ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3375.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3375/2019-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. L. , narozeného XY, bytem XY, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 55/2017-163, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. 39 Co 125/2019-177, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 30. 4. 2019, č. j. 39 Co 125/2019-177, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 26 C 55/2017-163, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 2. 2019, č. j. 26 C 55/2017-163, rozhodl, že odvolací řízení se zastavuje (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce nezaplatil ve správné výši soudní poplatek z odvolání předepsaný v částce 9 226,25 Kč, a to ani poté, co byl k jeho úhradě vyzván. Odkázal přitom na znění §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen „ZoSP“ nebo „zákon č. 549/1991 Sb.“).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně ve výroku I, o zastavení odvolacího řízení, potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení napadené usnesení změnil tak, že se toto rozhodnutí [o nákladech odvolacího řízení] nevydává (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
4. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně. Zdůraznil, že řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací zákon č. 549/1991 Sb. vnímá, z hlediska vzniku poplatkové povinnosti, jako samostatná řízení. Odvolací soud proto uzavřel, že bylo-li odvolací řízení v poměrech právě projednávané věci zahájeno podáním odvolání žalobce až za účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., bylo povinností žalobce zaplatit spolu s podáním odvolání nebo nejpozději ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně soudní poplatek z odvolání, a to v plné výši, jak vyplývala z položky 22 Sazebníku soudních poplatků. Odvolací soud dále odůvodnil i zrušení výroku o nákladech odvolacího řízení, učiněného soudem prvního stupně, když akcentoval, že odvolací řízení nebylo zcela skončeno, jestliže je třeba ještě rozhodnout o podaném odvolání žalované.
5. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestní řízení v souvislosti s prověřováním jím podaného trestního oznámení, které bylo vedeno policejním orgánem – Obvodním ředitelstvím policie České republiky Praha I pod sp. zn. ORI-17630-55/ČJ-2010-001193-DŠ.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, v němž namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku vzniku poplatkové povinnosti v odvolacím řízení, jak vyplývá z přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. Za otázku, kterou by měl Nejvyšší soud vyřešit, jinak, než tak učinil ve svém dřívějším rozhodnutí (konkrétně v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30Cdo 4079/2018), považuje to, zda v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci se za podané odvolaní proti rozsudku soudu prvého stupně vybere soudní poplatek dle položky 22 sazebníku zákona č. 549/1991 ve znění od 30. 9. 2017, nebo naopak podání odvolaní není zpoplatněno. Zdůraznil, že novelou ZSoP došlo ke změně jeho §11 odst. 1 písm. n), jíž bylo zrušeno věcné osvobození od soudních poplatků v případě řízení o náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Naopak byla do sazebníku soudních poplatků nově vložena položka 8a, která v případě zahájení těchto řízení stanovila paušální soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. O odvolacím řízení nebylo novelou stanoveno nic. Žalobce přitom odkázal na nálezy Ústavního soudu, a to nález sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 a IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019, v kterých Ústavní soud zdůraznil, že novela provedená zákonem č. 296/2017 Sb. se právní úpravy odvolání nikterak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neuvádí. V kontextu ústavně zaručeného práva na přístup k soudu je proto třeba učinit závěr, že nevyplývá-li z textu zákona zpoplatnění odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, jde o návrh nezpoplatněný, a to proto, že tuto povinnost zákonodárce zcela jasně, určitě a srozumitelně nevyjádřil. Žalobce proto navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
9. Jelikož žalobce v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
10. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda a v jaké výši má být vybrán soudní poplatek z odvolání ve smyslu přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
13. Dovolání je důvodné.
14. Podle §9 odst. 1 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
15. Podle §11 odst. 1 písm. n) ZoSP ve znění účinném do 29. 9. 2017, platilo, že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
16. Podle článku VI zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
17. Odvolací soud v době svého rozhodování vycházel z tehdy ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, reprezentované kupř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, podle něhož za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9. 2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích ve znění od 30. 9. 2017.
18. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že po vydání přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že „novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., se právní úpravy odvolání nijak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je proto třeba podle Ústavního soudu učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný“ (uvedený závěr je argumentován zejména v bodech 21 až 23 označeného nálezu [rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ]). K témuž závěru se ostatně Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 3283/18, jak na něj v textu dovolání příhodně odkazuje i žalobce.
19. Nejvyšší soud zde připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V daném případě se uplatní tzv. precedenční závaznost, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
20. Jakkoliv byl výše citovaný závěr Ústavního soudu přijat až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být uvedený závěr Ústavního soudu aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
21. Lze proto uzavřít, že byl-li žalobce v souvislosti s odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na povahu uplatněného nároku podle závazného právního názoru Ústavního soudu ze zákona osvobozen od soudního poplatku, pak nezaplacení (části) soudního poplatku na základě (nesprávné) výzvy soudu prvního stupně nemohlo být v právu relevantním důvodem pro zastavení odvolacího řízení. Právní posouzení ze strany odvolacího soudu proto správné není.
22. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobce netvrdil a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v dovolání dotčeném rozsahu zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v potřebném rozsahu i je, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
24. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu