ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2542.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2542/2019-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně I. E. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 130/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 16 Co 41/2019-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala náhrady škody v celkové výši 1 350 000 Kč s příslušenstvím, jež jí měla být způsobena nezákonně nařízenou exekucí vedenou před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1364/2010.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 4. 2018, č. j. 31 C 130/2017-198, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 648 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 702 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, pokud vycházel z toho, že z důvodu neplatné rozhodčí doložky nebyla založena pravomoc rozhodce vydat rozhodčí nález (představující v posuzované věci exekuční titul, podle kterého byla nařízena exekuce), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud totiž posoudil tuto otázku v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se dovolací soud odklonil od řešení přijatého v usneseních výše citovaných žalovanou (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněné pod číslem 77/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Argument žalované, že exekuce byla nařízena v mezích tehdy zastávané judikaturní interpretace důsledků neplatně uzavřených rozhodčích smluv a že změna judikatury nemůže působit retroaktivně, není relevantní, poněvadž Nejvyšší soud, stejně tak Ústavní soud, pravidelně judikuje, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem není případ právě projednávané věci.
Nejvyšší soud závěrem uvádí, že odkaz žalované na rozsudek dovolacího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 167/2014, není přiléhavý. V uvedené věci Nejvyšší soud totiž řešil otázku odpovědnosti rozhodce za škodu podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jestliže jím vydaný rozhodčí nález byl soudem zrušen z důvodu uvedeného v §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, a nikoliv otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v případě, kdy nařízená exekuce byla zastavena podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro nezpůsobilost exekučního titulu (rozhodčího nálezu).
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je i v této části Nejvyšší soud odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu