ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3199.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3199/2018-162
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 51/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2018, č. j. 26 Co 17/2018-132, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2018, č. j. 26 Co 17/2018-132, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2017, č. j. 7 C 51/2015-107, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal náhrady škody zejména v podobě ušlého zisku z podnikatelské činnosti v období od srpna 2008 do června 2015 ve výši 679 700 Kč. Dále žádal přiznání náhrady škody v částce 250 000 Kč, jež představovala „úroky z prodlení, které jsou vymáhány z půjček, které si bral (žalobcův) syn J., aby mohl žalobci poskytovat výživu.“ Vedle toho současně požadoval částku 100 000 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
2. Vznik škody i nemajetkové újmy žalobce spatřoval ve dvou nezákonných rozhodnutích.
3. Rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 7. 8. 2008, zn. P/1558/2008/OS1/Šir a P 1/559/2008/OS1/Šir, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 10. 10. 2008, č. j. 16161/DS/2008/GI (dále též „nezákonné rozhodnutí ve správním řízení“), jimiž byl uznán vinným přestupkem a byl mu uložen, mimo jiné, trest zákazu řízení motorových vozidel v délce šesti měsíců, a která zrušena rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 51 Ca 15/2008, jenž nabyl právní moci dne 7. 7. 2010.
4. V důsledku nezákonného rozhodnutí ve správním řízení (bod 3 odůvodnění rozsudku) byl žalobce posléze pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2009, č. j. 3 T 38/2009-75, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 11 To 48/2010 (dále jen „nezákonné rozhodnutí v trestním řízení“), pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, spočívajícího v porušení povinnosti zákazu řízení motorových vozidel, uloženého mu v přestupkovém řízení. Uvedená odsuzující rozhodnutí byla zrušena v důsledku povolené obnovy řízení a trestní stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2010, č. j. 3 T 38/200-112, které nabylo právní moci téhož dne.
5. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 7 C 51/2015-107, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové částce 1 029 700 Kč (výrok I) a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
6. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že žalobce uvedené nároky (byť v podstatně nižší výši) předběžně uplatnil nejprve dne 16. 3. 2011 u Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, který, ač k jejímu vyřízení nebyl příslušný, žalobcovu požadavku nevyhověl. Žalobce dne 19. 4. 2011 podal žalobu k Okresnímu soudu v Hradci Králové, který usnesením ze dne 25. 6. 2012, č. j. 15 C 467/2011-109, rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu dopravy, jako ústřednímu orgánu státní správy. To fakticky obdrželo od soudu spis (včetně žádosti o předběžné projednání nároku) až dne 1. 8. 2012. Protože Ministerstvo dopravy nijak ve věci nereagovalo, podal žalobce znovu žalobu k Okresnímu soudu v Hradci Králové, který ji - slovy soudu prvního stupně - „odmítl z důvodu námitky věci rozsouzené“. Žalobce podal žalobu v této věci (znovu) až dne 2. 7. 2015. Žalovaná v řízení uplatnila námitku promlčení.
7. Okresní soud v rovině právního posouzení uzavřel, že počátek běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku na náhradu škody, který měl podle soudu prvního stupně svůj výlučný původ v nezákonném rozhodnutí ve správním řízení, započal, ve smyslu §32 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“), již dne 7. 7. 2010, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 51 A 6/2010, jímž bylo zrušeno nezákonné rozhodnutí ve správním řízení. Běh tříleté promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody [po započtení doby, v níž došlo k jejímu „zastavení“ (přesněji „stavění“) v důsledku předběžného projednání nároku a v důsledku podání žalob k soudu] však marně uplynul předtím, než žalobce dne 2. 7. 2015 doručil k soudu žalobu. Obdobně v případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu počala běžet šestiměsíční promlčecí doba dnem vydání usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2010, o zastavení trestního stíhání, které nabylo právní moci téhož dne. Rovněž v případě tohoto nároku, s respektem ke způsobu jeho pozdějšího uplatnění žalobcem, jak je popsán výše, došlo podle soudu prvního stupně k jeho promlčení. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na 142 odst. 1 o. s. ř.
8. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud doplnil dokazování sdělením podstatného obsahu správního spisu Ministerstva dopravy, sp. zn. 78/2012-160-SOU/4 a spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 0 Nc 4458/2013, z nichž zjišťoval, kdy byla daná řízení zahájena, resp. kdy Ministerstvo dopravy fakticky obdrželo prostřednictvím doručení soudního spisu, předběžné uplatnění nároku ze strany žalobce. Jinak odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
10. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně, a přestože odlišně nahlížel na běh promlčecí doby (a její stavění), dospěl ve výsledku k totožnému závěru, že nárok na náhradu škody (ušlého zisku) i nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu byly žalobcem uplatněny po marném uplynutí promlčecí doby. Obdobně jako soud prvního stupně měl i odvolací soud za to, že šestiměsíční promlčecí doba u nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu běžela od právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání žalobce; ve vztahu k náhradě škody (ušlého zisku) považoval za rozhodující okamžik, kdy došlo ke zrušení nezákonných rozhodnutí učiněných ve správním řízení. Odvolací soud konečně s podrobnější argumentací doplnil, že uplatnění námitky promlčení žalovanou nepředstavovalo v nynějším případě rozpor s dobrými mravy. Rovněž odůvodnil výrok o nákladech řízení úspěchem žalované ve věci (§224 a 142 odst. 1 o. s. ř.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, které posléze doplnil prostřednictvím ustanovené zástupkyně. Odvolacímu soudu vytýkal, že vycházel z nesprávných skutkových zjištění a věc nesprávně právně posoudil po stránce právní, když měl uplatněné nároky za promlčené. Dovolacím soudem dosud judikatorně neřešenou otázku spatřoval v určení počátku promlčecí lhůty za situace, kdy po vydání zrušovacího rozhodnutí správní řízení i nadále pokračovalo; promlčecí doba v takovém případě počíná podle žalobce běžet až po celkovém pravomocném skončení správního řízení. V žalobcově věci Krajský úřad Královéhradeckého kraje nepostoupil jím uplatněný návrh na předběžné projednání nároku příslušnému ústřednímu orgánu a v rozporu se zákonem o něm sám s negativním výsledkem rozhodl. Žalobce v důsledku toho až v řízení před soudem zjistil, že vlastně řádně nárok předběžně neuplatnil a soudem bylo znovu rozhodnuto o postoupení věci příslušnému ústřednímu orgánu. Žalobce v této věci vždy jednal s důvěrou ve správný postup orgánů veřejné moci. Rovněž měla být v jeho prospěch zohledněna doba, která uplynula od právní moci usnesení o zastavení řízení před soudem do doby faktického postoupení spisu (žádosti o předběžné projednání nároku) Ministerstvu dopravy. Dále žalobce namítal, že další jím vyvolaná řízení v této věci neměla být zastavena pro překážku věci rozhodnuté, soudy měly naopak řízení o dříve podané žalobě (žalobách) přerušit a jen vyčkat výsledku předběžného projednání nároku. Ve vztahu k požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce tvrdil, že odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, neboť se nezabýval tím, kdy se žalobce o svém nároku dozvěděl, nýbrž jen tím, kdy bylo vydáno „konkrétní rozhodnutí“. Nesouhlasil ani s tím, jak odvolací soud posoudil otázku rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, neboť i zde nešlo o posouzení, které by bylo učiněno „ve shodě s rozhodovací praxí“.
12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda dovolání má předepsané náležitosti.
15. Nejvyšší soud především nepřihlížel k podání žalobce (dovolání ze dne 21. 4. 2018), které jím bylo sepsáno, aniž by byl zastoupen advokátem (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.) a zabýval se toliko dovoláním žalobce sepsaným dne 2. 7. 2018 prostřednictvím soudem ustanovené advokátky.
16. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel pro každou jednotlivou otázku vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
17. Ve vztahu k námitce žalobce, že soudy nezjišťovaly, kdy se žalobce o existenci svého nároku dozvěděl a k výhradě nesprávného posouzení promlčení uplatněného práva z důvodu, že námitka promlčení byla podle žalobce uplatněna žalovanou v rozporu s dobrými mravy, posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje pro tu kterou otázku splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti ohledně předestřených otázek pouze uvedl, že byly posouzeny „v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu“, resp. „nebyly posouzeny ve shodě s rozhodovací praxí“, aniž by ovšem bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
18. Lze odkázat i na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná.
19. U ostatních dovolacích důvodů žalobce v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
20. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Námitkou že „soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním“ žalobce zpochybňuje skutkový stav, z něhož při závěru o promlčení nároku vycházel odvolací soud. Nejvyšší soud je však vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu a žalobce jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný odvolací důvod. Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
23. Výhrada žalobce, aby doba od právní moci usnesení o zastavení řízení o podané žalobě do doby faktického zaslání spisu Ministerstvu dopravy, jako orgánu veřejné moci povolanému k předběžnému uplatnění nároku, byla započítána do doby běhu promlčecí lhůty a poukaz žalobce na nesprávný postup Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, se míjí s vlastním právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tudíž nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud naopak nesprávnost postupu krajského úřadu zohlednil a rovněž dobu mezi právní mocí usnesení soudu o zastavení řízení a faktickým postoupením spisového materiálu Ministerstvu dopravy považoval [evidentně ve prospěch žalobce] za rozhodnou pro závěr o stavění promlčecí doby.
24. Dovoláním předestřená otázka, zda měl odvolací soud zohlednit tvrzeně nesprávný postup Okresního soudu v Hradci Králové, který podle žalobce namísto přerušení dříve zahájených řízení o témže nároku tato zastavil a postoupil věc k dalšímu řízení Ministerstvu dopravy (usnesením ze dne 25. 6. 2012, č. j. 15 C 47/2011-109, které nabylo právní moci dne 3. 7. 2012), resp. další žalobcem zahájené řízení toliko zastavil [usnesení ze dne 21. 1. 2013, č. j. 15 C 131/2011-64, které nabylo právní moci dne 8. 2. 2013], nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, který např. v usnesení ze dne 30. 5.2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016, vyložil, že tzv. překážka věci rozhodnuté brání ve smyslu §159a odst. 1 a 4, ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. tomu, aby správnost pravomocných soudních rozhodnutí byla znovu přezkoumávána v jiném, pozdějším, řízení. Měl-li žalobce pochybnosti o správnosti obou uvedených rozhodnutí, měl v původních řízeních využít řádné a případně i mimořádné opravné prostředky, které měl tehdy k dispozici. V kompenzačním řízení však nelze i podle výslovného znění §8 odst. 1 OdpŠk přezkoumávat pravomocná rozhodnutí, která nebyla v předepsaném řízení zrušena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
25. Dovolání je přípustné pro řešení otázky počátku běhu promlčecí doby, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle §7 odst. 1 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
28. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
29. Podle §10 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem. To neplatí, nařídí-li zastavení trestního stíhání prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
30. Podle §31a odst. 1 OdpŠk se nemajetková újma hradí nezávisle na tom, zda nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem byla způsobena škoda (tedy újma majetkové povahy). Poškozený tak může úspěšně žádat, aby mu byla nahrazena jak škoda, tak i nemajetková újma, či jen nahrazení jedné z nich.
31. Podle §32 odst. 1 věty první OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
32. Podle §33 OdpŠk se nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu
33. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28. 2.2017, sp. zn. 30 Cdo 5292/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1362/17, k výkladu §32 odst. 1 OdpŠk zdůraznil, že je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Promlčení nemajetkové újmy upravuje §32 odst. 3 OdpŠk, není ale rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle §32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 OdpŠk – promlčecí doba proto v obou případech (je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu újmy zrušení rozhodnutí) poběží až ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009). Odvolací soud tedy nepochybil, nevázal-li počátek běhu promlčecí doby v případě nezákonného rozhodnutí ve správním řízení až na jeho konečný výsledek, nýbrž je správně odvíjel již ode dne právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 51 A 6/2010, jímž bylo zrušeno nezákonné rozhodnutí ve správním řízení. Přesto však jeho právní posouzení není úplné.
34. Ohledně škody spočívající v tvrzeně ušlém zisku žalobce v doplnění žaloby (podání ze dne 9. 9. 2016) výslovně v části II, písm. A) a B) a v části III specifikoval škodu v částce 679 700 Kč jako ušlý zisk spojený s tím, že nemohl vykonávat dosavadní práci a dále požadoval částku 250 000 Kč představující úroky z prodlení, které jsou vymáhány z půjček, které si bral žalobcův syn, aby mohl žalobci poskytovat obživu. Odvolací soud v napadeném rozsudku reprodukoval závěr soudu prvního stupně, podle něhož „hlavní příčinou újmy (správně škody) žalobce bylo nezákonné odebrání řidičského oprávnění ve správním řízení“, s nímž se návazně ztotožnil (srov. odstavec 17 rozsudku odvolacího soudu, v němž uvedený závěr dále rozvedl). V té souvislosti však odvolací soud evidentně přehlédl, že žalobce výslovně odvíjel svůj nárok, prostřednictvím vylíčení rozhodných skutečností v rámci doplnění žaloby, z „nezákonných rozhodnutí shora uvedených“, tedy jak od nezákonného rozhodnutí ve správním řízení, tak (současně) i od nezákonného rozhodnutí vydaného v trestním řízení. To je ostatně dobře patrné i z té části doplnění žaloby, v níž žalobce po popisu důsledků odebrání řidičského oprávnění na základě nezákonného rozhodnutí správního orgánu akcentuje, že „vydání odsuzujícího trestního rozsudku však mělo také značný vliv na další život žalobce. Žalobce nebyl (míněno v důsledku nezákonného rozhodnutí v trestním řízení) schopen najít si zaměstnání, když žádný zaměstnavatel nechtěl zaměstnat osobu se záznamem v rejstříku trestů. Žalobce rovněž poznamenal fakt, že s ním po trestním řízení zahájil živnostenský úřad řízení o odnětí živnostenského oprávnění“.
35. Z uvedeného je zcela zřejmé, že příčinu ztráty příjmů v důsledku nemožnosti vykonávat dosavadní „práci“ a škodu v podobě „úroků z prodlení, které jsou vymáhány z půjček, které si bral syn žalobce“ spatřoval žalobce jak v nezákonném rozhodnutí ve správním řízení, tak současně i v nezákonném rozhodnutí vydaném v řízení trestním. Odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) však žalobcem požadovanou náhradu škody škodu (ušlého zisku) v rozporu s obsahem upřesněných žalobních tvrzení, nesprávně redukoval jen na průběh přestupkového řízení, v němž byl žalobci uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, zcela však opomenul jeho navazující tvrzení o nepříznivých důsledcích spojených s výsledkem trestního řízení.
36. Nejvyšší soud připomíná, že jakkoliv nezákonné rozhodnutí v trestním řízení mělo svůj původ rovněž v předcházejícím nezákonném rozhodnutí ve správním řízení, pak každé z těchto rozhodnutí vyvolalo v právu odlišné následky, jak to ostatně v doplnění žaloby popisuje samotný žalobce. Z již citovaného znění §7 odst. 1 OdpŠk plyne, že právo na náhradu škody mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, je proto třeba na nárok uplatněný ve vztahu ke každému jednomu nezákonnému rozhodnutí hledět jako na nárok samostatný.
37. Jelikož subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, počíná podle §33 OdpŠk běžet až od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo – jako v případě žalobce - trestní stíhání zastaveno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2011), pak odvolací soud, který otázku promlčení ve vztahu k celému uplatněnému nároku zvažoval jen z pohledu správního (přestupkového) řízení, ji ve vztahu k nárokům žalobce odvozovaným současně od nezákonného rozhodnutí v trestním řízení posoudil neúplně, a tudíž i nesprávně.
38. Uvedené závěry přitom obdobně dopadají i na nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, neboť i ta měla být žalobci způsobena „ jak v rovině správní, tak i trestně-právní“ (srov. bod IV doplnění žaloby).
39. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, bylo vyloženo, že promlčecí doba k uplatnění nároku na nemajetkovou újmu začíná plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Na toto rozhodnutí navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, jehož právní věta zní: „Byla-li osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle §32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb. běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci.“ I v nyní projednávané věci platí, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně) žalobcův nárok na náhradu nemajetkové újmy posoudil jen z pohledu řízení přestupkového a nezohlednil průběh a výsledek trestního řízení. Rovněž v tomto rozsahu proto lze považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za neúplné, a proto i nesprávné.
40. Nejvyšší soud se za situace, kdy je žaloba prozatím neprojednatelná (srov. body 41 a 43 rozsudku), pro předčasnost nezabýval další jinak přípustnou námitkou vážící se k potřebě prověření správnosti posouzení problematiky stavění promlčecí doby.
41. Je-li dovolání již jinak (na základě §237 o. s. ř.) přípustné, je povinen dovolací soud přihlédnout též ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo bylo, když soudy jednaly o neurčité žalobě.
42. Žalobce může žalobou požadovat, aby bylo rozhodnuto o více nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003).
43. Ze žaloby a jejího doplnění je patrné, že žalobce žádá náhradu škody v částkách 679 700 Kč a 250 000 Kč a dále zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč, tyto nároky pak odvozuje jak od nezákonného rozhodnutí vydaného ve správním řízení, tak současně i od nezákonného rozhodnutí vydaného v trestním řízení. Vzhledem k naznačené pluralitě odpovědnostních titulů měl soud prvního stupně vést žalobce postupem předvídaným v §43 odst. 1 o. s. ř. k náležitému rozlišení, jakého odškodnění se na podkladě každého jednotlivého titulu [z každého nezákonného rozhodnutí] domáhá (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009). Pokud tak soud prvního stupně neučinil a ani soud odvolací zmíněné procesní pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
44. Další procesní vadu Nejvyšší soud spatřuje v tom, že odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) ve vztahu k následkům, jež mělo přivodit žalobci nezákonné rozhodnutí v trestním řízení, nejednaly s odpovídající organizační složkou státu.
45. Podle §6 odst. 1 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“).
46. Ustanovení §6 odst. 2 OdpŠk stanoví, že úřadem podle odstavce 1 je: a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.
47. Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, pak podle §6 odst. 3 OdpŠk jedná za stát Ministerstvo financí.
48. Podle §6 odst. 6 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
49. Podle §21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje: a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu, b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.
50. Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, pak podle §21a odst. 3 o. s. ř. jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Podle §21a odst. 4 o. s. ř. přitom ustanovení §21 odst. 4 a 5 platí obdobně.
51. Podle §21 odst. 5 o. s. ř. věty druhé může v téže věci za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.
52. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu je vystavěna na názoru, že za stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Důvodem požadavku na vystupování pouze jedné organizační složky za stát v téže věci je především zájem na kvalifikovaném zastupování a prevence vzniku rozporů v právním jednání za stát. Pokud by v téže věci zastupovalo žalovanou současně více organizačních složek, za každou z nich musí před soudem jednat fyzická osoba dle §21a odst. 3 o. s. ř., jednání ve shodě za žalovanou by tak bylo ohroženo (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4845/2009).
53. Jinak řečeno nelze připustit situaci, kdy by za stát ohledně jediného nároku jednaly dvě fyzické osoby s rizikem rozporů v jejich procesních úkonech (jedna by například proti státu uplatněný nárok uznala a druhá by jej popřela). Taková situace by byla v rozporu se základním pravidlem procesního práva, kterým je požadavek jednoznačnosti procesních úkonů [srov. Dvořák, B. K §21. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016].
54. Pokud je žalobou (jako v této věci) uplatňováno více samostatně vymezených nároků vůči státu najednou (objektivní kumulace nároků), příslušnost více různých organizačních složek státu vyloučena není, bude-li každá z těchto složek jednat ohledně toho nároku, jenž vznikl v jejím resortu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). I v takové situaci je žalovanou pouze jeden subjekt, a to Česká republika, za niž jedná ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům více příslušných organizačních složek (Vojtek, P., Bičák, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 80). Jen jestliže by nebylo možné ohledně některého z žalovaných nároků určit příslušnou organizační složku jednající za žalovanou, bude ve věci jednat Ministerstvo financí.
55. V posuzovaném sporu z obsahu žaloby a jejího doplnění plyne, že žalobce se domáhá náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu jednak v souvislosti s nezákonným rozhodnutím vydaným v rámci správního řízení, kde je ústředním orgánem Ministerstvo dopravy, jednak v souvislosti s nezákonným rozhodnutím v rámci trestního řízení soudního, kde je příslušnou organizační složkou Ministerstvo spravedlnosti. S ní však až dosud jednáno nebylo, ačkoliv v právě popsané procesní situaci za žalovanou přísluší jednat (po odstranění vad žaloby) oběma dvěma odlišným organizačním složkám státu.
VI. Závěr
56. Ze všech výše vyložených důvodů považoval Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
57. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu