ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3048.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3048/2019-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Marikou Rytířovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Lazarská 11/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 60 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 18/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 53 Co 58/2016-363, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podáním ze dne 15. 1. 2013 domáhala zaplacení částky 60 000 Kč jako poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 67/2011. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2015, č. j. 10 C 18/2013-237, byla žalobkyně vyzvána dle §43 odst. 1 o. s. ř. k opravě a doplnění neurčitého podání upřesněním, z jakého odpovědnostního titulu se domáhá poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2015, č. j. 10 C 18/2013-243, bylo podání žalobkyně odmítnuto dle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť vady podání nebyly odstraněny. Proti tomuto podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítá dezinterpretaci svého podání, ze kterého má dle názoru žalobkyně explicitně vyplývat uplatnění nároku z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli z titulu nesprávného úředního postupu. Dne 29. 5. 2015 bylo vydáno usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 53 Co 124/2015-256, kterým bylo usnesení soudu I. stupně změněno tak, že se podání žalobkyně neodmítá, neboť se nejedná o neurčité podání, když se žalobkyně výslovně, mimo veškerou pochybnost, domáhá žalované částky z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli z titulu nesprávného úředního postupu.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. 10 C 18/2013-266, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 67/2011 bylo vydáno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2011, č. j. 35 Co 411/2011-24, které bylo pro nezákonnost zrušeno usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 8. 2012, č. j. 28 Cdo 1409/2012-61. Po právní stránce odvolací soud dospěl pro tentokráte (jeho předcházející rozsudek ze dne 13. 6. 2016, č. j. 53 Co 58/2016-286, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, č. j. 30 Cdo 617/2017-340 z důvodu nesprávného právního názoru o této otázce zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu) k závěru, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 67/2011 bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Současně však odvolací soud shledal, že nebyly splněny další předpoklady pro vznik odpovědnosti státu, neboť žalobkyni nevznikla v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v dané věci nemajetková újma, o čemž svědčí výsledek řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, totiž že žaloba byla pravomocně zamítnuta a dovolací řízení skončilo zamítnutím dovolání. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že s ohledem na nebývalou aktivitu žalobkyně při podávání žalob a dalších podání označenou i Ústavním soudem v případě žalobkyně za litigózní (sudičské) jednání, které dle názoru odvolacího soudu odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil výkon práva žalobkyně uplatněného žalobou jako odporující dobrým mravům vylučující vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně a dále že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí posoudil výsledek původního řízení jako rozhodný pro vznik nemajetkové újmy v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil od dovolatelkou uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když ve svém novém rozhodnutí s uvedením důvodů (žaloba byla v řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí žaloby, posléze pravomocně zamítnuta a následně bylo její dovolání odmítnuto) uzavřel, že žalobkyni v souvislosti s nezákonným rozhodnutím v dané věci nemajetková újma nevznikla. Dovolatelkou v dovolání uváděná judikatura, s níž má být podle dovolání rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, totiž na nyní projednávaný žalobkyní opakovaně specifikovaný nárok nedopadá, neboť míří na případy náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení; lze-li podle procesního stavu nastalého v řízení uzavřít, že žalobkyně výslovně uplatňuje nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, pak dovolatelkou v dovolání uváděnou judikaturu není přiléhavé na daný případ aplikovat, a taková judikatura ani nemůže být relevantní pro posuzování tvrzeného rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ní. Nejvyššímu soudu se tak neotvírá možnost přezkoumávat správnost dovolatelkou napadeného závěru odvolacího soudu.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud toliko poznamenává, že odvolací soud, a platí to i pro soud prvního stupně, neměl pro neúčast žalobkyně při jeho jednání ani prostor pro to, aby žalobkyni vyzýval k vysvětlení, v čem měla nemajetková újma vzniklá jí dle žalobní konstrukce posléze zrušeným rozhodnutím o odmítnutí žaloby spočívat, když v průběhu řízení před soudem prvního stupně vyloučila, že by mínila dopady nepřiměřené délky řízení (viz podání na čl. 245 bod 2. spisu).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu