ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2954.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2954/2019-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. N., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Ivem Šotkem, advokátem se sídlem Olomouci, Ostružnická 325/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 37/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č. j. 72 Co 259/2018-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení celkové částky 207 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 50/2007 (resp. předtím u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 15/2007).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 23 C 37/2017-109, zamítl žalobu na zaplacení částky 207 000 Kč (výrok I) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 26 286 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše hrazených nákladů činí 21 699 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když žalobce ohledně nich v dovolání pouze obecně uvedl, že se odvolací soud odchýlil od blíže nespecifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Lze odkázat i na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu