ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3555.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3555/2019-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce L. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Rudolfem Leškou, advokátem se sídlem v Praze, Apolinářská 445/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 10/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 69 Co 15/2019-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 27 C 10/2018, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 260 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Předmětnou žalobou se žalobce domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dle jeho tvrzení nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 12 C 19/2014.
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Řízení vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 12 C 19/2014 (dále jen „namítané řízení“ ), bylo zahájeno dne 3. 6. 2013 návrhem žalobce a žalobkyně (paní M. P., manželky žalobce) na vydání elektronického platebního rozkazu na částku 331 935 Kč s příslušenstvím, které se žalobci domáhali vůči žalovanému z titulu smlouvy o dílo, kterou se žalovaný zavázal provést stavbu rodinného domu žalobců. S ohledem na skutečnost, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním ze smlouvy s tím, že i přes výzvy k dodatečnému plnění stavba nebyla dokončena, žalobci od smlouvy odstoupili. Žalobci následně vyzvali žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení, představujícího jimi uhrazené zálohy na práce, které žalovaným nebyly provedeny, avšak neúspěšně, a proto se žalobci domáhali zaplacení předmětné částky vůči žalovanému u soudu. Žalobci současně se zahájením namítaného řízení požádali soud o osvobození od soudních poplatků. Z odůvodnění návrhu vyplývá, že žalobci jsou manželé s vyživovací povinností ke svým dvěma dětem, působící jako pěstitelé růží s jednorázovým příjmem ročně. Žalobci doložili soudu své příjmy za poslední zdaňovací období, výši svých závazků a vlastnictví pozemku sloužícího k podnikání a automobilu. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce ani žalobkyně nesplňují předpoklady k osvobození od soudních poplatků, o čemž bylo rozhodnuto usneseními ze dne 29. 8. 2013. Žalobci proti tomuto podali odvolání, přičemž odvolací soud napadená usnesení potvrdil usneseními ze dne 28. 11. 2013, a žalobci byli následně vyzváni k zaplacení soudního poplatku. Žalobci podali proti usnesením odvolacího soudu dovolání a současně požádali o odklad vykonatelnosti usnesení. V březnu 2014 soud I. stupně žalobce usneseními vyzval, aby každý zaplatil soudní poplatek z dovolání, tj. částku 2 000 Kč. Žalobci navrhli zrušení vydaných usnesení, neboť takto bylo dle žalobců rozhodnuto v rozporu s judikaturou, podle které dovolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, nepodléhá poplatkové povinnosti. Dne 29. 4. 2014 byla vydána usnesení, kterými soud I. stupně dovolací řízení pro nezaplacení soudních poplatků zastavil. Proti těmto usnesením podali žalobci odvolání s tím, že odvolací soud v květnu 2014 změnil napadená usnesení tak, že se dovolací řízení nezastavuje, a věc byla předložena dovolacímu soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 12. 2014 zrušil napadená usnesení odvolacího soudu i jim předcházející usnesení soudu I. stupně, neboť nebyly zhodnoceny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků komplexním způsobem. Dne 4. 3. 2015 bylo vydáno usnesení soudu I. stupně, kterým bylo rozhodnuto o osvobození žalobce od soudních poplatků v plném rozsahu (právní moc dne 10. 4. 2015). Následně soud I. stupně vydal v namítaném řízení platební rozkaz vůči žalovanému na zaplacení žalované částky, který však byl zrušen usnesením ze dne 19. 8. 2015. Dne 3. 2. 2017 byl vydán rozsudek soudu I. stupně s tím, že žalobě bylo vyhověno co do částky 331 935 Kč s příslušenstvím a částečně došlo k zamítnutí žaloby co do příslušenství. Proti tomuto podal žalovaný odvolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2017 tak, že rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen v plném rozsahu (právní moc dne 27. 10. 2017).
Po právní stránce odvolací soud zhodnotil, že ať již rozhodování o osvobození od soudních poplatků na všech stupních soudní soustavy bylo či nebylo průtahem, celková délka namítaného řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá. Předmětem namítaného řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení vyplývající ze smlouvy o dílo, kdy obvyklá délka řízení tohoto typu je obecně delší, v rozmezí 3 až 5 let, a celková délka namítaného řízení činila 4 roky a 4 měsíce. Odvolací soud shledal namítané řízení skutkově, právně i procesně složitým, zejména s ohledem na nutnost provedení množství důkazů. Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalobce ohledně nečinnosti soudu v namítaném řízení v období od 21. 1. 2016 do 21. 1. 2017, když v průběhu tohoto období byly činěny úkony za účelem vypracování znaleckého posudku jako primárního důkazního prostředku a nařízené jednání bylo nutno odročit k důvodné námitce žalovaného. Odvolací soud se rovněž zabýval významem namítaného řízení pro žalobce, přičemž dospěl k závěru, že namítané řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam, neboť v jeho důsledku nedošlo ke zhoršení životních podmínek žalobce, ale k prodloužení již dlouhodobého stavu, které však s přihlédnutím k okolnostem případu nebylo natolik podstatné, aby samo o sobě mohlo založit odpovědnostní titul. Odvolací soud proto s ohledem na neexistenci odpovědnostního titulu žalované potvrdil zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nesprávně posoudil složitost namítaného řízení, neboť dle názoru dovolatele byly veškeré průtahy v řízení způsobeny nikoli skutkovou a právní komplikovaností případu, ale rozhodováním soudů o osvobození dovolatele od soudního poplatku. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1743/2011, nesprávně posoudil význam předmětu namítaného řízení pro žalobce, když měl odvolací soud dle námitky dovolatele paušálně uvést, že se jednalo o majetkový spor, u kterého je vyloučeno, aby měl nadstandardní význam pro žalobce. Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nesprávně posoudil vliv pochybení soudů při rozhodování o osvobození žalobce od soudního poplatku na hodnocení přiměřenosti řízení, když právě toto pochybení bylo dle názoru žalobce důvodem vzniku průtahů v namítaném řízení. Dovolatel v souvislosti s tímto poukazuje na řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 70 Co 56/2019, jež se týkalo stejných skutkových okolností a stejného namítaného řízení s tím, že toto řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu zahájila žalobkyně (tj. manželka žalobce, účastnice namítaného řízení), a soud v daném případě dospěl k závěru, že délka namítaného řízení nebyla přiměřená.
S ohledem na právě uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil od dovolatelem uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Námitka dovolatele týkající se nesprávného posouzení složitosti namítaného řízení přípustnost nezakládá. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud průtahy v namítaném řízení neshledal, a proto námitka dovolatele ohledně skutečnosti, že průtahy v namítaném řízení byly způsobeny rozhodováním soudu o osvobození žalobce od soudních poplatků, nikoli složitostí případu, nemůže obstát. Jestliže dovolatel uvedenou námitkou míří na skutečnost, že odvolacím soudem nebyla explicitně zhodnocena složitost části namítaného řízení spočívající v rozhodování o osvobození žalobce od soudního poplatku, pak lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom směru, že závěr o průtahu v namítaném řízení by pro posouzení existence odpovědnostního titulu nebyl rozhodný, když odvolací soud zhodnotil celkovou délku namítaného řízení jako přiměřenou (k tomu srov. Pretto proti Itálii, č. 7984/77, rozsudek ESLP ze dne 8. 12. 1983) a nelze než uzavřít, že se odvolací soud při své úvaze od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Jestliže pak dovolatel namítá, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že průtahy v namítaném řízení při rozhodování o osvobození od soudního poplatku byly způsobeny pochybením soudu v podobě odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak tato námitka přípustnost rovněž nezakládá. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud případné průtahy v poplatkovém rozhodování nemá za rozhodné pro hodnocení celkové doby řízení, a proto je námitka spočívající v nepřihlédnutí k tomu, že tyto průtahy byly způsobeny právě pochybením soudu, irelevantní.
Další námitka dovolatele, dle které odvolací soud nesprávně posoudil význam namítaného řízení pro dovolatele, když nepřihlédl k dovolatelem tvrzeným skutečnostem ohledně jeho tíživé životní situace a význam měl hodnotit pouze s ohledem na charakter namítaného řízení, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se tvrzeními dovolatele zabýval, když je zde rozebrán možný vliv namítaného řízení na životní standard a psychiku žalobce. Odvolací soud se tak uvedenými námitkami žalobce vypořádal a ani v tomto směru se neodchýlil od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K námitce dovolatele týkající se nekonzistentnosti rozhodování odvolacího soudu dovolací soud uvádí, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený, což však není daný případ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014).
Konečně výtka odlišného výsledku předmětného řízení od rozhodování o nároku žalobcovy manželky v řízení před tímtéž soudem není sama o osobě způsobilým důvodem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., předpoklady přípustnosti dovolání zde hodnotí dovolací soud individuálně právě v tomto řízení a ač jde zajisté pro případ odlišnosti rozhodování o obdobném nároku o společensky a právně nežádoucí stav (viz §13 o. z.), dovolací soud zde může brát v potaz jen stav takového řízení, které je předmětem dovolání v této konkrétní věci.
Jelikož dovolací soud neshledal důvod přípustnosti dovolání pro zcela zjevné nesprávné právní posouzení konkrétního skutkového stavu věci odvolacím soudem, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu