viz §14 odst. 3 OdpŠk) a z toho důvodu se také podle §35 OdpŠk po dobu nejdéle šesti měsíců staví běh promlčecí doby. Uvedené však neznamená, že poškozený během projednávání nároku žalovanou může přestat sledovat běh promlčecí doby. Obecně však zákon neukládá ústřednímu orgánu žádnou povinnost se k uplatněnému nároku vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6056/2016). Nelze tudíž přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud měl při posouzení otázky, zda vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, zohlednit skutečnost, že žalovaná porušila svou povinnost vydat stanovisko v zákonem stanovené lhůtě, neboť dovolatelem dovozovaná povinnost žalované z právního řádu neplyne.
V rozsudku ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu dospěl k závěru, že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, uveřejněný pod číslem 6/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněný pod číslem 171/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010). Právě uvedené však není případem dovolatele, a to proto, že bez ohledu na postup žalované měl žalobce zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas (možnost uplatnit nárok u soudu marným uplynutím šestiměsíční lhůty ostatně přímo vyplývá z ustanovení §15 odst. 2 OdpŠk) – k tomu dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3277/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 931/2017.
Ústavností šestiměsíční promlčecí lhůty se Ústavní soud ve své judikatuře již zabýval. V usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, uvedl: „[U]stanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění. Ani stěžovatelem tvrzená roztříštěnost a vnitřní nekonzistence úpravy odškodňování nemajetkové újmy není důvodem pro zásah Ústavního soudu, jsou-li práva a povinnosti dotčených subjektů z napadené právní normy bez pochyb patrna, případně lze-li je zjistit náležitým výkladem. Návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení je proto zjevně neopodstatněný.“ Evropský soud pro lidská práva se v rozsudku ve věci A. proti České republice ze dne 25. 11. 2010, stížnost č. 18010/06, vyjádřil k šestiměsíční promlčecí lhůtě tak, že rozhodnutí o tom, jakou lhůtu lze považovat za přiměřenou pro vyčerpání právního prostředku nápravy, přísluší nepochybně národnímu zákonodárci, nikoliv Evropskému soudu pro lidská práva. V dovolatelem namítaném nálezu sice Ústavní soud o šestiměsíční lhůtě uvedl, že „se nachází na samé hranici ústavnosti“, avšak ani v tomto rozhodnutí danou lhůtu protiústavní neshledal a zákonné ustanovení nezrušil. Ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk tak zůstává součástí právního řádu, přičemž soud je ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy tímto zákonným ustanovením vázán. Pro posouzení mravnosti vznesené námitky promlčení nemůže být relevantní délka, o níž byla promlčecí lhůta překročena (v nyní posuzované věci 19 dní). Mělo-li by totiž pouze krátké překročení promlčecí lhůty bez dalšího zakládat při vznesení námitky promlčení její rozpor s dobrými mravy, vedl by takovýto přístup k negaci existence jakýchkoliv zákonem stanovených promlčecích lhůt.
Nejde tudíž o otázku, která by v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena, tudíž daná otázka přípustnost dovolání nezakládá.
V dovolatelem namítaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15 Ústavní soud zohlednil zcela mimořádné okolnosti daného případu, zejména skutečnost, že šlo o trestní stíhání. Důvody, proč stěžovatel uplatnil svůj nárok u soudu po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, tak Ústavní soud spatřoval v procesní komplikovanosti řízení, v okolnosti, že v průběhu řízení musel řešit majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, a také v tom, že se musel vypořádávat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností (sebevražda), což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu. V nyní projednávané věci žádné z těchto mimořádných okolností nenastaly. Šlo o majetkový spor a následný výkon rozhodnutí, u nějž dovolateli bylo zřejmé, kdy dané řízení skončilo. Dovolatel odkazoval na svůj vysoký věk a zdravotní stav, avšak nikterak neuvedl, jak mu tyto okolnosti bránily v uplatnění nároku před soudem v zákonem stanovené době. Odvolací soud se tudíž od uvedeného nálezu Ústavního soudu nikterak neodchýlil, tudíž ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Odvolací soud se nikterak neodchýlil ani od dovolatelem odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. V daných věcech jednak nešlo o práva plynoucí ze zákona č. 82/1998 Sb., jednak v daných věcech Nejvyšší soud zohlednil skutečnost, že žalovaný stát svým aktivním jednáním v oprávněných subjektech vyvolával očekávání, že jejich právům vyhoví. V usnesení 25 Cdo 3319/2013 Nejvyšší soud výslovně poukázal také na aktuální právní úpravu, konkrétně ustanovení §647 zákona č. 89/2012 Sb., o. z., jež předpokládá stavení běhu promlčecí lhůty v situacích, kdy škůdce mimosoudně jedná s poškozeným, jenž důvěřuje postupu poškozeného, který nepovede k soudnímu řízení. Uvedené závěry se však na nyní posuzovaný případ nevztahují, neboť žalovaná žalobce nijak aktivně neutvrzovala v tom, že jeho právu vyhoví. Naopak žalovaná zůstala zcela pasivní, z čehož však žalobce nemohl nabýt přesvědčení, že jeho tvrzenému právu ze strany žalované vyhověno bude. Ani tato námitka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 4. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu