ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.617.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 617/2017-340
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené Mgr. Marikou Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 6 proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 60 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 18/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2016, č. j. 53 Co 58/2016-286, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2016, č. j. 53 Co 58/2016-286, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 9. 2015, č. j. 10 C 18/2013-266, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 60 000 Kč.
2. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Výše uvedené částky se žalobkyně v řízení domáhá z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 5. 8. 2011, č. j. 20 C 67/2011-19, odmítl podání žalobkyně proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2011, č. j. 35 Co 411/2011-24 (dále jen „namítané rozhodnutí“), usnesení soudu prvního stupně co do částky 33 999 Kč potvrdil a co do částky 50 000 Kč usnesení změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu neodmítá. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 8. 2012, č. j. 28 Cdo 1409/2012-61, zrušil usnesení Městského soudu v části, již bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby co do částky 33 999 Kč, a dále zrušil rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následně byla soudem prvního stupně i odvolacím soudem žaloba zamítnuta. Řízení bylo ukončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 883/2014-248, kterým bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.
3. Po právní stránce odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3437/2011, dle nějž za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá. V poměrech souzené věci bylo po zrušení namítaného rozhodnutí v řízení pokračováno, takže namítané rozhodnutí nebylo nezákonným ve smyslu §8 OdpŠk.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázku, zda je možné za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk považovat rozhodnutí orgánu státu, které bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk lze považovat takové rozhodnutí, které je pro svou nezákonnost zrušeno bez ohledu na výsledek dalšího řízení. Poukazuje na závěry komentářové literatury a rovněž na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, a ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
8. Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť se odvolací soud při řešení dovolatelkou specifikované otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
9. Dovolání je důvodné.
10. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
11. Podle judikatury Nejvyššího soudu je podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (§8 odst. 1 OdpŠk) zásadně splněna již po zrušení rozhodnutí, bez ohledu na výsledek dalšího řízení (samozřejmě pouze za předpokladu, že důvodem zrušení předmětného rozhodnutí byla jeho nezákonnost). Stejný názor vyslovil Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014, ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016. Ve smyslu takto jednotné judikatury nelze mít usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3437/2011, jímž bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto a na němž odvolací soud založil svoji právní argumentaci v této věci, za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (ostatně Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17, potvrdil závěr, že pokud dovolání nebylo přípustné, nemohl z nich ani plynout meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikatorní rozpor ve smyslu §20 zákona č. 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích; obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dneč 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017).
12. Nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk je pravomocné (případně bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). V posuzovaném případě byly požadované podmínky splněny – namítané rozhodnutí bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 28 Cdo 1409/2012-61, pro nezákonnost zrušeno, neboť soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku projednatelnosti žaloby. Podmínka vydání nového meritorního rozhodnutí ve věci není podle ustanovení §8 OdpŠk vyžadována a neplyne ani z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a jedna z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu byla splněna.
13. Z výše citované judikatury dále plyne, že otázka dalšího vývoje řízení může být relevantní pro zjišťování vzniku škody, případně nemajetkové újmy a eventuálně příčinné souvislosti. V některých případech je tedy konečný výsledek dalšího řízení po zrušení nebo změně rozhodnutí pro nezákonnost třeba zohlednit. I kdyby se však nezákonné rozhodnutí v dalším rozhodnutí ukázalo jako věcně správné (např. pokud rozhodnutí bylo zrušeno, ale jeho výrok byl totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci), na jeho nezákonnosti ve smyslu §8 OdpŠk to nic nezmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
14. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím je současné splnění tří podmínek: 1) zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy. V každém jednotlivém případě uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba zkoumat splnění uvedených tří podmínek, tedy rovněž to, zda ve sféře poškozeného vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí újma. V některých případech pak bude pro posouzení, zda újma ve sféře poškozeného vznikla, třeba znát konečný výsledek řízení po zrušení rozhodnutí (uvedené ostatně obdobně platí i pro posouzení vzniku škody, což Nejvyšší soud popsal ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
15. Mohou však nastat i případy, kdy újma poškozeného je takového charakteru, že její vznik je zřejmý již po zrušení nezákonného rozhodnutí, a to bez ohledu na to, jaký bude konečný výsledek celého řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí. Opačný závěr (že vznik újmy v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí není možné posoudit před vydáním konečného rozhodnutí) by vedl k zamítnutí žaloby tzv. pro tentokrát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014). Tak tomu rovněž bylo v odvolacím soudem odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3437/2011, a rovněž jemu předcházejícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003.
16. V nyní posuzované věci však výsledek řízení již je znám, neboť žaloba byla pravomocně zamítnuta, přičemž dovolací řízení rovněž skončilo zamítnutím dovolání. Dovolacímu soudu nepřísluší v této fázi řízení se zabývat otázkou, jaký význam má takovýto výsledek řízení pro posouzení vzniku nemajetkové újmy či existence příčinné souvislosti. Bude na odvolacím soudu, aby v dalším řízení při výše uvedeném závazném právním názoru ohledně existence prvního předpokladu pro vznik odpovědnosti za škodu se zabýval otázkou splnění dalších výše uvedených předpokladů.
17. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu.
18. Soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
19. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu