ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3055.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3055/2017-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně J. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 257/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017, č. j. 44 Co 220/2010-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 1 024 000 Kč s příslušenstvím, jednak jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 176/98 (v částce 982 110 Kč s příslušenstvím), jednak jako náhrady škody spočívající v nákladech právního zastoupení, které vynaložila v souvislosti s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (v částce 16 050 Kč s příslušenstvím) a v souvislosti s uplatněním nároku u žalované (v částce 25 840 Kč s příslušenstvím).
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 3. 2010, č. j. 52 C 257/2007-48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 106 500 Kč (výrok I), žalobu zamítl v částce 16 050 Kč s příslušenstvím (výrok II), v částce 25 840 Kč s příslušenstvím (výrok III) a v částce 875 610 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok V).
K odvolání žalobkyně ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 44 Co 220/2010-90, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I odvolacího soudu), a ve výroku IV jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 37 300 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok II odvolacího soudu). Žalované současně uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 930 Kč (výrok III odvolacího soudu).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2012, č. j. 44 Co 220/2010-90, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně dne 19. 3. 2010, č. j. 52 C 257/2007-48, o zamítnutí žaloby do částky 838 310 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, a věc v daném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Předmětem řízení tak zůstal nárok žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v částce 838 310 Kč s příslušenstvím; nároky žalobkyně z titulu náhrady škody (v částce 16 050 Kč s příslušenstvím a v částce 25 840 Kč s příslušenstvím), o nichž bylo odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, již nebyly předmětem dovolacího přezkumu.
Odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č. j. 44 Co 220/2010-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části zamítajícího výroku IV ohledně částky 838 310 Kč s příslušenstvím (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů a soudu dovolacího v celkové výši 44 200 Kč (výrok II odvolacího soudu).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1520/2015, zrušil posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud napadeným rozsudkem (v pořadí třetím) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dalších 123 416 Kč s příslušenstvím a v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 645 794 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů náklady řízení před soudy obou stupňů a soudu dovolacího částku 66 683,10 Kč (výrok II odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu potvrzujícím zamítnutí žaloby a v nákladovém výroku včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalobkyně, dle níž měl odvolací soud zvýšit základní částku odčinění nemajetkové újmy z důvodu chování žalobkyně v posuzovaném řízení, jímž se snažila o odstranění průtahů, o více než 5 %, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu. Nejvyšší soud opakované judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně nebyla.
Otázka složitosti posuzovaného řízení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně snížil zadostiučinění o dalších 5 % s odkazem na prohloubení složitosti řízení od posledního rozhodování ve věci. Rozhodovat v souladu se stavem v době jeho vyhlášení je zákonný požadavek (§154 odst. 1 o. s. ř.), jenž platí neméně pro opětovné rozhodování odvolacího soudu v konkrétní věci. Zjistil-li odvolací soud během rozhodování, že od jeho posledního rozhodnutí ve věci posuzované řízení nabylo dále na složitosti, postupoval při navýšení redukce základní částky v souladu s výše zmíněným zákonným požadavkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016).
Ani při řešení otázky postupu soudů v posuzovaném řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když na základě tohoto kritéria základní částku odčinění nemajetkové újmy ani nezvýšil ani nesnížil. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, shledal-li postup soudů v posuzovaném řízení nikoliv natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017). Ani tato otázka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že odvolací soud nedostál závaznému právnímu názoru dovolacího soudu, když nezopakoval účastnický výslech žalobkyně, neboť odvolací soud na základě doplnění dokazování spisem městského soudu dospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně. V řízení před odvolacím soudem tak došlo ke změně ve zjištěném skutkovém stavu, která vylučuje aplikaci závazného právního názoru dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2946/2008).
Námitka žalobkyně vztahující se k příslušenství přiznané částky zadostiučinění, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když nepřihlédl ke změně nařízení vlády č. 142/1994 Sb., jež bylo provedeno nařízením vlády č. 180/2013 Sb., s účinností od 1. 7. 2013. Nejvyšší soud již dříve postavil na jisto, že na výši úroků z prodlení nemají vliv změny, které případně v průběhu prodlení na základě pozdějších právních předpisů nastanou, neboť výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1292/2016, uveřejněný pod číslem 42/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, podle kterého ustanovení advokátního tarifu má být stanovena tarifní hodnota věci ve sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když odvolací soud postupoval při výpočtu výše náhrady nákladů řízení podle ustanovení §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Judikatura Ústavního soudu uváděná žalobkyní v dovolání na podporu jiného závěru (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1505/08, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 3120/11 a ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1665/11), byla překonána pozdější judikaturou Nejvyššího soudu a – jak z výše uvedeného plyne – rovněž judikaturou soudu Ústavního. Nastolená otázka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Konečně námitka, že odvolací soud pochybil, když žalobkyni nepřiznal odměnu za úkon právní služby spočívající v opětovném převzetí a přípravě zastoupení pro dovolací řízení, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., poněvadž odvolací soud postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které odměna za úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení pro dovolací řízení zástupcem, který účastníka řízení v dané věci zastupoval i v řízení před soudem prvního a druhého stupně, není účelně vynaloženým nákladem, jenž by měl jít k tíži druhé strany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2136/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1947/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu