ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4004.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4004/2016-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J. P. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 238 C 218/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2016, č. j. 44 Co 360/2013-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 238 C 218/2011-37, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 70 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 6. 11. 2011 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 824 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 895 000 Kč od 26. 10. 2011 do 5. 11. 2011 a z částky 824 600 Kč od 6. 11. 2011 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 440 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z nákladů řízení (výrok IV.), a na náhradě nákladů řízení žalobkyni přiznal 11 557 Kč (výrok V.). K odvolání žalobkyně odvolací soud v rozsudku ze dne 15. 1. 2014, č. j. 44 Co 360/2015-59, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. – V. (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Následně bylo žalobkyní podáno dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 3320/2014-76, a to tak, že zrušil výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu. Ve věci opětovně rozhodoval odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 44 Co 360/2013-95, kdy rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 875 Kč s příslušenstvím, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), déle uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 600 Kč (výrok II.).
2. Žalobkyně se žalobou domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 895 000 Kč s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 112/1998 (dále jen „posuzované řízení“) a dále náhrady nákladů řízení u Ministerstva spravedlnosti ve výši 25 440 Kč s příslušenstvím. Před zahájením tohoto řízení již žalovaná žalobkyni odškodnila přiznáním částky ve výši 130 000 Kč.
3. Soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Dospěl k závěru, že posuzované řízení do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v tomto řízení trvalo 14 let a 11 měsíců a stále nebylo skončeno. Žalobkyně se v posuzovaném řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 166 119 Kč s příslušenstvím. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že řízení je nepřiměřeně dlouhé, přičemž konstatování porušení práva se nejeví dostatečným odškodněním. Při stanovení výše finančního zadostiučinění vyšel ze základní částky 16 000 Kč za první dva roky a každý následující rok řízení. Základní částka tudíž činí 222 667 Kč. Od této částky odečetl 10 % na základě kritéria složitosti řízení, 10 % na základě kritéria jednání poškozené a přičetl 10 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni, přičemž při hodnocení tohoto kritéria rovněž zohlednil okolnost, že v důsledku nepříznivé finanční situace žalobkyně spojené s nevypořádáním posuzovaného řízení došlo u žalobkyně k rozvodu manželství. Dospěl tak k výsledné výši odškodnění 200 400 Kč. Jelikož žalobkyně již byla částečně odškodněna, přiznal žalobkyni částku ve výši 70 400 Kč. Nárok na náhradu nákladů řízení před Ministerstvem spravedlnosti soud prvního stupně s odkazem na §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), zamítl. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně žalobou uplatnila dva nároky. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy posuzoval pro účely náhrady nákladů řízení úspěch žalobkyně ve věci jako úspěch plný, pro stanovení výše náhrady vyšel z přísudku. Konečnou výši náhrady nákladů řízení dále poměrně snížil, neboť ohledně druhého žalobou uplatněného nároku byla žalobkyně neúspěšná.
4. Odvolací soud doplnil dokazování čtením výpovědi žalobkyně z 11. 3. 2010 učiněné v řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 257/2007 ohledně vlivu řízení na její manželství. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že délka řízení je sice už nápadně za hranicí přiměřenosti, ne však extrémní. Vyšel tudíž ze základní částky 18 000 Kč za první dva roky a každý následující rok řízení, celkem 252 000 Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně složitosti řízení (odečetl 10 %). Při hodnocení kritéria jednání poškozené však dospěl k závěru, že tomuto kritériu odpovídá snížení základní částky o 2,5 %, neboť dvojí odročení jednání na žádost žalobkyně znamenalo pouze marginální odklad plynulého postupu řízení, dále soud při hodnocení tohoto kritéria zohlednil okolnost, že bylo třeba doplňovat rozhodující skutečnosti na základě výzev soudu. Námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nepřípustně zohlednil také přetíženost soudu, odvolací soud hodnotil jako akademickou otázku, neboť soud prvního stupně tento argument neuvedl v kontextu zdůvodnění úprav základní částky odškodnění. Dále se odvolací soud odchýlil od závěru soudu prvního stupně, dle nějž předmět řízení měl pro žalobkyni velký význam. Odvolací soud uvedl, že tento závěr nemá podklad v provedeném dokazování. Žalovanou sumu nejde vidět za „okolnost zásadním způsobem ovlivňující osobní život a perspektivu, aby šlo uznat prožitek řízení (vleklosti) za vymykající se starostem, jak majetko-právní pře přináší. Tím méně u žalobkyně, která jindy s odvahou podstoupila riziko podnikání a obracela při něm podstatně větší peníze bez právních garancí návratnosti.“ Ohledně vlivu řízení na manželství žalobkyně odvolací soud uzavřel, že k tomu „by již bylo třeba důkazů, neboť to není samozřejmé (typickou součástí nejistoty) a které odvolatelka buďto neměla za potřebné skládat anebo to sama relativizovala jakožto přechodné období života bez následků.“ Odvolací soud tudíž základní částku snížil o 12,5 %, přičemž dospěl k celkovému odškodnění ve výši 220 500 Kč. Po odečtení částky, která již byla žalobkyni vyplacena žalovanou, dospěl k výsledné částce 90 500 Kč. Nicméně dále uzavřel, že „okolnosti posuzované věci, jmenovitě pak podané vyhodnocení významu předmětu řízení pro zdejší žalobkyni, nedává dobrou představu o kompenzační funkci peněžitého zadostiučinění v té části, která již přesahuje hodnotu toho, oč tam jde. Prvoinstanční soud rozhodl o povinnosti žalované doplnit dosavadní odškodnění o 70 400 Kč, tedy už překročil práh úměry mezi penězi tam a zde, přičemž se neodškodňuje nic, před čímž by peníze měly ztrácet tvář. Žalobkyně tak i s přísudkem obdržela zadostiučinění bohatě nad míru své újmy a není co doplňovat.“ Se závěrem soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení se odvolací soud ztotožnil, přičemž odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně.
5. V prvním dovolacím řízení v této věci se Nejvyšší soud neztotožnil s postupem a se závěry, ke kterým došel soud odvolací. Dovolací soud zejména vytýkal, že dle odůvodnění odvolacího soudu není zcela jednoznačné, ze kterých částek při stanovení výše odškodnění odvolací soud vycházel. Byť opomenul zohlednit příslušenství pohledávky, které dle skutkových zjištění bylo též předmětem sporu, ve svém závěru dospěl k částce vyšší než soud prvního stupně, avšak tuto částku nepřiznal, přičemž není zcela jasné na základě jakých kritérií tak učinil. Dovolací soud též vytýkal odvolacímu soudu postup, kdy tento opomenul poučit dovolatelku o tom, že oproti soudu prvního stupně nemá její tvrzení o vlivu nepřiměřené délky posuzovaného řízení na rozpad jejího manželství a o její dluhové tísni za prokázaná, poté co zopakoval důkaz čtením svědecké výpovědi. Nejvyšší soud připomněl, že při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného je třeba vycházet z ustáleného judikatorního závěru, že nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně. V rozporu s tímto závěrem rozhodoval odvolací soud, když svévolně vyhodnotil podnikatelskou činnost dovolatelky jako okolnost automaticky potlačující případné zvýšení odškodnění, a to s vědomím, že taková skutečnost ani nebyla žalovanou stranou namítána.
6. Odvolací soud v dalším řízení vycházel ze svých předchozích závěrů, přičemž nově zjistil, že posuzované řízení bylo skončeno vydáním usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 2. 2014, č. j. 28 Cdo 3457/2013-321, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu. Uzavřel, že řízení trvalo bez cca 1,5 měsíce 16 let, prošlo všemi stupni obecné soudní soustavy, vč. řízení před Ústavním soudem. Dále dospěl k závěru, že žádný z uplatněných nároků v posuzovaném řízení neměl příslušenství, neboť žalobkyní uplatněný úrok z prodlení byl soudy posuzován jakožto samostatný (nedůvodný) nárok o užitky ve smyslu §458 obč. zák. Odvolací soud dále doplnil dokazování o výslech matky žalobkyně za účelem prokázání nebo vyvrácení příčinné souvislosti mezi trváním posuzovaného řízení a rozvodem žalobkyně. Konstatoval, že výpověď svědkyně neskýtala důvod spatřovat souvislost mezi rozvodem žalobkyně a trváním posuzovaného řízení. Žalobkyně se rozváděla již v prvních dvou letech trvání posuzovaného řízení. Z dosavadního dokazování nevyplynula ani skutečnost, že by se stav zadlužení žalobkyně jevil jako vskutku tísnivý, neb žalobkyně byla osvobozena od placení soudních poplatků, věřitelé jí vyšli vstříc stanovením platebního kalendáře a též mohla v posuzovaném řízení využívat pomoci advokáta. Jediné období, které mohlo pro žalobkyni vyznít tísnivěji, bylo období mezi vydáním prvního odvolacího rozhodnutí a vydáním prvního dovolacího rozhodnutí, kdy byla nucena protistraně uhradit náklady řízení ve výši 39 554 Kč. Jednalo se však o titul přechodný a v témže roce navíc byla žalobkyně odškodněna částkou 130 000 Kč za průtahy. Ve světle těchto skutečností, jakož i časové spojitosti nejvyššího zadlužení s počátkem posuzovaného řízení, odvolací soud neshledal důvod doplňovat dokazování ještě o to, co o tak tvrzené tísni věděl syn.
7. Při stanovení přiměřené výše zadostiučinění odvolací soud vycházel ze svých předchozích závěrů a základní částku stanovil na 18 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. To zejména z toho důvodu, že celková doba řízení se od posledního rozhodnutí změnila nepodstatně, a nyní šlo tedy namísto patnácti let o násobek 15 let + 5/6 roku, což vyjadřuje definitivní dobu řízení. Odvolací soud se však odchýlil od svého posledního závěru, a též od závěru soudu prvního stupně, že od základní výše odškodnění by mělo být odečteno 10 % z důvodu složitosti řízení. Redukci nově stanovil na 15 % s ohledem na ukončení posuzovaného řízení, v jehož rámci dvakrát rozhodoval dovolací soud, jednou ústavní soud, přičemž v řízení došlo k hlubší názorové změně odvolacího soudu v otázce neprokazatelné nebo žádné dohody o úhradě dluhů za společnici. Ohledně snížení o 2,5 % ze základní částky z důvodu jednání poškozené žalobkyně se nic nezměnilo. Co se týče postupu soudu během řízení, odvolací soud uvedl, že kritika prvoinstančního soudce o skutečnosti, že v rámci rozhodování postupoval podle nesprávného právního názoru, přísluší toliko opravným instancím, přičemž případ vydání např. zcela nepřezkoumatelného rozhodnutí anebo v rozporu se závazným názorem vyššího soudu se nevyskytl. Odvolací soud setrval na svém závěru, že posuzované řízení nemělo pro žalobkyni zvýšený význam. Tvrzení žalobkyně, že v důsledku nepříznivých finančních poměrů spojených s nevypořádáním řízení došlo k rozvodu manželství, nebylo v řízení prokázáno. Typově nešlo o řízení, jemuž by svědčila domněnka vyššího významu. V posuzovaném případě vznikla atypická situace tím, že zájem žalobkyně na obdržení původně uplatněné „jistiny 166 119 Kč“ nebyl zvyšován žádným úrokem z prodlení. Na uplatněné proměnné částce „úroku“ z různých částek nemohla mít žalobkyně logicky zájem žádný, protože ještě do poslední chvíle obecným soudům vytýkala posouzení neexistujícího nároku „o užitky“. Objektivně vzato byl však tento „úrok“ předmětem řízení a jelikož judikatura neřeší spojitost mezi významem výše nároku (pro poškozeného) a schopností právně zdůvodnit jeho základ, odvolací soud se zdržel úvah o „stropu“ odškodnění v odpovídající výši 166 119 Kč. Odvolací soud tak uzavřel, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobkyni standardní.
8. Z výše uvedených důvodů odvolací soud částku snížil o 17,5 % a dospěl k výsledku 220 275 Kč. Po odečtení částky, která již byla žalobkyni vyplacena žalovanou, a pravomocného přísudku soudu prvního stupně dospěl k výsledné částce 19 875 Kč.
9. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl s odkazem na §142 odst. 3 o. s. ř., kdy za všechna řízení souhrnně uznal 9 úkonů právní služby a za tarifní částku považoval 50 000 Kč dle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též „advokátní tarif“). Dospěl tak k celkové částce 30 600 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou potvrdil rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadeném bodu II. jeho výroku, jakož i v části o náhradě nákladů řízení, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, přičemž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, resp. která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá:
a. Odvolací soud pochybil, když v rozporu s obsahem spisu posuzovaného řízení, jakož i v rozporu pro soud závaznými závěry dřívějšího zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014 (dále jen „předchozí rozsudek“) vyhodnotil, že žádný uplatněný nárok v posuzovaném řízení neměl příslušenství. I kdyby tato námitka nebyla uznána, dovolatelka se domnívá, že uplatněný nárok na vydání užitků z bezdůvodného obohacení má pro stanovení limitu odškodnění obdobné postavení jako příslušenství pohledávky a měl by tedy být při stanovení výše odškodnění zhodnocen. V souvislosti s tímto dovolatelka upozorňuje, že odvolací soud se s uplatněnou námitkou obdobnosti povahy užitků z bezdůvodného obohacení a příslušenství nijak nevypořádal. Dále se nevypořádal s námitkou, že v posuzovaném řízení šlo též o náhradu nákladů řízení, tedy o příslušenství pohledávky.
b. Posouzení odvolacího soudu, že „v ničem dalším se skutkový stav oproti předchozím zjištěním již nemění“ považuje dovolatelka za nesprávné vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku významu předmětu řízení pro dovolatelku. Způsob určení základní částky je v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), jelikož odvolací soud vycházel výlučně z otázky celkové doby řízení.
c. Odvolací soud zopakoval chybu, které se dopustil již v předchozím zrušeném rozhodnutí. Až v napadeném rozhodnutí seznámil dovolatelku se svým názorem, že po výslechu svědkyně její výpověď neskýtala důvod spatřovat souvislost mezi rozvodem žalobkyně a trváním uvedeného řízení, a dále že z dosavadního dokazování nijak nevyplývá stav zadlužení žalobkyně jakožto vskutku tísnivý. Jedná se tak o rozhodnutí pro dovolatelku překvapivé. Odvolací soud je povinen poučit dovolatelku o tom, že oproti soudu prvního stupně nemá tato tvrzení dovolatelky za prokázaná. Zároveň tak nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozím rozsudku a též ustálenou judikaturu.
d. Složitost řízení způsobil výhradně soud, který se nechal mást žalovanou stranou. Dovolatelka se v posuzovaném řízení domáhala úhrady finanční částky včetně souvisejících úroků z prodlení proto, že ji zaplatila za tamní žalovanou bez právního důvodu. Jednodušší soudní při si lze představit jen stěží. Jelikož se soud pustil do řešení věci špatným způsobem, mělo to vést k adekvátnímu navýšení odškodnění, nikoliv k omlouvání soudu údajnou složitostí věci. V posuzovaném řízení dovolatelka namítala, že otázka vlastnictví předmětných peněžních prostředků, jak ji řešily soudy, nebyla pro rozhodnutí významná. Soudy tuto otázku řešily vadným způsobem i přesto, že jedno ze zásadních rozhodnutí dovolacího soudu řešící tuto otázku pocházelo již z roku 2000 (sp. zn. 21 Cdo 1774/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Prodloužení řízení na základě této skutečnosti musí být vyhodnoceno jako vadný postup orgánů veřejné moci během řízení, nikoli hodnoceno jako složitost řízení.
e. Odvolací soud dále překvapivě změnil svůj předchozí názor ohledně snížení základní částky odškodnění v souvislosti se složitostí posuzovaného řízení o 10 %. Přistoupil k navýšení redukce o dalších 5 %. Toto navýšení dovolatelka vnímá jako ryze účelové, zaujaté, nesprávné a nespravedlivé hodnocení směřující jen k tomu, aby jí nebylo poskytnuto odškodnění v přiměřené výši.
f. Co se týče hodnocení podílu dovolatelky na celkových průtazích, setrvává dovolatelka na svých předchozích námitkách. Zadostiučinění nemělo být kráceno z důvodu jednání poškozené. Její následná vyjádření byla vyvolána a přímo zapříčiněna vadným uchopením sporu soudem. Nově uvedené hodnocení, že se „k žádosti žalobkyně jednání dvakrát odročovalo“, dovolatelka považuje za zaujetí vůči její osobě. Ke změně původního názoru neměl odvolací soud žádný důvod. Proto je nepřípustné snížení základní částky odškodnění ve výši 2,5 %.
g. Soudy v posuzovaném řízení postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když nadbytečně zjišťovaly původ peněz na účtu. Dopustily se tak zbytečného prodloužení doby řízení a závěr odvolacího soudu o tom, že „se nevyskytl případ vydání např. zcela nepřezkoumatelného rozhodnutí anebo rozhodnutí v rozporu se závazným názorem vyššího soudu“ není správný, protože je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními z posuzovaného řízení. Otázka nepotřebnosti zjišťování původu peněz na účtu byla již v minulosti závazným způsobem dovolacím soudem vyřešena (viz námitka d). Soudy však v posuzovaném řízení toto řešení nerespektovaly a neaplikovaly. Evidentně judikaturu dovolacího soudu v otázkách postavení osoby mající zřízený bankovní účet a právního režimu peněžních prostředků na tomto účtu neznaly.
h. Formulace odvolacího soudu „z ničeho též nevzniká důvod posuzovat jinak postup soudu během řízení jakožto okolnost, které nevede k zvýšení či snížení základního odškodnění; bylo již vysvětleno, že kritika prvoinstančního soudce za úkony v řízení orgánu veřejné moci vlastně vytýká, že konal, pročež že konat neměl anebo postupoval podle nesprávného právního názoru, přísluší až opravným instancím“ zavdává podnět k polemice o významu tohoto vyjádření. Znamená-li tato formulace, že postup soudu v posuzovaném řízení nemá vliv na výši odškodnění (což je podle dovolatelky správný výklad citovaného), jedná se o názor rozporný se zákonem [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] a s judikaturou dovolacího soudu. Pokud citovaná pasáž znamená „jen“ to, že odvolací soud vyhodnotil, že soud prvního stupně se v posuzovaném řízení nedopustil nesprávného úředního postupu, je tento závěr rozporný se skutkovými zjištěními soudů v tomto řízení.
i. Odvolací soud nesprávně nepovažoval řízení za extrémně dlouhé, což je v rozporu se Stanoviskem.
j. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu protichůdnosti v něm obsažených informací, kdy nejprve odvolací soud uvádí, že řízení trvalo „bez cca 1,5 měsíce 16 let“ a následně uzavírá, že „jde nyní o násobek 15 let + 5/6 jakožto vyjadřující definitivní dobu řízení 14 C 112/98“. Z uvedeného tedy není jasné, z jakého časového úseku a proč odvolací soud při stanovení výše základní částky odškodnění vycházel.
k. Ohledně náhrady nákladů řízení dovolatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že výše náhrady nákladů řízení měla vycházet z žalované částky, nikoliv z tarifní částky 50 000 Kč.
11. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
15. Nejvyšší soud předchozím rozsudkem zrušil rozhodnutí odvolacího soudu jednak z důvodu, že nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, neboť při omezení výše odškodnění výší předmětu posuzovaného řízení nesprávně nepřihlédl ke všemu, co bylo pro žalobkyni v sázce. Dále Nejvyšší soud spatřoval vadu řízení v tom, že odvolací soud opomenul dovolatelku poučit o tom, že oproti soudu prvního stupně nemá za prokázaná tvrzení dovolatelky o vlivu nepřiměřené délky posuzovaného řízení na rozpad jejího manželství a o její dluhové tísni.
16. Řada námitek, jež dovolatelka uplatňovala již v předcházejícím dovolacím řízení, přičemž dovolací soud neshledal na základě těchto námitek dovolání přípustným, nemůže přípustnost dovolání založit ani nyní, neboť na vyřešení těchto otázek již v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Uvedené se týká námitek vztahujících se k určení základní částky zadostiučinění (pod písm. b), včetně případného hodnocení řízení jako extrémně dlouhého (pod písm. i), dále námitek vztahujících se k posouzení kritéria složitosti řízení (pod písm. d) a k posouzení kritéria jednání poškozené (pod písm. f). Ohledně těchto námitek postačí poukázat na odůvodnění předchozího rozsudku.
17. Výše uvedené se týká také námitek týkajících se posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci (pod písm. g a h), neboť ani ohledně posouzení tohoto kritéria dovolací soud předcházející dovolání přípustným neshledal. Nadto je třeba uvést, že v této věci soudy dospěly k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. V usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že „v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu, a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel.“ Nesprávnost rozhodnutí tudíž zásadně nezakládá, pokud soudy nižších stupňů z důvodu zjištěného nesprávného postupu nepřistoupily dále k navýšení základní částky zadostiučinění.
18. Přípustnost dovolání nezakládá námitka vztahující se k vlivu případného příslušenství či „nároku na vydání užitků z bezdůvodného obohacení“ na výši přiměřeného zadostiučinění (pod písm. a). Jak bylo uvedeno výše, dovolací soud spatřoval závěr odvolacího soudu nesprávným v tom, že výši zadostiučinění limitoval předmětem posuzovaného řízení, aniž by zohlednil také tyto další nároky, a to bez ohledu na jejich právní povahu. V nyní napadeném rozhodnutí již odvolací soud z žádného limitu nevycházel a přiměřené zadostiučinění určil jen na základě kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk. Z toho důvodu nebylo nutné se zabývat právní povahou těchto nároků ani zohlednit případné náklady řízení jakožto příslušenství pohledávky. Na vyřešení těchto otázek tak napadené rozhodnutí nezávisí.
19. Odvolací soud se nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani když navýšil redukci o dalších 5 % s odkazem na prohloubení složitosti řízení od posledního rozhodování ve věci. Rozhodovat v souladu se stavem v době jeho vyhlášení je zákonný požadavek (§154 odst. 1 o. s. ř.), platící neméně pro opětovné rozhodovaní odvolacího soudu v konkrétní věci. Tento právní názor je obdobně formulován již ve Stanovisku a též v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1790/2010). Zjistil-li odvolací soud během rozhodování, že od jeho posledního rozhodnutí ve věci posuzované řízení nabylo na složitosti předtím, než bylo zcela ukončeno, postupoval při navýšení redukce základní částky v souladu s výše zmíněným zákonným požadavkem. Nejvyšší soud pak připomíná, že v tomto ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Námitka pod písm. e tak přípustnost dovolání nezakládá.
20. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou tvrzený odklon od závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím rozsudku ohledně poučovací povinnosti odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., pokud jde o prokázání dovolatelkou tvrzené souvislosti mezi rozvodem a trváním posuzovaného řízení, a dále zvláště tísnivým stavem zadlužení dovolatelky. Jednak nutno uvést, že dovolatelka měla možnost seznámit se s názorem a závěry odvolacího soudu po vydání rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2014, č. j. 44 Co 360/2013-59 (předcházející rozhodnutí odvolacího soudu). V tomto ohledu tak nelze závěry odvolacího soudu považovat za závěry pro dovolatelku překvapivé. Nadto v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí již odvolací soud nepostavil svůj závěr ohledně výše uvedených tvrzených skutečností na tom, že by dovolatelka neunesla své důkazní břemeno. Tedy nerozhodl za stavu non liquet v neprospěch důkazním břemenem zatíženého účastníka řízení. Naopak dospěl k závěru, že v řízení vyšlo najevo, že souvislost rozvratu manželství s délkou posuzovaného řízení nebyla dána, když k rozvodu došlo již v prvních dvou letech posuzovaného řízení. Stav zadlužení nepovažoval odvolací soud za tísnivý, neboť věřitelé dovolatelce vyšli vstříc, v posuzovaném řízení byla dovolatelka osvobozena od soudních poplatků a mohla využívat právní pomoc zmocněného advokáta, přičemž ještě v průběhu řízení byla za jeho nepřiměřenou délku odškodněna částkou 130 000 Kč. Rozhodoval-li odvolací soud na základě toho, že v řízení vyšel najevo opak dovolatelkou tvrzených skutečností, nebyl dán prostor pro aplikaci ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. ani pro judikaturu dané ustanovení vykládající. Současně se odvolací soud neodchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu.
21. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ohledně délky posuzovaného řízení, z níž odvolací soud vycházel (pod písm. j), přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud vymezil délku řízení podáním žaloby dne 23. 4. 1998 a doručením posledního rozhodnutí, tedy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, č. j. 28 Cdo 3457/2013-321. Následně uvedl, že řízení trvalo bez 1,5 měsíce 16 let, přičemž při výpočtu vycházel z násobku 15 let a 5/6 roku. Nedůslednost v řádu dní či měsíců v uvedených údajích nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).
22. Přípustnost nezakládá ani námitka dovolatelky směřující do nákladového výroku (pod písm. k), neboť odvolací soud nepochybil, když za tarifní hodnotu považoval částku 50 000 Kč. Učinil tak v souladu se závěry Nejvyššího soudu, k nimž dospěl v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Uvedené závěry již byly opakovaně potvrzeny také Ústavním soudem (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 3439/15, ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 726/17, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15). Nejvyšší soud tak neshledává důvod se od závěrů vyslovených ve výše uvedeném rozhodnutí jakkoliv odchýlit.
IV. Závěr
23. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
24. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu