ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3250.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3250/2019-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 14/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2018, č. j. 13 Co 142/2018-40, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2018, č. j. 42 C 14/2017-31, pokud jím uvedený soud odmítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 10. 2019, č. j. 30 Cdo 3250/2019-63, žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání a zároveň jej poučil, že nezaplatí-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě, dovolací řízení bude zastaveno. Na uvedenou výzvu žalobce reagoval neurčitou námitkou podjatosti.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podáním dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vznikla žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], avšak žalobce přes poučení soudu o důsledcích své nečinnosti soudní poplatek neuhradil. Není přiléhavý názor žalobce, že dovolací řízení není předmětem soudního poplatku. Rozhodnutí Ústavního soudu, na něž žalobce obecně odkazuje, se týkalo výhradně soudního poplatku z odvolání, nikoliv dovolání (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 675/19).
Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil.
Nejvyšší soud se dále zabýval neurčitou námitkou podjatosti. Z obsahu spisu vyplývá a z jiné úřední činnosti je Nejvyššímu soudu k osobě žalobce známo, že jmenovaný opakovaně podává soudům rozsáhlá podání, v nichž uplatňuje neurčité a neadresné námitky podjatosti soudců, popř. celých soudů, čímž zatěžuje řádný postup soudů v projednání jeho vlastních procesních návrhů. Argumentace obsažená v těchto podáních zpravidla není pro předmětné řízení, případně pro nastalou procesní situaci, relevantní. Takové jednání je třeba kvalifikovat jako zneužití procesních práv, které podle §2 a §6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016, či ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2465/2017). Nejvyšší soud proto k takto uplatněné a navíc neurčité námitce podjatosti nepřihlížel. Žalobce byl nadto v jiných srovnatelných věcech Nejvyšším soudem opakovaně (ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř.) vyzýván k upřesnění námitky podjatosti [namátkou ve věci sp. zn. 30 Cdo 2609/2019, 30 Cdo 3181/2019 apod.], aniž by ji doplnil či opravil způsobem umožňujícím její věcné projednání.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. David Vláčil
pověřený člen senátu