ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3323.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3323/2017-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně R. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 222 222 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 141/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 35 Co 6/2017-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení shora uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, a to nesprávným vyznačením doložky právní moci na rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2013, č. j. 15 C 212/2011-22, předchozím nesprávným doručováním v dotčeném řízení a vedením navazujícího exekučního řízení. O zmiňovaném rozsudku se žalobkyně dozvěděla až dne 18. 10. 2013, kdy jí byla do datové schránky doručena (i s kopií rozsudku) výzva exekutora Mgr. Daniela Vlčka ze dne 17. 10. 2013, č. j. 101EX 07762/13-015, ke splnění v té době již exekučně vymáhané povinnosti zaplatit částku ve výši 2 442 366,99 Kč (vycházející z původní smlouvy o prodeji nemovitosti). V té souvislosti utrpěla žalobkyně tvrzenou nemateriální újmu - protrahovanou reaktivní depresi. K návrhu žalobkyně byla exekuce zastavena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2014, č. j. 48 EXE 2314/2013-58, a to pro nevykonatelnost exekučního titulu. Žalobkyně také nárokovala náhradu škody v částce 18 029 Kč vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu, a to z důvodů vynaložených nákladů na právní zastoupení v exekučním řízení, přičemž poté vzala v uvedeném rozsahu žalobu zpět pro plnění žalované (vyjma úroků z uvedené částky) a předmětné řízení bylo co do této částky usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 8. 2015, č. j. 10 C 141/2015-56, zastaveno. Žalovaná dále poskytla žalobkyni omluvu jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť konstatovala nesprávný úřední postup v její věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 8. 2016, č. j. 10 C 141/2015-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 8,05% úrok z prodlení p. a. z částky 18 029 Kč od 18. 4. 2015 do 5. 8. 2015 (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 222 222 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 35 Co 6/2017-112, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud odkázal na správná skutková zjištění a právní úvahy soudu prvního stupně s tím, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým je vyznačení doložky právní moci na předmětném rozhodnutí soudu, které nebylo v daném okamžiku pravomocné. Na žalobkyni potom bylo, aby prokázala tvrzenou nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku takového postupu, přičemž uzavřel, že v řízení zjištěné skutečnosti neodůvodňovaly přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud také dodal, že se žalobkyně nedomáhala náhrady škody na psychickém zdraví, proto nebyla důvodná námitka žalobkyně o příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Rozsudek odvolacího soudu (podle obsahu dovolání pouze v rozsahu potvrzení zamítavého výroku ve věci samé) napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“), zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka „zda omluva, jako prostředek nápravy nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím dle z. č. 82/1998 Sb., může být považována za dostatečnou, je-li učiněna až pod tlakem žalobního žádání poškozeného a v souvislosti s takto zahájeným řízením“, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť adekvátnost konkrétní formy zadostiučinění závisí vždy na konkrétních skutkových okolnostech a její posouzení je úkolem soudu prvního stupně, přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Konstatování porušení práva je přitom plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením §31a odst. 2 OdpŠk, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava §31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012).
Rovněž tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani druhá otázka, „zda v případě, že žádost (§14 z.č. 82/1998 Sb.) i žaloba (§15 z.č. 82/1998 Sb.) obsahují tvrzení o vzniku nemajetkové újmy vzniklé jako psychická újma, je možné takto vymezený a tvrzený nárok věcně neprojednat s odkazem, že nejde o nemajetkovou újmu, ale o škodu na zdraví,“ neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutkové i právní závěry považoval odvolací soud za správné, soud posuzoval nárok žalobkyně na náhradu újmy způsobené masivně posttraumatickou depresivní poruchou, přičemž i přes postup soudu podle §118a o. s. ř. byl důvodem zamítnutí žaloby skutkový závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou újmou. Nadto dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka při jednání soudu (č. l. 79) výslovně uvedla (prostřednictvím svého právního zástupce), že nárokuje náhradu nemajetkové újmy, nikoli náhradu škody na zdraví.
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, „že odvolací soud nebyl oprávněn učinit ve věci odlišnou právní kvalifikaci a v návaznosti na takovou změnu její nárok neprojednat a meritorně rozhodnout“, neboť dle §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci jen, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu