ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3148.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3148/2019-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce K. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 26/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, č. j. 54 Co 158/2019-197, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, č. j. 54 Co 158/2019-197, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 4. 2019, č. j. 27 C 26/2016-188, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 4. 2017, č. j. 27 C 26/2016-188, rozhodl, že odvolací řízení se zastavuje (výrok I), a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II) a že se žalobci vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok III).
2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce nezaplatil soudní poplatek z odvolání ve výši 966 677 Kč ani poté, co byl k jeho úhradě vyzván. Odkázal přitom na znění §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen „ZoSP“ nebo „zákon č. 549/1991 Sb.“).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
4. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně. Zdůraznil přitom, že řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací zákon č. 549/1991 Sb. vnímá, z hlediska vzniku poplatkové povinnosti, jako samostatná řízení. Odvolací soud proto uzavřel, že bylo-li odvolací řízení zahájeno podáním odvolání žalobce až za účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., bylo povinností žalobce zaplatit spolu s podáním odvolání nebo nejpozději ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně soudní poplatek z odvolání. Odvolací soud dále odůvodnil i výrok o nákladech odvolacího řízení, a to odkazem na §224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř.
5. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhá náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí (v žalobě podrobněji specifikovaných) vydaných v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 58/2005.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním. Namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku vzniku poplatkové povinnosti v odvolacím řízení, přechodná ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. na poplatkovou povinnost za odvolání podaná po účinnosti tohoto zákona v řízeních zahájených podáním žaloby ještě před jeho účinností výslovně nepomýšlela a zákonodárce soudní poplatek z odvolání ve věcech upravených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“), nijak neupravil. Řízení před soudem prvního i druhého stupně je třeba dle náhledu žalobce považovat i z hlediska placení soudních poplatků za řízení jediné, opačný názor, vtělený např. do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, by měl být překonán, resp. uvedenou otázku by měl nyní Nejvyšší soud podle §237 o. s. ř. posoudit jinak (odlišně). V judikatuře Nejvyššího soudu přitom nebyl podle žalobce nepoměr mezi soudním poplatkem ze žaloby a z odvolání dosud řešen. V dovolání je dále uvedeno, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces podle článku 37 odst. 3 a článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a napadené rozhodnutí ve výsledku představuje též rozpor s Ústavou. V té souvislosti žalobce odkázal na judikaturu Ústavního sudu, konkrétně na jeho nález ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, a ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18. Žalobce proto závěrem navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
9. Jelikož žalobce v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
10. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání není přípustné pro řešení otázky časové působnosti novely ZoSP ve vztahu ke vzájemné povaze řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího, neboť ohledně ní nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel z toho, že poplatková povinnost v řízení zahájeném žalobou podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a týkající se odvolání podaného až poté, co tento zákon nabyl účinnosti, se obecně řídí již novou právní úpravou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018). Obsahová argumentace podaného dovolání nemá potenciál vést k potřebě změny dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu. I nadále je možno vycházet z toho, že zásada jednotnosti občanskoprávního řízení se při výkladu poplatkových otázek neuplatní, když úprava poplatkové povinnosti je pro svou povahu relativně autonomní a samostatná, a zákonodárce v ní promítá i jiné regulační a fiskální zájmy nežli ty, které se vztahují k účelu civilního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, nebo usnesení ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4481/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1701/19).
13. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda přechodná ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. vskutku představovala, a to pro účely soudního poplatku z odvolání, novelizaci znění dosavadního §11 odst. 1 písm. n) ZoSP, podle něhož se od poplatku osvobozují řízení o náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle §9 odst. 1 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
16. Podle §11 odst. 1 písm. n) ZoSP ve znění účinném do 29. 9. 2017, platilo, že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
17. Podle článku VI zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
18. Odvolací soud v době svého rozhodování vycházel z tehdy ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, reprezentované kupř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, podle něhož za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9. 2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích ve znění od 30. 9. 2017.
19. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že bezprostředně po vydání přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., se právní úpravy odvolání nijak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je proto třeba podle Ústavního soudu učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný [uvedený závěr je argumentován zejména v bodech 21 až 23 označeného nálezu (rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. K témuž závěru se ostatně Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18.
20. Nejvyšší soud zde připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V daném případě se uplatní tzv. precedenční závaznost, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
21. Jakkoliv byl výše citovaný závěr Ústavního soudu přijat až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být uvedený závěr Ústavního soudu aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
22. Lze proto uzavřít, že byl-li žalobce v souvislosti s odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na povahu uplatněného nároku podle závazného právního názoru Ústavního soudu ze zákona osvobozen od soudního poplatku, pak nezaplacení soudního poplatku na základě (nesprávné) výzvy soudu prvního stupně nemohlo být v právu relevantním důvodem pro zastavení odvolacího řízení. Právní posouzení ze strany odvolacího soudu proto správné není.
23. Bylo-li dovolání shledáno opodstatněným z důvodu, že žalobce nebyl objektivně zatížen v odvolacím řízení poplatkovou povinností, je již nadbytečné, aby se Nejvyšší soud podrobněji zabýval dalšími výhradami žalobce v jím podaném dovolání obsaženými.
24. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobce netvrdil a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
VI. Závěr
25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
26. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu