ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2652.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2652/2018-205
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka Zoubka, ve věci žalobkyně C. , identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupené Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 5 799 809 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 77/2012, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 54 Co 142/2015-179, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 54 Co 142/2015-179, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou po žalované domáhá zaplacení částky ve výši 5 799 809 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), s tím, že nezákonnými rozhodnutími daňové správy byla žalobkyni způsobena výše uvedená škoda představovaná náklady na právní zastoupení a dalšími náklady (za daňové poradenství a znalecké posudky), které vynaložila na zrušení blíže specifikovaných nezákonných rozhodnutí orgánů daňové správy (Finančního úřadu v Náchodě a Finančního ředitelství v Hradci Králové) ohledně údajného nedoplatku spotřební daně za období říjen 2000 – říjen 2002 a daně z přidané hodnoty za období od 4. čtvrtletí 2000 do října 2002.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-110, rozhodl tak, že se řízení o zaplacení částky 274 840 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 274 840 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do zaplacení zastavuje (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaná povinna uhradit žalobkyni 624 775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 3. 3. 2012 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), že se žaloba, aby žalovaná uhradila žalobkyni 4 900 194 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 4 900 194 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do zaplacení a aby uhradila úroky z prodlení ve výši 7,75 % z částky 624 775 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do 2. 3. 2012, zamítá (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 54 Co 142/2015-179, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť v předchozím průběhu řízení byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 54 Co 466/2013-54, zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2013, č. j. 19 C 77/2012-33, jímž byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, a zdejší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4399/2015, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 54 Co 142/2015-138.
5. Soud prvního stupně k základu a k promlčení nároku uvedl, že z rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, č. j. 2968/09-1300-604057, ze dne 15. 4. 2009 a z nesporných tvrzení žalobkyně plyne, že dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Náchodě týkající se spotřební daně byly pro nezákonnost zrušeny. Ze sdělení FÚ Náchod ze dne 11. 5. 2009 měl soud dále za prokázané, že na základě uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové nedošlo k navýšení základu daně z DPH o spotřební daň, a proto rozhodnutí o doměrku DPH bylo zrušeno. Z uplatnění nároku žalobkyní ze dne 30. 8. 2011 a ze dne 9. 8. 2012 a z odpovědi Ministerstva financí ze dne 28. 2. 2012 vyplývá, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 238 656 567 Kč z důvodu zrušení nezákonných rozhodnutí u žalované, přičemž uvedla, že uplatňuje nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, které v odst. VI. 4) podání z 30. 8. 2011, doručeného žalované dne 2. 9. 2011, vyčíslila částkami, uhrazenými ve výši 50 000 Kč JUDr. Renatě Dobývačové, ve výši 37 097 Kč advokátu JUDr. Jiřímu Všetečkovi, ve výši 5 687 470 Kč advokátu Jiřímu Jandovi a ve výši 28 000 Kč za ekonomické a odborné poradenství. Žalovaná uplatněný nárok neuznala (písemně jej odmítla dne 28. 2. 2012) a žalobkyni žádnou částku z tohoto důvodu neuhradila. Žaloba byla podána u soudu dne 17. 10. 2012, v otevřené tříleté promlčecí lhůtě, jež začala plynout ode dne následujícího po doručení posledního rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, tj. ode dne 21. 4. 2009. Nárok na náhradu nákladů vynaložených na právní a odbornou pomoc byl uplatněn u ústředního orgánu státní správy dne 2. 9. 2011, přičemž v tomto podání byl nárok vyčíslen přibližně stejně jako v žalobě. Žalovaná využila celou šestiměsíční lhůtu k vyřízení nároku a v poslední den lhůty doručila žalobkyni odmítavé stanovisko. Po dobu těchto šesti měsíců promlčecí doba neběžela. K otázce vzniku škody soud prvního stupně uvedl, že má za prokázané, že žalobkyni byly vyúčtovány právní služby advokátní kanceláře Janda, Ježek a partneři a že je uhradila. Žalobkyně postupně hradila Mgr. Ježkovi odměny od 12. 1. 2011 do 11. 10. 2012, kdy převedla 4 224 685 Kč. AK Všetečka a Seifert a spol. účtovala žalobkyni za poskytnuté právní služby, aniž by blíže specifikovala, v jaké souvislosti byly její právní služby poskytnuty. Stejně tak Ing. Trtík vyúčtoval žalobkyni částku ve výši 960 Kč za zpracování znaleckého posudku bez bližší specifikace, k čemu se posudek vztahoval, Ing. Tremčinská fakturovala poskytnutí daňového poradenství za období červen-prosinec 2004, Ing. Ventura a VŠCHT účtovali žalobkyni odměnu za vypracování znaleckého posudku týkajícího se denaturace lihu a JUDr. Dobývalová fakturovala žalobkyni odměnu za poskytnutí právních služeb v souvislosti se zastoupením ve věci odvolání proti exekučnímu příkazu a odvolání proti zajišťovacímu příkazu. Z účastnické výpovědi K. B., jednatele žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyni byla v daňovém řízení poskytnuta právní pomoc JUDr. Dobývalovou a JUDr. Všetečkou, kteří však dle žalobkyně nebyli pro danou problematiku dostatečně odborně způsobilí, a žalobkyně se proto nakonec obrátila na Jiřího Jandu. Odměna za poskytnutou právní pomoc i daňové poradenství, která byla vyúčtována, byla ze strany žalobkyně uhrazena. Hodinová sazba JUDr. Jandy činila 500 až 600 Kč. Pokud jde o částku ve výši 4 224 000 Kč, kterou žalobkyně uhradila v roce 2012 Mgr. Ježkovi, šlo o souhrn fakturovaných částek podle seznamu přijatých faktur. Nejdříve byla uhrazena DPH dne 24. 7. 2009, aby ji mohl advokát odvést. Žalovaná částka je však bez DPH. Dle tvrzení jednatele žalobkyně byla JUDr. Jandovi před rokem 2012 uhrazena záloha ve výši 50 000 Kč, a to v hotovosti, neboť žalobkyně v té době nedisponovala vlastním účtem. Soud podle vyúčtování právních služeb poskytnutých Jiřím Jandou žalobkyni ve věci o zaplacení DPH za období od října 2000 do října 2002 a z vyúčtování právních služeb ve věci o zaplacení spotřební daně za období od října 2000 do října roku 2002 vypracoval tabulky (obsahující datum úkonu, označení úkonu, položku advokátního tarifu, podle níž byl úkon účtován, a požadovanou odměnu včetně paušální náhrady za hotové výdaje). Z tabulek plyne, že žalobkyně takto na náhradě nákladů zastoupení ve věcech DPH požadovala za období 10-12/2000 částku 127 200 Kč, za období 1-3/2001 částku 85 800 Kč, za období 4-6/2001 částku 129 225 Kč, za období 7-9/2001 částku 102 450 Kč, za období 10-12/2001 částku 264 450 Kč, za období 1/2002 částku 97 950 Kč, za období 2/2002 částku 84 900 Kč, za období 3/2002 částku 84 450 Kč, za období 4/2002 částku 109 875 Kč, za období 5/2002 částku 79 275 Kč, za období 6/2002 částku 70 500 Kč, za období 7/2002 částku 86 700 Kč, za období 8/2002 částku 84 900 Kč, za období 9/2002 částku 117 975 Kč a za období 10/2002 částku 81 750 Kč. Z tabulek rovněž plyne, že v každé ze jmenovaných věcí měly být poskytnuty úkony: 1) převzetí a příprava ze dne 1. 11. 2004, 2) porada ze dne 15. 8. 2005, 3) jednání u správce daně ze dne 30. 9. 2005, 4) porada ze dne 17. 10. 2005, 5) podání ze dne 21. 10. 2005, 6) jednání u správce daně ze dne 9. 1. 2006, 7) porada ze dne 6. 2. 2006, 8) podání ze dne 7. 2. 2006, 9) porada ze dne 6. 3. 2006 a 10) podání ze dne 14. 3. 2006. Ve věcech spotřební daně žalobkyně na náhradě nákladů zastoupení požadovala za období 10/2000 částku 145 165 Kč, za období 11/2000 částku 124 540 Kč, za období 12/2000 částku 160 350 Kč, za období 1/2001 částku 185 850 Kč, za období 4/2001 částku 150 790 Kč, za období 5/2001 částku 232 165 Kč, za období 7/2001 částku 82 540 Kč, za období 8/2001 částku 104 850 Kč, za období 9/2001 částku 148 915 Kč, za období 10/2001 částku 73 725 Kč, za období 11/2001 částku 251 290 Kč, za období 12/2001 částku 241 540 Kč, za období 1/2002 částku 231 040 Kč, za období 2/2002 částku 182 225 Kč, za období 3/2002 částku 181 165 Kč, za období 4/2002 částku 235 540 Kč, za období 5/2002 částku 161 475 Kč, za období 6/2002 částku 128 290 Kč, za období 7/2002 částku 189 600 Kč, za období 8/2002 částku 182 850 Kč, za období 9/2002 částku 238 725 Kč a za období 10/2002 částku 171 225 Kč. V každé z uvedených věcí měly být poskytnuty úkony: 1) převzetí a příprava ze dne 1. 11. 2004, 2) podání ze dne 3. 11. 2004, 3) porada ze dne 15. 11. 2004, 4) porada ze dne 11. 8. 2006, 5) nahlížení ze dne 18. 8. 2006, 6) podání ze dne 15. 9. 2006 a 7) porada ze dne 28. 11. 2008. Soud prvního stupně doplnil, že tabulky neobsahují nárok žalobkyně na náhradu hotových výdajů vynaložených na zrušení jednotlivých platebních výměrů v celkové výši 279 067 Kč, neboť žalobkyně dne 14. 1. 2015 po poučení o nutnosti prokázat vynaložení jednotlivých výdajů a jejich souvislosti s odklizením nezákonných rozhodnutí vzala žalobu v rozsahu 274 840 Kč zpět. Jelikož žalovaná se zpětvzetím souhlasila, soud řízení v této části zastavil. Ve zbývajícím rozsahu hotových výdajů (4 227 Kč) soud žalobu zamítl jako neprokázanou část nároku.
5.1. K účelnosti vynaložených nákladů na zastupování žalobkyně právním zástupcem Jiřím Jandou ve věci platby DPH soud prvního stupně uvedl, že z plné moci ze dne 1. 11. 2004 zjistil, že právní zástupce převzal zastoupení žalobkyně ve věci správního řízení týkajícího se platby DPH za období 10/2000-10/2002. Ze spisů Finančního úřadu v Náchodě týkajících se platby DPH žalobkyně za roky 2000, 2001 a 2002 soud zjistil, že se žalobkyně vyjádřila ke konceptu zprávy o kontrole daně z přidané hodnoty za rok 2000, 2001 a 2002 svým podáním ze dne 21. 10. 2005, přičemž toto vyjádření je totožné ve všech třech spisech, obsahuje pouze 3 odstavce a liší se pouze označením roku. Z protokolu o ústním jednání ze dne 9. 1. 2006 soud zjistil, že se právní zástupce zúčastnil ústního jednání u správce daně, kde byl seznámen s obsahem zpráv o daňové kontrole za období od 10/2000-10/2002. Z vyjádření ke zprávě o kontrole daně z přidané hodnoty ze dne 7. 6. 2006 soud zjistil, že žalobkyně podala zcela totožné podání ve třech spisech týkajících se DPH a totožné s podáním ze dne 21. 10. 2005 (rozdíl spočíval pouze v označení, že jde o vyjádření ke zprávě, nikoliv ke konceptu). Z potvrzení soud zjistil, že se ve dnech 15. 8. 2005, 17. 10. 2005, 6. 2. 2006 a 6. 3. 2006 konaly porady mezi právním zástupcem a žalobkyní, které trvaly déle než jednu hodinu. Potvrzení neobsahují podrobný popis obsahu jednotlivých porad, je pouze uvedeno, že se týkaly „věci vyměřené daně z přidané hodnoty Finančním úřadem v Náchodě“. Z odvolání ze dne 14. 3. 2006 doplněného podáním ze dne 27. 3. 2006 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce podala zcela totožná odvolání i doplnění odvolání proti jednotlivým dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty za období od 10/2000 do 10/2002, přičemž v těchto podáních jsou měněna pouze označení platebního výměru a částka, které se platební výměr týkal.
5.2. K účelnosti vynaložených nákladů na zastupování žalobkyně právním zástupcem Jiřím Jandou ve věci platby spotřební daně soud uvedl, že z plné moci ze dne 1. 11. 2004 vyplývá, že právní zástupce převzal zastoupení žalobkyně ve věci správního řízení týkajícího se spotřební daně 10/2000-10/2002. Ze spisu Finančního úřadu v Náchodě týkajícího se platby spotřební daně ze strany žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce dne 3. 11. 2004 doplnění odvolání proti všem platebním výměrům týkajícím se spotřební daně za období od 10/2000 do 10/2002. Tato odvolání jsou zcela totožná a právní zástupce opětovně ve vzorech měnil pouze výši nedoplatku na dani a označení jednotlivých platebních výměrů. Z podání právního zástupce žalobkyně ze dne 15. 9. 2006 soud zjistil, že právní zástupce za žalobkyni podal doplnění důvodů odvolání po zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, kterým byly předmětné platební výměry týkající se spotřební daně změněny. Podání jsou opětovně zcela totožná, kdy právní zástupce pouze do vzoru dosazoval změněnou částku daňového nedoplatku a označení konkrétního platebního výměru. Spis Finančního úřadu v Náchodě neobsahuje záznam o nahlížení do spisu dne 18. 8. 2006, a žalobkyně proto neprokázala, že k tomuto úkonu došlo. Z potvrzení soud zjistil, že se ve dnech 15. 8. 2005, 17. 10. 2005, 6. 2. 2006 a 6. 3. 2006 konaly právní porady mezi zástupcem a žalobkyní, které trvaly déle než jednu hodinu. Potvrzení neobsahují podrobný popis obsahu jednotlivých porad, pouze je uvedeno, že se tyto porady týkaly „věci vyměřené spotřební daně Finančním úřadem v Náchodě“. Nárok na uhrazení nákladů právního zastoupení JUDr. Všetečkou ve výši 28 379 Kč, nákladů právního zastoupení ze strany JUDr. Dobývalové ve výši 50 000 Kč a nákladů daňového poradenství ze strany Ing. Tremčinské žalobkyně prokazovala fakturami. Faktury týkající se odměny JUDr. Všetečky a Ing. Tremčinské vůbec neobsahují údaj, jakých poskytnutých služeb či úkonů právní služby se týkají, a žalobkyně ani po zákonném poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedla, jaké konkrétní právní úkony či služby daňového poradenství měly být vykonány, a tudíž neunesla břemeno tvrzení o tom, jaké úkony či služby měly být poskytnuty, ani břemeno důkazní, že tyto úkony měly být vykonány v příčinné souvislosti s odklizením předmětných platebních výměrů. Ve fakturách týkajících se odměny JUDr. Dobývalové jsou sice uvedeny konkrétní úkony, které byly učiněny v souvislosti se zastoupením ve věci odvolání proti exekučnímu příkazu a odvolání proti zajišťovacímu příkazu, provedení těchto úkonů ovšem nebylo v řízení prokázáno a navíc účelnost nákladů právního zastoupení ze strany JUDr. Všetečky a JUDr. Dobývalové zpochybnil při své výpovědi sám jednatel žalobkyně, který uvedl, že tito dané problematice nerozuměli, a proto se musel obrátit na Jiřího Jandu. Co se týká nákladů znaleckých posudků prokazovaných fakturami č. 01/2011 ze dne 3. 2. 2011, č. 0006030855 ze dne 8. 7. 2003 a č. 090100 ze dne 8. 6. 2009, tak pouze v případě nákladů znaleckého posudku Josefa Trtíka bylo výpisem z účtu prokázáno, že skutečně vznikly, neboť byly uhrazeny. Přesto ze všech faktur nevyplývá, že posudky byly pořízeny v příčinné souvislosti s odklizením platebních výměrů, a žalobkyně tak neunesla břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že náklady na vypracování znaleckých posudků byly účelně vynaloženy v příčinné souvislosti s odklizením předmětných platebních výměrů.
5.3. Soud prvního stupně hodnotil nárok žalobkyně za částečně důvodný. Soud se zejména zabýval otázkou účelnosti nákladů vynaložených na zastupování žalobkyně advokátem Jiřím Jandou. Odhlédnout nebylo možné od skutečnosti, že všechny platební výměry byly zrušeny na základě totožné argumentace a úkony týkající se jednotlivých platebních výměrů byly zcela shodné. Soud prvního stupně se věnoval zvlášť úkonům právní služby spočívajícím v písemných podáních, v poradách a v jednáních se správcem daně. Soudu prvního stupně se jevilo spravedlivým, aby za tyto úkony právní služby stanovil sazbu mimosmluvní odměny z tarifní hodnoty vypočtené součtem jednotlivých daňových nedoplatků ve věci týkající se DPH a stejně tak součtem jednotlivých daňových nedoplatků ve věci týkající se spotřební daně. Tento přístup soud prvního stupně považoval za spravedlivý s ohledem na skutečnost, že není účelné vytvářet větší množství podání s takřka totožným obsahem (takto uvedl k písemným podáním). Byly-li by právní porady rozděleny na časové úseky týkající se jednotlivých platebních výměrů, pravděpodobně by žádná z nich nedosahovala délky více než jedné hodiny, ale na stranu druhou právní porady jako úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), poskytnuty byly. Stejným způsobem je nutné ohodnotit jednání se správcem daně, které se týkalo všech platebních výměrů. Soud dále uvedl, že ve věci zrušení platebních výměrů týkajících se DPH nepřiznal náklady za vyjádření ke konceptu zprávy o kontrole ze dne 21. 10. 2010 (pozn. správně zřejmě ze dne 21. 10. 2005), neboť toto vyjádření je zcela totožné s vyjádřením ke zprávě o kontrole ze dne 7. 2. 2006, a proto náklady na tento úkon právní služby nebyly vynaloženy účelně. Ve věci zrušení platebních výměrů týkajících se spotřební daně soud nepřiznal náklady na nahlížení do spisu, které mělo proběhnout dne 18. 8. 2006, neboť žalobkyně neprokázala, že tento úkon byl proveden, a navíc tato činnost není úkonem právní služby ve smyslu §11 advokátního tarifu. V případě podání ze dne 15. 9. 2006 a porady ze dne 28. 11. 2008 ve věci zrušení platebních výměrů týkajících se spotřební daně soud postupoval podle §7 ve spojení s §10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění po 31. 8. 2006 a vycházel z tarifní hodnoty ve výši 5 000 Kč a z paušální náhrady hotových nákladů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 jmenovaného předpisu.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se plně též s jím učiněným právním hodnocením. Náhrada nákladů řízení ani náhrada zastoupení podle OdpŠk není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady. K podmínkám pro založení odpovědnosti státu podle §31 OdpŠk bylo podle odvolacího soudu třeba poznamenat, že smysl a účel tohoto zákonného ustanovení byl stejný jako po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb. a účinné od 27. 4. 2006, přičemž odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, jímž byl zrušen odstavec §31 odst. 3 OdpŠk. Soud prvního stupně správně uzavřel, že v posuzovaném případě jsou dány předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu vzniklou žalobkyni vynaložením nákladů na právní služby advokáta (kromě neprokázaného nahlížení do spisu dne 18. 8. 2006 ve věci zrušení dodatečných výměrů týkajících se spotřební daně), neboť jí vznikla v příčinné souvislosti se zrušením předmětných platebních výměrů týkajících se DPH a spotřební daně (řízení před FÚ v Náchodě a před FŘ v Hradci Králové) a jí požadované náklady nebyly vypořádány v dotčeném řízení (§30 zákona č. 337/1992 Sb.). Odvolací soud se rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení za situace, kdy promlčecí doba začala běžet následující den po doručení posledního rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové z 15. 4. 2009, č. j. 2968/09-1300-604057, tj. dnem 21. 4. 2009, a žalobkyně uplatnila předběžně svůj nárok u žalované žádostí jí doručenou 2. 9. 2011. Protože žalovaná využila k projednání nároku celých šest měsíců (odmítavé stanovisko bylo žalobci doručeno 2. 3. 2012), promlčecí doba se po tuto dobu stavěla, a žaloba byla u soudu podána včas (dne 17. 10. 2012). Opakovaná argumentace žalované, podle níž promlčecí doba uplynula již 20. 4. 2012, tedy byla posouzena jako nedůvodná. Odvolací soud též uvedl, že v důsledku kasačního rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4399/2015 zkorigoval svůj pohled na věc a pokládá za spravedlivé, aby s ohledem na všechny okolnosti daného případu byla pro výpočet mimosmluvní odměny pokládána tarifní hodnota určena součtem daňových nedoplatků ve věcech DPH a ve věcech týkajících se spotřební daně. Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud pokládal za účelně vynaložené náklady za zastupování žalobkyně advokátem Jiřím Jandou, jak byly podrobně uvedeny v tabulkách popsaných na straně 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soudu prvního stupně bylo třeba přisvědčit i v tom, že nahlížení do spisu (dne 18. 8. 2006) není úkonem právní služby ve smyslu §11 advokátního tarifu, za který by advokátu žalobkyně náležela odměna. Soud prvního stupně nepochybil, když žalobě vyhověl co do částky 634 475 Kč spolu s úroky z prodlení a co do zbývající částky 4 900 194 Kč s úroky z prodlení ji zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly dovolání obě strany. Žalovaná uvedené rozhodnutí napadá v rozsahu části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II., přičemž k přípustnosti dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně uvedla, že dovoláním brojí proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti navazujícímu výroku IV. Přípustnost dovolání pak žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v oblasti hmotného i procesního práva.
8. Žalovaná konkrétně namítá, že odvolací soud zejména nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4399/2015, jímž bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Odvolací soud se nezabýval otázkami, jež byly nastoleny v předchozím dovolacím řízení, a jimiž se podle zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývat měl. Místo toho pouze odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaná opakovaně uváděla, že pokud by již v projednávané věci měla být stanovena výše odměny za zastupování v souladu s OdpŠk, pak je (jak již bylo judikováno Ústavním soudem v usnesení ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1570/10, a vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně např. z jeho rozsudku ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4429/2007) v dané věci rozhodné, kdy ke škodě spočívající v úhradě odměny za zatupování došlo. Tímto okamžikem je zaplacení předmětných nákladů. S ohledem na uvedenou skutečnost je nutné posoudit rozhodné znění OdpŠk s návazností na prováděcí předpis, tj. advokátní tarif. Existence podmínek odpovědnosti za škodu se tedy posuzuje podle zákona účinného v době, kdy ke škodě došlo. Předchozí judikatura citovaná odvolacím soudem byla překonána rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4399/2015. S ohledem na úhradu nákladů by měl být aplikován též §10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění od 1. 9. 2006. Žalovaná strana uváděla i jinou právní argumentaci spočívající v analogii legis. Řešená kauza spočívala v tom, že žalobkyně podala odvolání proti platebním výměrům na spotřební daň a na ni navazující daň z přidané hodnoty. Jelikož daňový řád vypořádání nákladů řízení neupravuje, pak přichází v úvahu odškodnění podle OdpŠk. Na rozdíl od odvolacího řízení v linii daňového řízení bylo v dané věci vedeno soudní řízení správní u Krajského soudu v Hradci Králové, konkrétně ohledně spotřební daně pod sp. zn. 30 Ca 122/2007 a následně ohledně daně z přidané hodnoty pod sp. zn. 30 Ca 165/2008. Soudní řád správní již procesní úpravu nákladů řízení upravuje a v dané věci bylo rozsudkem rozhodnuto, že žalobkyně má právo ve smyslu §60 odst. 1 soudního řádu správního ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu na zaplacení nákladů ve výši 2 100 Kč za jeden úkon právní služby. Tímto je ve smyslu OdpŠk případný nárok žalobkyně na náhradu nákladů řízení kompenzován. Podle §10 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platí zásada, že nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému případu nejbližšího. V projednávané věci se jedná dokonce o řízení procesně navazující na správní (daňové) řízení. Způsob, kterým bylo kompenzační řízení v podstatě již soudem prvního stupně ukončeno, odporuje i dalším zásadám občanského práva, neboť soud musí vycházet zejména z principu spravedlivého a poctivého uspořádání společenských vztahů. Dostatečně nebyla vypořádána ani námitka žalované o promlčení nároku, kterou je soud povinen se zabývat v každé fázi řízení. Poslední rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, č. j. 2968/09-1300-604057, ve věci zrušení platebních výměrů na spotřební daň, resp. DPH, bylo žalobkyni doručeno dne 20. 4. 2009. Pokud žalobkyně poukazuje na uplatnění nároku na náhradu škody ze dne 30. 8. 2011, tak je třeba uvést, že v tomto podání uplatnila u Ministerstva financí částku 238 686 567 Kč, kterou následně (nad limit uvedeného – v částce 244 910 912 Kč) uplatnila žalobou u Okresního soudu v Náchodě, o níž bylo vedeno řízení pod sp. zn. 60 C 102/2012, které bylo pravomocně ukončeno. Podmínkou pro podání žaloby u soudu je podle §14 ods. 3 OdpŠk uplatnění nároku poškozeného u příslušného úřadu. Žalovaná doložila soudu podání ze dne 9. 8. 2012, jež bylo doručeno žalované dne 10. 8. 2012, v němž žalobkyně uplatnila žalovanou čásku a doložila v příloze 50 kopií faktur. Promlčecí doba však uplynula již 20. 4. 2012, a žaloba (resp. ani obligatorní uplatnění nároku) nebyla podána v promlčecí době.
9. Žalobkyně předně nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož je při stanovení škody spočívající v nákladech řízení třeba vycházet z tarifní hodnoty určené součtem daňových nedoplatků ve věcech DPH a ve věcech týkajících se spotřební daně, přičemž namítá, že takové posouzení je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009. V řízení, v němž byl zmíněný rozsudek vydán, soudy postupovaly podle stejné úvahy, ovšem Nejvyšší soud jej hodnotil jako nesprávný. Ve věci žalobkyně byla předmětem daňové kontroly jednotlivá zdaňovací období, celkem 22 různých zdaňovacích období s jinou výší spotřební daně a 15 různých zdaňovacích období s jinou výší daně z přidané hodnoty, a výsledkem daňových kontrol bylo vydání 35 různých platebních výměrů. Nejvyšší soud uvedl, že je namístě, aby i důsledek plynoucí z výsledků daňové kontroly byl posuzován samostatně a izolovaně. V té době platný daňový řád nepřipouštěl výslovnou možnost o spojení řízení o daňové kontrole, a proto se žalobce mohl proti nezákonným platebním výměrům bránit samostatnými úkony. Odvolací soud se též nezabýval všemi námitkami, které žalobce uvedl ve svém odvolání ze dne 16. 3. 2015. Konkrétně nebyly vypořádány námitky:
9.1. že žalobce předložil soudu originál záznamu ze dne 18. 8. 2006, který byl čten a byl i proveden při jednání dne 24. 9. 2014, a žalobci není známo, jakým dalším způsobem by měl své tvrzení prokazovat,
9.2. týkající se účelnosti úkonů, konkrétně nahlížení do spisu ze dne 18. 8. 2006, jež bylo nezbytné z hlediska získání informací o dalším postupu správce daně (resp. Finančního ředitelství v Hradci Králové), a podání ze dne 21. 10. 2005 týkajícího se konceptu zprávy o kontrole daně z přidané hodnoty, v němž byly podávány oprávněné výtky k připravované zprávě,
9.3. týkající se závěru soudu prvního stupně o poradě žalobce s právním zástupcem Jiřím Jandou,
9.4. týkající se závěru soudu prvního stupně o jednání se správcem daně,
9.5. ohledně posouzení nahlížení do spisu jakožto úkonu právní služby,
9.6. ohledně posouzení nákladů právního zastupování JUDr. Všetečkou, JUDr. Dobývalovou a daňového poradenství ze strany Ing. Tremčinského,
9.7. ohledně složitosti řízení, z níž vyplývá oprávnění žalobce žádat náhradu škody spočívající v nákladech řízení, které byly v souladu s §12 odst. 1 advokátního tarifu navýšeny o polovinu,
9.8. vztahující se k posouzení zákonnosti zajišťovacího příkazu č. j. 99708/02/243940/1167 a exekučního příkazu ze dne 10. 12. 2002, č. j. 100445/02/243940/1167, které žalobkyně pokládá za rozhodnutí závislá na rozhodnutí ve věci samé, a tedy i nezákonná (resp. za projev nesprávného úředního postupu),
9.9. o nedostatku (přílišné obecnosti) poučení podle §118a o. s. ř., jehož se žalobkyni v průběhu řízení dostalo,
9.10. jimiž žalobkyně poukazovala na porušení zásady nestrannosti ze strany soudu.
Jelikož se odvolací soud s uvedenými námitkami nevypořádal, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, a tedy rozporné s právem na spravedlivý proces. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, se soudy vyšších stupňů přirozeně mohou v odůvodnění svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak soud nižšího stupně hodnotil celou věc po skutkové a právní stránce, jejich rozhodnutí se však prostým konstatováním takového souhlasu nesmí vyčerpat; současně je třeba, aby nastínily vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a které rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné toliko v podrobnostech, a paušální odkaz na něj bez jakékoliv vlastní argumentace tedy nelze akceptovat. Takový postup je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
10. Žalobkyně se též vyjádřila k dovolání žalované, přičemž uvedla, že: „považuje argumentaci žalované za v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu a namítá skutečnost, že je nepřípustné se v dovolání odkazovat na nevyřešení právních otázek, které žalovaná nastolila již v odvolání proti rozsudku prvního stupně a nespecifikovala je ve svém dovolání. Podané dovolání žalobkyně nenaplňuje ustanovení §237 a §241a občanského soudního řádu a proto je nepřípustné.“ Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo pro nepřípustnost odmítnuto.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., resp. podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (v případě žalované) a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
15. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
16. Dovolací soud pokládá za vhodné uvést, že byť žalobkyně v dovolání uvedla, že její dovolání směřuje proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti navazujícímu výroku IV., a ačkoliv dovoláními napadené rozhodnutí obsahuje pouze výrok I. a II. (což žalobkyně též uvádí v části svého dovolání, v níž rekapituluje dosavadní průběh řízení), nevylučuje tato diskrepance přezkum ze strany Nejvyššího soudu, neboť ze zbylého obsahu je zřejmé, že dovolání směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, a do nákladového výroku II. odvolacího soudu.
17. Dovolání směřující do nákladových výroků nejsou podle §238 odst. 1 písm. h) přípustná, což nevylučuje, aby tyto výroky byly zrušeny jako výroky závislé.
18. Dovolání žalobkyně nebylo shledáno přípustným pro tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, neboť (jak již zdejší soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí v této věci) rozhodnutí soudu prvního stupně rozporně vůči uvedenému judikátu nepůsobí. Soud prvního stupně přistoupil k aplikaci zásadního korektivu vztahujícímu se k nahrazování nákladů řízení, a to účelnosti, kdežto rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž je žalobkyní poukazováno, hovoří o obecném způsobu stanovení mimosmluvní odměny za zastupování v daňových řízeních podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 8. 2006.
19. Dovolání žalované i žalobkyně jsou ovšem přípustná pro řešení procesní právní otázky týkající se odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Podle §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „rozsudek R 100/2013“) závěr, že: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“
22. Dovolací soud svým předchozím rozhodnutím v této věci (k dovolání žalované) zrušil rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že jej shledal nepřezkoumatelným, neboť se odvolací soud (krom námitky promlčení nároku) nevypořádal s jediným jejím argumentem. Nynější dovolání (žalované i žalobkyně) opět obsahují námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a opět je zjevné, že odůvodnění rozsudku nedosahuje úrovně vyžadované §157 odst. 2 o. s. ř. a judikaturou. Dovolatelky správně poukazují na skutečnost, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí omezil na ztotožnění se s názory soudu prvního stupně, přičemž ovšem není rozpoznatelné, jak (popř. zda) se soud vypořádal s odvolací argumentací.
23. V uvedeném ohledu poukázala žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, z nějž plyne, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívající ve ztotožnění se s názory projevenými v rozhodnutí soudu prvního stupně je akceptovatelné v jednotlivostech, nikoliv paušálně a bez vlastní argumentace. Dovolací soud obecně nemá důvod s uvedeným polemizovat. Ztotožnění se se závěrem vyjádřeným v soudem přezkoumávaném rozhodnutí samozřejmě je možné pokládat za dostatečný způsob odůvodnění konkrétních vlastních názorů za situace, kdy přezkoumávající soud souhlasí s předmětnými závěry a současně pokud tyto bez dalšího obstojí i ve světle právně významných argumentů, jež strany v řízení řádně vznesly. O uvedenou situaci tedy půjde především tehdy, kdy účastník v řízení o opravném prostředku uvádí argument, s nímž se již soud nižšího stupně bezezbytku vypořádal, a soud vyššího stupně nemá důvodu k uvedenému cokoliv doplnit či upřesnit. Jedná-li se ovšem o případ, kdy účastník v řízení o opravném prostředku vznáší argument, jehož řešení z odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně vyvodit nelze, je povinností soudu vyššího stupně alespoň stručně odůvodnit, jakým způsobem na něj bylo nazíráno, byť by byl odvolací soud přesvědčen o celkové správnosti závěrů soudu stupně nižšího.
24. Uvedeným požadavkům napadené rozhodnutí nevyhovuje, neboť z jeho odůvodnění (spočívajícího v zásadě ve ztotožnění se se závěry soudu prvního stupně) nelze zjistit, jakým způsobem, resp. zda vůbec, se odvolací soud vypořádal s argumentací účastníků řízení. Co se týká žalobkyně, lze namátkou zmínit její námitku týkající se prokazování nahlížení do spisu ze dne 18. 8. 2006. Žalobkyně v odvolání evidentně projevila názor, že soudem prvního stupně provedený důkaz byl dostatečný k prokázání nahlížení do spisu uvedeného dne a že od ní nelze rozumně požadovat žádný další důkaz. Měl-li odvolací soud za to, že nahlížení do spisu skutečně nebylo prokázáno, mělo se žalobkyni dostat alespoň stručného vysvětlení důvodů. Obdobně, zaujal-li odvolací soud též názor, že nahlížení do spisu nelze pokládat za úkon právní služby, měl se s opačným názorem žalobkyně, který byl obsažen v odvolání, vypořádat. Očekávat by bylo možné alespoň zdůvodnění spočívající ve vysvětlení rozdílu mezi nahlížením do spisu a činnostmi, které jsou za úkony právní služby označeny v advokátním tarifu, a vysvětlení, proč nelze uvažovat ani o aplikaci §11 odst. 3 advokátního tarifu. Na uvedené nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí je poukázáno jako na příklady, přičemž by rozhodnutí odvolacího soudu mělo samozřejmě i ve vztahu k dalším odvolacím argumentům obsahovat dostatečné odůvodnění.
25. Co se týká žalované, její dovolání je třeba pokládat za důvodné již pro zjevný rozpor s předchozím rozsudkem dovolacího soudu v této věci. Ačkoliv v uvedeném rozhodnutí bylo odvolacímu soudu předně vytknuto, že se k odvolací námitce žalované nezabýval (resp. z odůvodnění jeho rozhodnutí nebylo patrné, zda-li se zabýval) otázkou týkající se použití různých časových znění advokátního tarifu a OdpŠk při výpočtu škody, trpí stejným deficitem i nynější jeho rozhodnutí.
VI. Závěr
26. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
27. Odvolací soud dostatečně nevyhověl pokynu zdejšího soudu uvedeného v jeho předchozím rozhodnutí (konkrétně v odst. 22), podle nějž se měl vypořádat s námitkami obou stran ve sporu tak, aby jeho právní závěry byly způsobilé případnému přezkumu ze strany soudu dovolacího. Uvedený pokyn tak pro soud platí i nadále.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu