ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3447.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3447/2019-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce G. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o zaplacení 174 225 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 289/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 51 Co 73/2019-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 164 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Zoufalého, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu žalované při výkonu státního dozoru nad Investiční společností Futurum a. s. (dále jen „ISF“) a Podílovým fondem FUTURUM AURUM (dále jen „PFFA“). Žalobce požadoval náhradu skutečné škody ve výši 174 225 Kč představující 34,845 % nominální hodnoty jím vlastněných podílových listů PFFA. Žalobce se rovněž domáhal ušlého zisku ve výši 587 160,50 Kč, v tomto rozsahu však posléze vzal žalobu zpět a řízení bylo ohledně této částky zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 21 C 289/2009-165, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 174 225 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 174 225 Kč ve výši 7,75 % ročně z této částky od 16. 9. 2009 do 17. 9. 2011 (výrok II), a také rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I) a současně rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 20 382 Kč (výrok II).
Odvolací soud předně nepovažoval za důvodnou námitku žalované, že za stát jednala nepříslušná organizační složka. Dle něj se soud prvního stupně při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že za stát je v tomto řízení oprávněna jednat Česká národní banka, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1182/2017.
Dále poukázal na správnost úvahy soudu prvního stupně, pokud ten vyšel z rozhodování Nejvyššího soudu ve skutkově a právně obdobných věcech (např. sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, sp. zn. 30 Cdo 5179/2015, sp. zn. 30 Cdo 5768/2016 nebo sp. zn. 30 Cdo 6050/2016). Odvolací soud shledal zcela přiléhavým závěr soudu prvního stupně vyplývající ze zmíněných rozhodnutí, tj. že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nedostatečném dozoru žalované nad činností investiční společnosti a podílového fondu, v jehož důsledku žalobci vznikla škoda spočívající v rozdílu mezi nominální hodnotou podílových listů a částkou vyplacenou v insolvenčním řízení.
Odvolací soud se k nesprávnému úřednímu postupu vyjádřil tak (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013), že „dozorovou činnost nad investičními společnostmi a investičními fondy vykonávalo v rozhodné době Ministerstvo financí, přičemž se muselo jednat o dozor soustavný a založený na analýze aktuálního nejvyššího hrozícího rizika. Důvodem pro zahájení řízení o odnětí povolení ke vzniku investiční společnosti (ISF; pozn. dovolacího soudu) nebyly předchozí poznatky, ale až doručení pololetní zprávy o hospodaření investiční společnosti, jejíž součástí byla i rozvaha podílového fondu včetně Výkazu zisků a ztrát, vypracovaná k datu 30. 6. 1995, která byla doručena ministerstvu financí dne 30. 9. 1995. Závěry, které byly pro ministerstvo z této zprávy seznatelné, měly být, i při respektování správního uvážení Ministerstva financí, důvodem pro provedení neprodlené kontroly hospodaření investiční společnosti a následného okamžitého zahájení řízení o odnětí povolení dle §37 odst. 2 písm. d) zák. č. 248/1992 Sb. (dále také „ZISIF“). Z dokumentů, které mělo ministerstvo k dispozici ke dni 30. 9. 1995, vyplývalo minimálně porušení §5 odst. 3 a §12 odst. 3 ZISIF tím, že za finanční prostředky podílníků nebyly nakoupeny společností žádné cenné papíry, a že si investiční společnost ponechává vysoké částky v pokladně v hotovosti. Již tato zjištění měla vést ministerstvo k přijetí opatření zabraňujícího dalšímu prodeji podílových listů…“
Dodal dále, že uvedená pochybení ISF „mimo jiné nakonec k odnětí povolení dne 18. 6. 1996 skutečně vedla, a to pro trvalé porušování těchto povinností (tyto vady tedy zjevně přetrvaly již od roku 1995 až do roku 1996, kdy došlo k odnětí povolení). Pokud tedy žalovaná v odvolání namítá, že z rozvahy ke dni 30. 6. 1995 nebyly seznatelné další důvody, pro které došlo dne 18. 6. 1996 k odnětí povolení, nelze tuto námitku považovat za důvodnou. Porušení §5 odst. 3 a §12 odst. 3 ZISIF byla natolik závažná a zásadní pro ochranu investic podílníků, že k odnětí povolení stačila“.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované poukazující na závěry znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické (Institutu oceňování majetku), kde znalec v posudku dovodil, že rozvaha ke dni 30. 6. 1995 nebyla dostatečným informačním zdrojem, který by jednoznačně a spolehlivě posloužil k tomu, aby z ní bylo možno dovodit existenci důvodů k opatření dozorujícího orgánu. V daném řízení je dle soudu relevantní to, že na základě negativních informací z rozvahy mělo Ministerstvo financí již 30. 9. 1995 zahájit kontrolu hospodaření, v jejímž průběhu by byly zjištěny skutečnosti, které by následně vedly k rozhodnutí o odnětí povolení. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že o odnětí povolení mělo být rozhodnuto v zákonné dvouměsíční lhůtě.
Odvolací soud souhlasně se soudem prvního stupně uzavřel, že „je zde dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť je nepochybné, že pokud by došlo k odnětí povolení ke vzniku investiční společnosti ke dni 30. 11. 1995, žalobce by si (dne 26. 2. 1996) podílové listy nekoupil, když si nelze představit, že by některý z podílníků podílové listy zakoupil po takovém oznámení; uvedené opatření by tak nepochybně zabránilo dalšímu prodeji podílových listů.“ Pro posouzení žalovanou namítané spoluodpovědnosti žalované a dalšího škůdce (prokurista ISF, který dotčené finanční prostředky zpronevěřil; pozn. dovolacího soudu) jsou dle odvolacího soudu relevantní závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 509/2013, podle kterých aplikace §438 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) není na místě v situaci, kdy je v projednávané věci žalován jen jeden z tvrzených škůdců. K využití institutu moderačního práva soudu podle §450 obč. zák. žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádné skutečnosti netvrdila, ani je neprokazovala.
Konečně odvolací soud konstatoval existenci důvodů pro aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) učiněnou soudem prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobce, neboť se projednávaly jeho nároky vůči státu po 22 letech od propuknutí kauzy a cca 9 let od podání žaloby, přičemž žalované nepřiznáním náhrady nákladů vzhledem k jejich výši nevznikne žádná závažná újma. Dle něj nebyl důvod se odchylovat od závěrů přijatých v dalších skutkově shodných věcech (např. sp. zn. 30 Co 98/2016, sp. zn. 35 Co 83/2016, sp. zn. 18 Co 165/2016 či sp. zn. 51 Co 329/2017), kdy bylo žalované právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobcům ve smyslu §150 o. s. ř. rovněž upřeno.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), zastoupená pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. pro níže uvedené otázky hmotného a procesního práva v tom, že při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně v rozhodovací praxi dovolacího soudu tyto otázky nebyly řešeny, či jsou jím řešeny rozdílně.
1) Za „otázku zásadního právního významu, jejíž zodpovězení je v daném případě samou podstatou problému, žalovaná považuje skutečnost, kdy, tj. za jakých okolností, bylo možné přistoupit k aplikaci §37 odst. 2 písm. d) ZISIF… Je proto třeba vyložit, jaké podmínky musely být splněny, aby dozorový orgán po právu přistoupil k odejmutí povolení k činnosti ISF nejpozději k datu 30. 11. 1995, a zda tomu tak v posuzovaném případě bylo. S touto otázkou pak bezprostředně souvisí i to, zda byl obsah dokumentů doručený Ministerstvu financí dne 30. 9. 1995 dostatečným a nezpochybnitelným důvodem k tomu, aby založil nezbytnost (resp. povinnost orgánu dozoru) bezodkladně konat (při zohlednění správního uvážení orgánu dozoru) ve formě provedení kontroly a následného okamžitého odnětí povolení k činnosti, a zda je odvolacím soudem stanovené datum 30. 11. 1995 opravdu datem, k němuž mělo být povolení k činnosti nejpozději odejmuto.“
Dovolatelka se k uvedené otázce (jakož i k dalším) v dovolání obšírně vyjadřuje, přičemž většina námitek směřuje buď do skutkových zjištění, nebo jsou polemikou se správností závěrů odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), když např. uvádí alternativy možného postupu právního předchůdce žalované (Ministerstva financí) při inkriminované dozorové činnosti. Žalovaná uzavírá, že „nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci §37 odst. 2 písm. d) ZISIF, navíc k datu 30. 11. 1995, jak uvádějí oba soudy. Závěry obou soudů tak dle názoru žalované spočívají v nesprávném právním posouzení věci, a to přesto, že se odvolávají i na závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, který se však, dle názoru žalované, nevypořádal s argumentací obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, jež odpovědnost státu v daném případě vyloučilo.“
2) Dále dovolatelka pokládá otázku: „Za jakých okolností je možné dovodit závěr o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu dozoru, pokud je škoda způsobena úmyslnou trestnou činností třetí osoby, jejímž pojmovým znakem je vyhnutí se odhalení ze strany dozorových orgánů? Lze v této souvislosti přičítat odpovědnost státu za škodu jen na základě jedné z hypotetických variant o možném postupu orgánu dozoru za daného skutkového stavu věci, a je příčinou způsobené škody (a to příčinou výlučnou a bezprostřední) jednání státu nebo trestná činnost vedení ISF?“
Dovolatelka shledává pro výše uvedenou otázku předpoklad přípustnosti dovolání, ve smyslu §237 o. s. ř., v existenci odlišné rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 a sp. zn. 30 Cdo 82/2013, či sp. zn. 30 Cdo 509/2013, která byla vydána ve skutkově i právně téměř totožných věcech a přitom obsahují odlišné závěry. Je pro ni „v této souvislosti poněkud překvapivý závěr plynoucí z rozhodnutí odvolacího soudu, že odpovědnost (v daném případě po datu 30. 11. 1995 de facto výlučnou odpovědnost) za škodu způsobenou úmyslnou trestnou činností třetí osoby má nést výlučně stát, a to pouze a jedině v důsledku toho, že dozorový orgán údajně včas nekonal způsobem stanoveným v §37 odst. 2 písm. d) ZISIF, a ve lhůtě do 30. 11. 1995.“
3) Další otázkou, která je z pohledu dovolatelky pro posouzení daného případu odvolacím soudem zásadní, a ze strany odvolacího soudu byla řešena značně formalisticky, je posouzení případné dělené odpovědnosti ve smyslu §438 odst. 2 obč. zák., či využití institutu moderačního práva soudu dle §450 obč. zák.
Dovolatelka má za to, že při jejím posouzení odvolací soud nebral v potaz závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 1702/2012, sp. zn. 30 Cdo 493/2013), respektive vyloučil aplikaci §438 odst. 2 obč. zák. s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 509/2013 a nezkoumal, zda nejde o odůvodněný případ, v němž lze stanovit, že ti, kteří škodu způsobili, za ni odpovídají jen podle své účasti na jejím způsobení, neboť tak soud podle výše uvedené judikatury musí učinit v každém konkrétním případě. Případnou aplikaci §450 obč. zák. pak vyloučil odvolací soud s tím, že v tomto směru žalovaná před soudem prvního stupně žádné skutečnosti netvrdila ani neprokazovala.“
Žalobce se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 30. 8. 2019, ve kterém poukazuje na nedůvodnost, ale zejména na nepřípustnost dovolání. Poznamenává, že není žalovanou požadováno přezkoumání správnosti posouzení právní otázky soudů nižších stupňů, ale je požadován obecný výklad soudů k vymezení hypotézy právní normy obsažené v §37 odst. 2 písm. d) ZISIF, kterou zákonodárce takto ponechal na uvážení soudu, dle konkrétních okolností. Také namítá, že žalovaná jen rekapituluje pouhé hypotézy možného jiného skutkového průběhu, a dále komentuje dílčí závěry učiněné žalovanou v dovolání. Konečně žalobce poukazuje na svůj vysoký věk a žádá o urychlené vyřízení věci dovolacím soudem.
Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolatelkou předestřené otázky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jde tedy o otázky dovolacím soudem již řešené, jak bude dále uvedeno), a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
V rozsahu otázky 1) odvolací soud nepřijal jiný právní závěr, pokud dovodil nesprávný úřední postup Ministerstva financí v časovém úseku od 1. 12. 1995 do 18. 6. 1996 (do kterého spadá skutkové zjištění v řešené věci; tj. nákup podílových listů žalobce ze dne 26. 2. 1996), než byl přijat v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), kde Nejvyšší soud uzavřel, že nesprávný úřední postup spočívající v neuložení sankce ISF ministerstvem podle §37 odst. 2 písm. c) či dle §37 odst. 2 písm. d) ZISIF má svůj počátek nejpozději k 1. 12. 1995 (poslední den zákonné lhůty stanovené ustanovením §37 dost. 4 ZISIF k dozorovému opatření ze strany ministerstva byl 30. 11. 1995). Nejvyšší soud v komentovaném rozsudku vyšel ze skutkových závěrů odvolacího soudu o tom, že porušení §12 odst. 3 věta druhá ZISIF spočívalo ve skutečnosti, že si PFFA ponechával vysoké finanční částky v hotovosti v pokladně. To vedlo následně (mimo jiné) ministerstvo k odnětí povolení k činnosti ISF rozhodnutím ze dne 18. 6. 1996. Šlo přitom o skutečnost ministerstvu známou z rozvahy PFFA vypracované ke dni 30. 6. 1995 a doručené ministerstvu dne 30. 9. 1995. Dovolací soud nadto konstatuje, že tyto okolnosti jsou totožné i v řešené věci a nejsou dovolatelce z mnoha řízení, kterých byla účastnicí, neznámé. Pro výše uvedené je tedy v tomto rozsahu dovolání nepřípustné, neboť se odvolací soud svým právním posouzením neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud připomíná, že meritum řešené věci (určení nesprávného úředního postupu Ministerstva financí) již bylo v různých souvislostech posouzeno nižšími soudy i Nejvyšším soudem v dalších mnoha řízeních, a tak právní závěr o nesprávném úředním postupu ministerstva ve věci ISF (ve výše uvedeném časovém úseku) je již postaven najisto. V těchto dalších řízeních se okolnosti lišily zejména konkrétními účastníky, kterých jako investorů bylo registrováno řádově stovky, a také obdobími, ve kterých poškození dle jejich tvrzení utrpěli újmu. V rozsudku ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, Nejvyšší soud dovodil, že „v souladu s judikatorním řešením, které Nejvyšší soud k uvedené otázce přijal v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, lze uzavřít, že v posuzovaném případě by mohlo být defraudaci finančních prostředků některých z podílníků zabráněno tehdy, jestliže by orgán dozoru uložil sankci v podobě odejmutí povolení podle §8 [§37 odst. 2 písm. d) ZISIF]; k tomuto kroku ostatně ze strany státu došlo nakonec ke dni 18. 6. 1996“ … a pokračoval … „Dovolací soud je nadto přesvědčen o tom, že defraudaci, a tím i vzniku škody na straně některých podílníků mohla účinně zabránit i sankce v podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje podílových listů a vydávání akcií a určení správce majetku podle §37 odst. 2 písm. c) ZISIF. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že uvedená opatření by mohla vést k zabránění vzniku škody pouze v případě těch podílníků, kteří nakoupili podílové listy až po datu, ke kterému by opatření nabyla účinnosti (pokud by byla přijata). Tito podílníci by totiž v důsledku přijatých opatření podílové listy vůbec nemohli koupit a škoda by jim proto nevznikla.“
Jiný rozpor s označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak v právním posouzení konkrétních skutkových zjištění shledat nelze, když dovolatelka vede spíše toliko obecnou polemiku se závěrem odvolacího soudu. Nelze přisvědčit ani její argumentaci týkající se nezohlednění znaleckého posudku odvolacím soudem (vytvořeného na základě požadavku dovolatelky). Je věcí soudu, kterým důkazům přizná přesvědčivost za splnění podmínky zabývání se důkazy jak samostatně, tak i v souhrnu v kontextu řešené věci, přičemž skutkové závěry z takových důkazů pak nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (srov. §241a odst. 1 a 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.).
V rozsahu námitek dovolatelky uvedených v otázce 2) a 3) vážících se k jejímu podílu na škodě (vzhledem k trestné činnosti prokuristy ISF, tj. dalšího škůdce) je dovolání též nepřípustné. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, byl přijat závěr, že odpovědnost státu nelze vyloučit pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto není účastníkem posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému, žalobcem v tomto řízení uplatněný nárok je tedy jeho dispozitivním projevem realizace možnosti vyplývající z §438 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008) a je zde třeba nalézt, zda jím vybraný žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu jemu (nepochybně) vzniklou nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o skutkové předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnosti případných jiných škůdců a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu k žalovanému státu samostatně. Jak bylo tedy již dříve řečeno, podíl dalších škůdců na vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném poměru, zde je však tvrzeno, že žalovaná je jedním z nich. Odvolací soud se tedy ani v tomto směru svým posouzením odpovědnosti žalované neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rovněž ani otázka, jaká organizační složka je příslušná jednat za stát, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že za stát je oprávněna jednat v tomto řízení Česká národní banka, neboť do její působnosti spadá s účinností od 1. 4. 2006 výkon státního dozoru nad investičními fondy a investičními společnostmi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 6050/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5768/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3967/2013). Dovolatelka ve svém dovolání namítá (činí tak opakovaně i v jiných řízeních), že v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, týkající se skutkově obdobné věci, dovolací soud zaujal k řešené otázce (oproti shora citované judikatuře) odlišný právní názor. Senát Nejvyššího soudu však nedospěl k závěru o nutnosti předložit tuto otázku k rozhodnutí svému velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), neboť se jedná toliko o otázku procesního práva, u kterých s ohledem na ustanovení §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích není takový postup obligatorní, a nadále setrvává na ustáleném právním názoru (obsaženém ve shora citované judikatuře), od nějž se nemíní odchýlit.
Dovolací soud neshledává přípustnost dovolání ani pro opakující se námitku rozpornosti rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou mají představovat rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, stojící proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na své usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4681/2015, v němž odmítl podobně založený argument žalované, a to právě vzhledem k okolnosti, že žalovaná tímto způsobem zpochybňuje závěry meritorně vyřešené v rozsudcích dovolacího soudu pro tvrzený rozpor s usneseními téhož soudu, jimiž byla dovolání odmítnuta. Ústavní soud však v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), potvrdil závěr, že pokud dovolání nebylo přípustné, nemohl z usnesení dovolacího soudu plynout meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikaturní rozpor ve smyslu zákona o soudech a soudcích (k tomu srov. rovněž usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017).
Dovolací soud konečně také neshledává přípustnou námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné, neboť dovolatelka netvrdí žádnou konkrétní námitku směřující k jednání odvolacího soudu, která by měla objasňovat zásah do jejích ústavních práv, jinak řečeno obecné tvrzení o částečném a stručném odůvodňování rozhodnutí odvolacím soudem takovou kvalifikovanou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. není. Na tom nic nemění ani dovolatelkou uvedený odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11. Nadto dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání u ostatních konkrétních otázek neshledal v odůvodňování rozhodnutí odvolacího soudu zřejmou nepřezkoumatelnost jeho úvah dosahující ústavněprávního rozměru, tj. porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces.
Dovolání je dále nepřípustné dle §238 odst. 1. písm. h) o. s. ř. v rozsahu napadeného výroku II odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení, jakož i v rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výroku III rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu