ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3251.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3251/2019-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 43 C 26/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, č. j. 16 Co 405/2018-11, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 10. 2018, č. j. 12 C 110/2018-4, pokud jím uvedený soud vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 10. 2019, č. j. 30 Cdo 3251/2019-37, žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání a zároveň jej poučil, že nezaplatí-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě, dovolací řízení bude zastaveno. Na uvedenou výzvu žalobce reagoval neurčitou námitkou podjatosti.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podáním dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vznikla žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], avšak žalobce přes poučení soudu o důsledcích své nečinnosti soudní poplatek neuhradil. Není přiléhavý názor žalobce, že dovolací řízení není předmětem soudního poplatku. Rozhodnutí Ústavního soudu, na něž žalobce obecně odkazuje, se týkalo výhradně soudního poplatku z odvolání, nikoliv dovolání (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 675/19).
Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil.
Nejvyšší soud nepřihlédl k žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 10. 10. 2019, neboť vzhledem k nepřiměřenosti žalované částky a absenci vylíčení takových rozhodných skutečností, na základě kterých by bylo možno alespoň předběžně učinit závěr o důvodnosti žaloby, lze mít nárok žalobce za zjevně bezúspěšné uplatňování práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4347/2016).
Pro přiznání osvobození od soudních poplatků nesvědčí ani okolnost, známá dovolacímu soudu z jeho činnosti, že žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. . ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. David Vláčil
pověřený člen senátu