ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3197.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3197/2019-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. R. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 88/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 58 Co 409/2016-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 14 C 88/2012-21, zamítl žalobu o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 900 Kč (výrok II).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých žalované v částce 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím, představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobci měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Města Poděbrady, jež nevyrozumělo žalobce o odložení věci, která mu byla postoupena Policií České republiky k projednání přestupku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Otázka, zda šlo o nesprávný úřední postup, jestliže správní orgán rozhodující ve věcech přestupků (Městský úřad v Poděbradech) žalobce jako poškozeného nevyrozuměl o odložení věci, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2715/2013, uveřejněném pod číslem 56/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda okolnost, že nebyl pravomocným rozhodnutím správního orgánu zjištěn pachatel přestupku v důsledku zániku odpovědnosti za přestupek podle §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, může být ve vztahu k osobě poškozené přestupkovým jednáním shledán nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že účelem přestupkového řízení není zajištění podkladů pro to, aby osoba případně přestupkem poškozená měla snadnější výchozí pozici pro uplatňování nároku na náhradu škody proti domnělému škůdci. Nemůže tedy ve vztahu k dovolateli (coby osobě přestupkem potencionálně poškozené) dojít k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže viník přestupku nebude v přestupkovém řízení zjištěn, neboť náhrada škody přestupkem způsobené není primárním účelem přestupkového řízení, přičemž poškozený má nezávisle na výsledku správního řízení možnost domáhat se náhrady škody v řízení před soudem podle občanského soudního řádu.
Právě uvedený závěr, vztažený ovšem do poměrů poškozeného v trestním řízení, Nejvyšší soud znovu zopakoval v rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015, uveřejněném pod číslem 73/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní stížnost podaná proti uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2247/16, a to s odůvodněním, že jestliže státní zastupitelství nerozhoduje o právu konkrétní osoby a ani jeho postupem nemůže být do jejího práva zasaženo, nemůže být jeho rozhodnutím či postupem založen odpovědnostní vztah mezi státem a touto osobou ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a OdpŠk. To platí i za situace, kdy by díky právní úpravě adhezního řízení mohlo být soudem (v trestním řízení) rozhodnuto o nárocích této osoby jako poškozeného, neboť tyto nároky nemohou v důsledku rozhodnutí či postupu soudu, nejsou-li přiznány, zaniknout a nemohou být ani odepřeny; poškozenému stále zůstává zachována možnost uplatnit své nároky kdykoliv u soudu či jiného orgánu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za takového stavu je bezpředmětné, aby soud rozhodující o žalobním nároku podle OdpŠk. správnost postupu státního zastupitelství posuzoval, neboť na závěr o neexistenci odpovědnostního vztahu to nemůže mít žádný vliv.“ Takto Ústavním soudem formulované závěry logicky dopadají i do poměrů poškozeného v rámci řízení o přestupcích. Nemohlo-li proto dojít ve vztahu k žalobci k nesprávnému úřednímu postupu, není možné uvažovat ani o vzniku jakékoliv nemajetkové újmy.
Námitka, že se odvolací soud nezabýval otázkou významu posuzovaného řízení pro žalobce, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě nebyl shledán ve vztahu k žalobci nesprávný úřední postup, jako nezbytný předpoklad vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry se přiměřeně vztahují i k výhradě žalobce, že si měly soudy obou stupňů při posuzování pro věc nepodstatné otázky významu řízení pro žalobce počínat „aktivisticky“.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). To platí rovněž o výtce, že soudy nepřihlédly k všem žalobcovým tvrzením, neprovedly všechny jím navrhované důkazy a nevypořádaly se s jeho právní argumentací. Žaloba byla v dané věci zamítnuta nikoliv proto, že by žalobce rozhodné skutečnosti netvrdil nebo o nich neunesl důkazní břemeno, nýbrž výlučně z důvodů zjištěné absence základu nároku, jež se nadto podávala již z obsahu žalobních tvrzení. Dovolací soud k tomu navíc poznamenává, že žalobce se nedostavením k jednání u soudu prvního stupně, ač řádně předvolán, sám připravil o možnost reagovat na průběh jednání a o právo obdržet od soudu potřebná poučení o svých procesních právech a povinnostech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3038/2016).
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud taktéž odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), aniž by bylo třeba se zabývat dovoláním formulovanou otázkou, zda má stát právo na paušální náhradu nákladů řízení.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel k důvodům dovolání, které sám žalobce vymezil v jím sepsaném dovolání ze dne 5. 6. 2017, došlém soudu téhož dne (č. l. 55 a násl. spisu) a vycházel jen z podání, které sepsal a podepsal (parafoval) zvolený zástupce žalobce dne 7. 2. 2018 (na č. l. 68 a násl. spisu).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu